Hra o Ústavu EU
Evropská ústava (Ústava) měla být dalším článkem série smluv ve stále urychlovaném procesu evropské integrace. Na časové ose je možné ukázat, jak se od přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 neustále zkracovaly intervaly mezi jednotlivými smlouvami. Od Jednotného evropského aktu do Maastrichtské smlouvy uplynulo 6 let. Od Maastrichtské smlouvy do Amsterodamské smlouvy uplynulo 5 a tři čtvrtě roku. Od Amsterodamské smlouvy do Smlouvy z Nice uplynuly 3 a půl roku. Od Smlouvy z Nice k podpisu Ústavy uplynuly pouhé 2 a tři čtvrtě roku.
Smlouva z Nice, která umožnila přijetí ČR, vstoupila v platnost až v únoru 2003. Již o rok dříve, v únoru 2002, začal pracovat Konvent o budoucnosti Evropy, který vyprodukoval Ústavu. Tehdy však EU mohla sotva hodnotit fungování Amsterodamské smlouvy, která vstoupila v platnost v květnu 1999. Rozhodně však nemohl nikdo v EU začátkem roku 2002 hodnotit fungování Smlouvy z Nice a výsledky takového hodnocení zohlednit při návrhu dalšího smluvního dokumentu – Ústavy. Když v únoru 2003 vstupoval Konvent do závěrečné fáze své práce, ve které začal formulovat paragrafové znění Ústavy, začínala Smlouva z Nice teprve platit a EU čekalo rozšíření o 10 nových zemí...
Stálým zrychlováním postupně vymizel z integračního procesu nesmírně důležitý zpětnovazební princip. Jestliže evropské elity přestaly považovat za důležité při přípravě nových smluvních základů zohledňovat fungování těch předchozích, je něco špatně. Je možné, pevně však doufám, že nepravděpodobné, že cíl, který sledují je předem rozhodnutá celoevropská společenská konstrukce s předem daným harmonogramem. Asi je to však „jen“ absence respektu k složitosti společenských dějů a slepé sociální inženýrství.
Toto tempo začalo nástupem nové Evropské komise v roce 1985. Prvním škobrtnutím bylo odmítnutí Smlouvy z Nice v Irsku v červnu 2001. Další překážkou bylo polské a španělské veto na zasedání Evropské rady v prosinci 2003 v Bruselu, které zdrželo podepsání Ústavy. Nejvýznamnějším nárazem však bylo dvojí zamítnutí Ústavy v referendech ve Francii a Holandsku.
Řada politiků vnímala Ústavu jako fatální mezník. Mnozí se neobávali vyslovovat patetické až šílené výroky, ani přímo či nepřímo vyhrožovat. Dnes víme, že Ústava je mrtvá. Pro některé je pouze u ledu a pro některé stále na živu. Mnoho vrcholných politiků do jejího schválení investovalo příliš mnoho svého politického kapitálu, než aby se jí jednoduše vzdali. Řada politiků proto doposud usiluje o protlačení Ústavy různými cestami. Jedni navrhují opakování neúspěšných referend, jiní její rozdělení na části a postupné schvalování. Fér hra ale znamená, že se napřed stanoví pravidla a podle těch se pak hraje. Dopředu se řeklo, že nutnou podmínkou pro platnost Ústavy je ratifikace všemi členskými zeměmi. To se nestalo a tak by Ústava neměla platit. I přes apokalyptické výroky některých politiků po dvojím odmítnutí Ústavy se žádný politický armagedon nekonal. EU v klidu funguje dál.
Počet členských států stále narůstá, před dvěma lety to bylo 15, dnes 25, za několik let to bude 27 a možná i více. S rostoucím počtem států roste i různorodost zájmů, které se v EU střetávají. Cestou k jejich uplatňování není unifikace co nejvíce politik, co největší harmonizace právních systémů, zkrátka vymazávání rozdílů a zarovnávání všech na jednu úroveň. Realistickým a odpovídajícím řešením je EU s flexibilní architekturou, jak navrhuje poslanec ODS v Evropském parlamentu Jan Zahradil, kde si každá země bude moci svobodně vybrat stupeň své integrace v různých politikách. Sympatická by například byla možnost dobrovolného vyvázání se ze společné zemědělské politiky. Zemědělci takového státu by pak neinkasovali příslušné dotace, ale zároveň by se na ně nevztahovaly různé kvóty a regulační předpisy.
Evropská rada vyhlásila na červnovém summitu období reflexe. Nelze nesouhlasit – diskuse o budoucnosti EU je důležitá v podstatě vždy. Aby však měla smysl, musí mít prostor i kritické postoje. Laekenská deklarace, která položila základ Konventu, slibovala zajímavou, obsáhlou a užitečnou diskusi. Konvent však jednal v rozporu s tímto zadáním, byl manipulativně a nedemokraticky řízen. Více než třetina jeho členů měla nerovnoprávné postavení.
V říjnu Evropská komise schválila tzv. Plán D (demokracie, dialog, diskuse), jehož cílem je zahájit diskusi v unijním měřítku o budoucnosti evropské integrace po dvojím odmítnutí Ústavy. V příslušné tiskové zprávě se nicméně uvádí, že „...diskuse musejí být v konečném důsledku řízeny samotnými vládami...“. Česká vláda však již dvakrát prokázala, že nemá velký smysl pro vyrovnanou diskusi. Dvakrát byly vyčleněny peníze na „informační“ kampaň a dvakrát byly rozděleny téměř výhradně jen souhlasícím subjektům. Plánu D proto nelze příliš věřit. Cílem je možná vytvoření dojmu diskuse, možná snaha vybruslit z nezvládnuté ratifikace Ústavy a možná předehra k druhému kolu ratifikace. Výsledky Plánu D v červnu 2006 projedná Evropská rada a rozhodne o dalším osudu Ústavy. Zdá se tedy, že hra nekončí...
Autor je předsedou Občanského konzervativního klubu
www.okk.cz