Měřit penisy homosexuálům netřeba, když přece islám miluje všechny
Agentura EU pro lidská práva viní naše úřady z homofobie. Pár žadatelům o azyl, kterým prý hrozí smrt v jejich zemi kvůli homosexualitě, jsme změřili penisy. Ale islám přece miluje všechny lidské bytosti. Nebo ne?
Někteří žadatelé o azyl v České republice ze států, jako je Írán, Sýrie, Egypt, Ázerbájdžán, Nigérie nebo Kamerun, uvádí homosexualitu jako důvod potřeby jejich ochrany. Vzhledem k tomu, že udělit někomu azyl, který je v mnoha případech žadateli zneužíván, neboť žít z našeho v Evropě je daleko snazší, než žít z vlastního u nich, je velmi závažné rozhodnutí, postupují úřady tak, aby se pokusily zamezit podvodnému jednání. V případě, že žadatel uvedl jako důvod žádosti o azyl strach ze smrti kvůli své homosexualitě, byla v jednotkách případů užita metoda tzv. falometrického vyšetření. Princip vyšetření spočívá v lékařském měření průtoku krve v penisu při současné stimulaci žadatele zobrazováním sexuálních motivů a je schopno odhalit, zda si žadatel o azyl ve věci své homosexuality účelově vymýšlí.
Podle Agentury Evropské unie pro lidská práva jde o porušení jednoho z článků evropské charty základních práv, která zakazuje mučení a ponižující zacházení. Ano, také si myslím, že měření průtoku krve v penisu je zcela zbytečné. Islám je přece oficiálně v Evropě politiky deklarován jako mírumilovné náboženství, které miluje všechny lidské bytosti bez rozdílu. Nevidím proto jediný důvod, proč vynakládat naše státní peníze na měření penisů cizích státních příslušníků. Stačí ukončit azylové řízení a poslat žadatele zpět do Íránu, Sýrie, nebo jiného muslimského státu, kde se o ně jistě v míru a s láskou k lidské bytosti postarají sami.
Nabízí se samozřejmě ještě jedna možnost. Agentura Evropské unie pro lidská práva po nás skrytě chce, abychom novým azylantům nedělali problémy s jejich přijetím u nás, neboť by nakonec po našem odmítnutí mohli žádat o azyl někde v Německu, nebo ve Francii. A také by mohl při „nadbytečné a multikulturně nežádoucí medializaci“ někdo dojít k závěru, že muslimové nakonec nemají rádi všechny lidské bytosti, jak nám unijní politici říkají, ba že dokonce některé z nich oficiálně mrzačí a vraždí za to, že jsou „jiní“. Myslím, že to bude ten pravý stav věci tak, jak se skutečně má. Své by o tom jistě mohla vyprávět i sedmnáctiletá Somálka Nurta Mohamed Farah. Jenže by nesměla být mrtvá. Členové její vlastní rodiny ji zastřelili při „vraždě ze cti“ za tak potupný čin, jako je přestup z islámu ke křesťanství, když před tím nezabrala návštěva u lékaře, kde pro ni chtěli léky na boj proti duševní chorobě (více, nejen o tomto případu, zde).
Můj názor se nijak nezměnil. Kdo ze zdejších publicistů, kteří konvertovali k islámu v České republice, píše o našem nepochopení a všeobjímající islámské lásce, neví o skutečném islámu nic. A aby v tom měli alespoň trochu jasněji: Úsudek o tom, jaký islám ve skutečnosti je, si veřejnost dělá podle každodenních skutků muslimů po celém světě, nikoli podle toho, jaký islám si zdejší konvertité bláhově, snad v dobré víře, vysnili. Jak muslimové po celém světě zacházejí s křesťany, si na závěr můžete přečíst například zde (Český rozhlas).