Joseph Ratzinger (nynější Benedikt XVI.) o potratech
Když se díváme na tuto otázku povrchně, můžeme dospět k přesvědčení, že legalizace potratů v posledních desetiletích změnila v našem soukromém životě i v životě společenském jen velmi málo.Všechno, jak se zdá, běží ve starých kolejích. Nadále se může každý řídit svým vlastním svědomím, nikdo není nucen zákonem k přerušení těhotenství. Ten, kdo to dnes činí ve shodě se zákonem, by tak učinil i předtím navzdory zákazu.
Všechno se děje v zátiší operačního sálu. Plod, jemuž není dopřáno se narodit, jako by nikdy neexistoval. Proč tedy pozvedat hlas v této záležitosti? Nebylo by lepší ponechat ji v hrobě mlčení svědomí osob bezprostředně v tom zaangažovaných? Právo na potrat začíná být chápáno jako ústavní element práva na svobodu žen, mužů a celé společnosti. Žena má přece právo pokračovat ve své profesi, muž má právo na kariéru, společnost má právo na kontrolu demografického přírůstku, aby mohla zajistit svým občanům odpovídající blahobyt.
Všechna tato práva jsou dobře podložena a zdůvodněna. Nikdo nevnímá, že ve skutečnosti jsou prosazována na úkor základního práva na život někoho jiného. Legalizace potratů tak ukazuje na to, že síla je konečným zdůvodněním lidských práv. Francouzský filozof Michel Seres (jenž se prohlašuje za nevěřícího) klade otázku „Kým je člověk“ a ukazuje, že odpovědi, které dosud nabízela filozofie a kultura, nebyly jednoznačné. Seres ukazuje, že ačkoliv neznáme přesnou teoretickou definici člověka, ve zkušenostech každodenního života tuto odpověď dokonale známe.
Uvědomujeme si ji zvláště, když stojíme vedle trpícího člověka, oběti násilí, odsouzence na smrt a člověka zbaveného možnosti obrany: „Ejhle, člověk!“ Seres opakuje slova Pontského Piláta, který měl moc nad Ježíšem zbičovaným, korunovaným trním a odsouzeným k smrti na kříži.
Kým je člověk? Je tím, kdo je nejslabší a zbavený veškeré možnosti obrany, tím, kdo nemá sílu ani slovo k tomu, aby se bránil, tím, koho můžeme v životě minout s vysvětlením, že jsme ho nezpozorovali. Tím, pro něhož můžeme zamknout naše srdce a říct, že nikdy neexistoval.
Chtěl bych dále ocitovat slova velkého myslitele Romana Guardiniho:“Člověk je nedotknutelný nejen proto, že žije. Lidský život je nenarušitelný proto, poněvadž člověk je osobou. Bytí osobou není psychologické povahy, ale povahy metafyzické. Osoba může být ještě nerozvinuta, jak je tomu v případě malých dětí, ale od samotného počátku jí náleží morální respekt. Může se také stát, že osoba se nikdy neprojeví svými činy, když se jí k tomu nedostane psychických a fyzických předpokladů, což se děje v případě lidí duševně chorých, konečně může zůstat zcela ve skrytu jako v případě lidského embrya, ale je v něm přítomna od samého začátku. Právě proto bytí osobou dává člověku jeho důstojnost. Odlišuje ho to od věci a činí ho podmětem. Zákaz zabíjení člověka je totožný se zákazem chápat ho jako věc.“
Tím se stávájasné, že pohled, jakým se dívám na druhéhočlověka pod zorným úhlem jeho svobody, rozhodujetéž o mé vlastní svobodě. Jak ocenímdůstojnost druhého člověka, tak cením i důstojnostsvou. Chápu-li druhého, byť by to bylojen nenarozené dítě, pouze jako věc, tím dávámprávo jiným, aby i mne považovali za pouhouvěc a ne za člověka. Otázka interrupce, její legalizace, se tak stává ve svých důsledcích ohrožením i mé důstojnosti a mé svobody.
Joseph Ratzinger
Immaculata 3/1999
