Odvážný projev poslance Ladislava Rašína ze 14.12. 1938
Slavná sněmovno,
Používaje výzvy pana předsedy vlády, aby sněmovna podrobila jeho výklad a žádosti v něm obsažené kritice, dovolím si pronésti několik kritických poznámek.
Jistě s povděkem vzala sněmovna na vědomí, že za žádných okolností nechce se pan předseda vlády a zajisté také vláda vyhýbati kontrole veřejného mínění. Spatřuji v tom příslib do budoucnosti, v němž je obsazeno uvolnění tisku, který je dnes spoután censurní praksí, jakož i uvolnění práva shromažďovacího. Bez splnění těchto předpokladů nelze mluviti o kontrole veřejného mínění. Na doklad svého tvrzení dovoluji si konstatovati, že v posledním čísle měsíčníku "Národní myšlenka" byly zabaveny tři články dvou poslanců i s nadpisy, a to dva články mé pod nadpisy "Na vysvětlenou" a "Dvě strany" a článek posl. dr Klímy: "Proč jsem nehlasoval pro změnu ústavy". Oba poslanci, dr Klíma a já, se domnívali, že i oni za žádných okolností nesmějí se vyhýbati kontrole veřejného mínění a že i oni jsou povinni podati svým voličům výklad svého postupu, v čemž jim bylo zabráněno návrhem pp. posl. Berana, Hampla a Sidora, přijatým touto sněmovnou, aby rozprava o ústavních předlohách se nekonala.
Mohl bych tyto články přečísti a imunisovati je. Neučiním tak, poněvadž nechci svůj časově omezený projev zatěžovati čtením obsáhlých článků.
Nicméně musím se zmíniti o jedné skutečnosti, která daleko více nežli mne týká se této sněmovny i samé vlády. V mém článku byla zabavena souvislá citace z řeči pana předsedy vlády dr Hodži, kterou pronesl v této sněmovně dne 4. března 1938. Pan předseda vlády - a tato slova byla zabavena - tehdy v této sněmovně prohlásil (čte): "Posuzujeme všechny zjevy v životě mezinárodním klidně, pod zorným úhlem své důkladné přípravy morální, hospodářské i branné, a snažíme se. abychom v každém okamžiku, jak navenek, tak uvnitř spojili své povinnosti, které nám ukládá naše národní důstojnost a státní zájem.
S uspokojením konstatujeme osvědčenou životnost všech svých mezinárodních úmluv, na nichž trváme a setrváme je pouhou samozřejmostí, zdůrazňuje-li Československo a to v plném vědomí dosahu tohoto prohlášení, že jeho hranice jsou naprosto nedotknutelné . Z pojmu státní suverenity plyne, že o zabezpečení všech národnostních občanských práv a svobody svědomí se stará a bude se starat československý stát v rozumné spolupráci všech svých občanů všech národností .
Prvým předpokladem úpravy mezinárodních vztahů je jejich vlastnost a nepodmíněná jednoznačnost. Špatně bychom posloužili všemu dalšímu vývoji věcí ve střední Evropě a nejhůře vztahům Československa k Německu, kdybychom velmi jasně neprohlásili, že Československo a jeho lid nikdy a za žádných okolností nemůže a nesmí připustiti a nepřipustí zasahování do svých vnitropolitických záležitostí.
Proto nenechává československá vláda nikoho v pochybnostech o tom, že všechny atributy státní svrchovanosti bude lid tohoto s tátu hájiti ze všech svých sil, kdyby byly dotčeny. Kdyby nás osud jednou postavil před nutnost obrany, bude se Československo bránit, bránit, bránit do všech důsledků, opírajíc se o celou svou vyspělost technickou a mravní .Nebáli jsme se tisíc let, nebojíme. se ani dnes, jisti jednotou srdcí a rozumu všech složek našeho lidu a součinností s onou Evropou, která jako my nechce výbojů, ale chce klid a mír." (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)
Považuji za nemožné, aby projev kteréhokoli předsedy vlády, pronesený v této sněmovně, byl - byť i dodatečně, byť i po týdnech, měsících a rocích - konfiskován. To není věcí mojí, to je věcí důstojnosti této sněmovny a vás všech, z nichž mnozí měli tehdy slzy v očích. Až dosud nikdy nebyla sněmovna svědkem takových ovací, jako tehdy. Sněmovnou rozlehl se výkřik přítele Špačka "Raděj i smrt, než otroctví!", a my všichni jsme povstali a zpívali tehdy státní hymnu. A, slavná sněmovno, mnědodnes znějí slova Hodžova v mysli a mám za to, že bude-li vláda reformovati školu, pak od nejútlejšího mládí mělo by býti našim dětem opakováno: "Nebáli jsme se tisíc let, nebojíme se ani dnes, jisti jednotou srdcí a rozumu všech složek našeho lidu."
Mám stejně jako vláda za jisto, že nemůžeme prostě pokračovati ani programově, ani metodicky v politice, kterou jsme uskutečňovali až do září loňského roku. Od března, zejména od připojení Rakouska k říši Německé, byl jsem si vědom, že spějeme neodvratně ke konfliktu s Německem. Dával jsem nepokrytě ve svých projevech najevo, že politika Hodžovy vlády je toho druhu, že nebudeme na konflikt připraveni a že naopak podlamuje brannou odolnost státu. Za trpného přihlížení vlády vznikl v pohraničí stav úplného bezvládí, anarchie a chaosu. Řeč Konráda Henleina v Karl. Varech 24. dubna, v níž se přiznal otevřeně k Třetí říši a k světovému názoru německého národního socialismu, a hned na to okázalé oslavy 1. května byly dokladem, že sudetskoněmecká strana již zcela otevřeně hodlá nastoupiti revoluční cestu a vytvořit takové poměry, které by odůvodňovaly cizí zásah. Vojenská opatření z 21. května, k nimž donutilo vládu nebezpečí vnitřní i zahraniční, ukázala, jak málo bylo třeba, aby bez jediné kapky krve byla obnovena státní autorita v pohraničí. Tento stav netrval dlouho. V této době vzedmutých vášní vypsala a provedla Hodžova vláda obecní volby, které v německých krajích měly ráz plebiscitu pro připojení k Německé říši. Tou měrou, jakou vojsko bylo odvoláno, vracely se poměry k dřívějšímu stavu bezvládí. Slyšeli jsme slova o nedotknutelnosti hranic a o odhodlání hranice bránit, avšak zároveň jsme viděli, jak uvnitř státu se chystá a organisuje vzpoura, která naší obraně vpadne vzad.
Povolením Freiwillger Schutzdienst, tzv. ordnerů, dalším trpěním jejich činnosti, pasivním přihlížením k tomu, jak fakticky přejímají policejní moc, byly vytvořeny předpoklady vzpoury. Omlouvalo-li později zvláštní usnesení politického komitétu ministrů, publikované 18. září, povolení FS tím, že ve stanovách nebyly shledány závady a že účel spolku, vyjádřený ve stanovách, je týž jako u německé soc. demokratické "Republikanische Wehr" a u německého agrárního "Landschutz", musí překvapiti, že takto argumentoval právě politický komitét ministrů. Bylo přece od počátku jasno, že sudetskoněmecká strana, celý její postup, organisační formy, taktické metody jsou jen přesnou kopií německého nár. sociálního hnutí. K tomu postačilo jednak pozorné sledování činnosti sudetskoněmecké strany, jednak pozorné přečtení Hitlerovy knihy "Mein Kampf". Místo aby tato kniha byla u nás rozšířena, abychom si všichni byli vědomi cílů, snah a prostředků německého národa a jeho vůdce, byla zakázána, kteréhožto zákazu patrně dbali nejpečlivěji členové vlády. Jinak by bylo postačilo, aby si přečetli jedinou kapitolu z této knihy, která se nazývá "Grundgedanken über Sinn und Organisation der SA", aby bylo patrno, jaký je pravý účel Freiwilliger Schutzdienst.
Podobný stav vznikal i na Slovensku. Každý, kdo chtěl vésti boj proti jednotě a nedotknutelnosti československého státu, měl otevřenu cestu do ciziny. A jezdili nejen Němci, nýbrž i Maďaři, Poláci, Slováci i Podkarpatorusové. A nejezdili jen do Německa, nýbrž i do Polska, Maďarska. a všude nacházeli vlídné přijetí i podpory pro své snahy. A když poměry potom dospěly tak daleko, že tekla krev - a byla to téměř výhradně krev česká, krev českých četníků, policistů a finančních strážníků - vláda vyhlásila sice stanné právo, avšak neprováděla je. Snaha zabrániti incidentům se změnila ve slabost a nemohoucnost.
V tomto ovzduší pracoval lord Runciman a jeho mise, s kterou jsem měl příležitost býti ve stálém styku, a v tomto ovzduší pracovala tzv. koaliční šestka, která měla úkol, posouditi s ústavně-právního hlediska návrhy na dohodu s těmi, kdo se dohodnouti nechtěli a nesměli. Každý, kdo přišel do styku s šéfem nebo členy Runcimanovy mise, pozoroval u těchto praktických a střízlivých Angličanů jistý údiv, že stát, který nedovedl udržeti autoritu a základní prerogativy státní svrchovanosti na značné části svého území, stále ještě činí nárok na toto území a odmítá myšlenku na jeho vydání. A jen touto situací, vytvořenou sudetskými Němci a trpěnou Hodžovou vládou, si vysvětluji, že v závěru své zprávy lord Runciman vyslovil názor, že situace ve zněmčeném území volá po politice okamžité a rozhodné akce, že je třeba, aby se postoupení území Německu stalo okamžitě a bez prodlévání, a že by plebiscit byl jen formalitou, poněvadž převážná většina obyvatelstva touží po spojení s Německem. Proto také v anglo-francouzských návrzích, předložených československé vládě dne 19. září a uveřejněných v anglické "Bílé knize", se konstatuje, že "britští ministři předložili svým francouzským kolegům důsledky, které vyvodili ze zprávy lorda Runcimana o činnosti jeho mise" a že "obě vlády jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy fakticky není možno, aby v rámci československého státu byly nadále podrženy obvody, obývané hlavně sudetskými Němci, poněvadž by to bylo nebezpečím pro vlastní zájmy Československa i pro evropský mír".
Utěšující slova p. předsedy vlády, že jsme přinesli oběť míru, jaká nebyla až dosud v dějinách od jiných národů požadována, poskytují slabou útěchu. Jest jisto, že jsmenaší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír na dobu delší několika měsíců.
Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsem zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky "k boji!", a takových nás bylo několik. Dávali jsme za pravdu Knickerbockerovi. který napsal: "Útočné národy, jako útoční jedinci, sbírají sílu a odvahu z každého projevu, z každé známky slabosti, kterou projeví jejich oběť." Těchto projevů a známek slabosti bylo u nás tolik, že v sousední říši musilo býti vyvoláno přesvědčení, že budeme snadnou kořistí útoku.
Avšak i tehdy jsem stál na stanovisku, že musíme podstoupiti nebezpečí války se všemi jejími hrůzami, chce-li národ svobodně žíti. Mé zákroky u presidenta republiky i u předsedy vlády a ministra národní obrany se rozbily o odhodlání Hodžovy vlády ke kapitulaci. Vláda vydala naše území bez boje. Nenastal ani casus foederis, nemohly ani začíti fungovati naše spojenecké smlouvy, neboť jsme nebyli napadeni. Vzdali jsme se dobrovolně. A tak mohu říci s Viktorem Dykem: "Kdo tvořil, nese stvořeného tíž, kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru. Devise naše byla: Srdce výš! Devisa vaše byla: Ruce vzhůru!"
A dnes nemůže pan předseda vlády jinak, než s bolestí říci: "Území, na kterém jsme organisovali svůj státní a hospodářský život, bylo zmenšeno. Ve jménu sebeurčení byla přičleněna téměř třetina občanů republiky k sousedním státům. Nejbolestnější při tom jest, že jsme museli odstoupiti i území od nepaměti národnostně česká."
Ano, po prvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě Pražském, na jehož místě stojí dnes - jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům z Lipé i pánů ze Švamberka, Harantům z Polžic a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic, z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí.
To ostatní - ztráta území slezského, slovenského a podkarpatoruského, rozbití jednotného státu ve stát trialistický - bylo již jen přirozeným a logickým důsledkem naší kapitulace a poměrů, které zavládly na Slovensku. Ani pro tuto svoji politiku válečného odporu, snad riskantní, ale čestnou a odpovídající dějinám i tradicím českého národa, jehož země byla v průběhu staletí vždy jen větší, ale nikdy menší, nenašel jsem podpory. Ten výkřik "Raději smrt než otroctví!" byl pouhou frází. A tak podle slov Tyršových "Osud národa se nerozhoduje na bojišti, ten je rozhodnut dávno před bojem", vývoj posledních týdnů ukazuje, že na kapitulaci bylo připraveno mnohem více lidí nežli na boj. Osud národa byl rozhodnut.
Pan předseda vlády řekl (čte): "Čím hlubší bylo naše ponížení, tím silnější musí být naše vůle a tím mravně vyšší musí být náš cíl. Pravá síla jednotlivce i národů se pozná v neštěstí. Kdo je schopen viděti své vlastní chyby a z jejich poznání vyvozovat nemilosrdné závěry, není sláb." Souhlasím s těmito slovy. Když jsme si nevzali poučení z pádu Rakouska, který byl předehrou našeho vlastního pádu, hledejme své chyby alespoň nyní a vyvozujme z jejich poznání nemilosrdné závěry! Pátrejme po tom, kdo nesl odpovědnost a jak se jí zhostil, nebo jak se jí vyhnul, pátrejme všude, ale ne jenom někde! Souhlasím s tím, abychom zjistili vinu na národní katastrofě, ale varuji před tím, abychom při této příležitosti zase na prahu nového života rozdělovali národ do dvou vzájemně se potírajících táborů. Nic nebylo by škodlivější, než aby do veřejného života byly vnášeny staré způsoby nenávisti a politické msty.
A v této souvislosti bych rád podtrhl slova pana předsedy vlády o tisku, jejž považuje za kulturního činitele, kterému připadá v moderním státě nejodpovědnější poslání tvůrce veřejného mínění a národního charakteru. Avšak, slavná sněmovno, jen ve velmi řídkých obdobích našich politických dějin posledních padesáti let byli jsme svědky takových orgií zloby, i vzteku, nenávisti a msty jako v posledních týdnech. Tak si kulturní činnost a vytváření národního charakteru nepředstavuji. Chyba nebo omyl politického odpůrce opravňuje zajisté svobodného novináře, aby ji vytkl a z jejího poznání vyvodil nemilosrdné závěry, avšak neopravňuje nikoho, aby sahal na jeho osobní čest a lidskou důstojnost, na čest jeho ženy nebo rodiny. (Výborně! - Potlesk.) Nezapomínejme, že těmito kampaněmi velmi často postihujeme vlastní národní čest a důstojnost, když ve snaze hověti pudům davu jest vyvoláván dojem, jakoby radost z pádu politického odpůrce byla větší než bolest nad národní katastrofou.
Vláda reklamuje pro stát nejen právo, nýbrž i povinnost upravovati poměry v tisku s hlediska vyšší jeho potřeby a zavésti v něm řád přísné mravní, věcné, politické i kulturní odpovědnosti. Proto považuji za nezbytné, aby vláda rozhodla, že jest v zájmu vyšší potřeby státu, aby byla zjištěna vina na národní katastrofě. Novinářskými kampaněmi se tato vina nezjistí. Proto se přimlouvám, aby vláda učinila opatření, aby vina byla vyšetřována objektivním a neodvislým forem a aby byla vyšetřována v celé šíři, počínajíc tím četníkem, který vystřelil, ač se měl dát zastřelit, a končíc bývalým presidentem republiky. Nezapomínejme však, že mezi tím četníkem, který neuposlechl rozkazu k sebevraždě a vyvolal tak incident, a presidentem, který se mýlil, když věřil v čest a věrnost našich spojenců, je řada osob, i nás poslanců, ministrů a předsedů vlád, kteří také nesou svůj díl odpovědnosti a svůj díl viny.
Má-li vláda naopak za to, že je v zájmu vyšší potřeby státu, aby vina na národní katastrofě nebyla vyšetřována, pak se domnívám, že je její povinností, aby zastavila všechny tiskové kampaně, které by pak nebyly ničím jiným než demagogií. My nemůžeme pokračovati dále v tom, aby se do národního charakteru vštěpovala nenávist k našim vlastním, byť chybujícím lidem, aby se vštěpovala v době, kdy máme všechny důvody a příčiny, aby se česká nenávist obrátila jiným směrem. (Výborně! - Potlesk.) Avšak přece jenom jednu věc by měla vláda učinit, totiž tak, jako vydala britská vláda "Bílou knihu", v níž jsou uveřejněny dokumenty z kritických dnů zářijových, měla by naše vláda vydat černou knihu, v níž by byly uveřejněny diplomatické dokumenty z kritických měsíců od května do října. Naše veřejnost byla by zbavena různých dohadů a nutnosti čerpat informace z cizího tisku, ne vždy dosti přesné.
Československá republika nebyla oslabena jen ztrátou území a obyvatelstva, nýbrž i změnou jednotného státu ve stát trialistický. Mám za to, že je zbytečné předstírat nějaké nadšení z rozbití Československé republiky a že zejména nelze tak rychle zapomenout, v jaké době a jakým způsobem si v Žilině vynutila ľudová strana autonomii. Mám velké obavy, že malý a při tom spolkový stát bude vystaven nebezpečí, že kterýkoliv z mocnějších sousedů může ve vhodné chvíli činit pokusy, aby používal jedné části státu proti druhé k uskutečnění svých vlastních cílů. Bylo by také velmi nebezpečné, kdyby měl trialismus vést k poklesu zájmu jedné části státu o část druhou. Dosavadní vývoj poměrů na Slovensku ukazuje, že toto nebezpečí je skutečně akutní. Volání "Ven s Čechy!", které bouři celým Slovenskem, a politika, která dává práva Maďarům a Němcům na Slovensku, ale z Čechů dělá psance, by nemohla vytvořit přátelské soužití. Čím se provinili tito Češi na Slovensku? Jen tím, že nahradili v popřevratové době nedostatek slovenské inteligence, že pracovali často za těžkých poměrů nejen pro Československou republiku, nýbrž i pro Slovenskou zem, při čemž namnoze srostli s prostředím, vzali si slovenské ženy, jejich děti chodily do slovenských škol, a nyní s bolestí vidí. že jsou s nenávistí vyháněni. Jak může býti českému úředníkovi, který vidí, že na místo, z něhož byl vyhnán, je dosazen Němec nebo Maďar?
V této věci postrádal jsem ve vládním prohlášení zmínku o tom, jak budou upraveny poměry Čechů na Slovensku. Domnívám se, že tento stav, který znamená, že mezi Čechy a Slováky se hloubí propast, nemůže trvat a že je-li míněn jen jako volební agitace, nemůže býti ani mravně, ani formálně sankcionován výsledkem slovenských voleb, a to vzhledem ke způsobu, jak tyto volby byly vypsány. I Slováci měli by si uvědomit, že volání "Ven s Čechy!" je heslem, které by se mohlo obrátit proti nim, kdyby se v historických zemích rozlehlo volání "Ven se Slováky!". Jaký by byl potom osud desetitisíců zemědělských dělníků, kteří k nám přicházejí na práci, a jaký by byl osud slovenských lázní a letovisek i slovenského podnikání? Neboť nelze na jedné straně vyhánět jako parie české úředníky a zaměstnance a na druhé straně lákat české lázeňské hosty, turisty a české podnikatele a kapitalisty.
Ve vládním prohlášení postrádal jsem také zmínku o tom, jak budou upraveny ústavní poměry trialistického státu. Zákon o slovenské autonomii zavedl sice ústřední vládu a zemskou vládu slovenskou, při tom nebylo však učiněno obdobné opatření o zemské vládě české. Zemská vláda česká nemá dosud ústavního podkladu, což znamená, že bylo zavedeno jakési slovenské nadpráví ve správě státu. Je především zájmem státu, aby se co nejrychleji dostal z dnešních výjimečných poměrů, které leckde mají převahu revolučního kvasu, a aby se dostal do normálních, uspořádaných a právním řádem ovládaných poměrů.
Volba presidenta republiky, který po léta byl strážcem právního řádu, i jmenování nové vlády jsou prvním krokem na této cestě.
A proto vítám zejména, že také v židovské otázce nepodlehl pan předseda vlády demagogii ulice a formuloval řešení této otázky v tom smyslu, že poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají positivní vztah k potřebám státu a jeho národa, nebude nepřátelský. Vláda, jejímž předním úkolem bude péče o vývoz a jeho rozšíření, by sotva posloužila svým snahám, kdyby trpěla protižidovské excessy, jejichž jediným výsledkem by bylo uzavření cizích důležitých trhů pro naše vývozní zboží. Tyto experimenty si nemůže dovolit desetimilionový ochuzený stát, který má snahu opatřiti na zmenšeném státním území práci všem občanům, což může trvale učinit jen stupňováním výroby a vývozu.Ale je nutno, aby včasným opatřením positivního rázu byla co nejdříve obnovena právní jistota pokud se týče židovského podnikání a židů samých, poněvadž dnešní stav nejistoty způsobuje, že ve chvíli, kdy vláda ohlašuje podporu soukromého podnikání, židovské podnikání je ochromeno a židovský kapitál se podnikatelským investicím vyhýbá a podnikání se vzdaluje.
Řekl-li pan předseda vlády, že všichni členové kabinetu jsou si vědomi, že je uvedla do úřadu schopnost nést břemeno odpovědnosti a nikoliv touha po moci, vyjádřil jen to, co cítila celá česko-slovenská veřejnost.
Souhlasím-li v podstatě s vládním prohlášením, které sám pan předseda vlády označil za dílo, kde je třeba nadlidské síly, a dám-li svému souhlasu výraz i hlasováním, činím tak především proto, poněvadž vidím, že vláda je složena z mužů, kteří ve veřejném a hospodářském životě v historických zemích ukázali takové schopnosti na místech, kde až dosud byli postaveni, že nepochybuji o tom, že i nové úkoly vykonají úspěšně.
Těchto několik kritických slov jsem chtěl připojiti k prohlášení pana předsedy vlády.
V závěru chtěl bych říci ještě toto: Pan předseda vlády prohlásil (čte): "Uznáváme skutečnost, že naši krajané jsou podrobeni jiné státní svrchovanosti, ale v jejich kulturním a mravním společenství s námi nevidíme a nechceme viděti překážek samozřejmé loyality ke státům, jejichž občany se stali."
Slavná sněmovno, uznání této skutečnosti může býti jen dočasné a může býti jen výrazem dnešních mocenských a mezinárodně-politických poměrů. Dobře vím, že není dnes doba vhodná na manifestační ohlášení revisionistického programu, ale nemohu říci jako jeden z předešlých řečníků, že pro mne je vyřízeno to, co se stalo. Pokud živ budu, nebude pro mne vyřízeno to, co se stalo. (Potlesk.)
V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti.
Když vstupoval jsem po prvé do této sněmovny, sliboval jsem, že budu věren republice Československé. Dnes s tohoto místa opakuji, že té Česko-Slovenské republice, které jsem věrnost sliboval, věren zůstanu. (Potlesk.)