„Proletáři všech zemí vyližte si prdel!“
Vzpomínáte na památnou větu mistra Kodeta v Pelíškách? Přesně taková mě napadla ihned po tom, co jsem si přečetl o výši peněz na záchranu Španělska. Peníze pro Řecko, Irsko a Portugalsko dohromady, by se v tu chvíli staly jen pomyslnou kapkou v moři. K nutnosti sanace Španělska podle mě dojde, neboť se opakuje stejný mediální scénář ve stylu „poradíme si s tím sami“. A protože nám budou politici zase vysvětlovat, že je to tak správné, neboť „solidarita“ je základem Unie, podívejme se dnes trochu do nedávné Španělské historie.
Podle ratingové agentury Moody's budou španělské banky potřebovat na pokrytí svých ztrát z hypoteční bubliny dodatečný kapitál v objemu zhruba 17 miliard eur. Černý scénář (připomínám, že v případě Řecka vyšel) počítá až s 306 miliardami eur. Unijní politici se rozhodli nasypat peníze Řecku, Irsku a téměř jistě i Portugalsku. Pád Španělska by znamenal konec Unie. Ten beztak považuji za jistý. Španělsko by ho jen urychlilo a vývoj v Evropě by se o to dříve vrátil ze stolů sociálních inženýrů do přirozené reality. Považuji za důležité připomenout, že stejně jako Řecko, Irsko a Portugalsko, také Španělsko si může za své problémy výhradně a jen samo. Zcela jist jsem si tím, že stejně jako nám neříkali pravdu o Řecku, neříkají ji občanům Unie ani teď a Španělsku.
V roce 2006 José Zapatero hrdě prohlásil, že ze Španělska udělá „znalostní ekonomiku a za dva nebo tři roky jeho země předstihne v HDP na hlavu Německo i Itálii“. Za ty „dva nebo tři“ roky už byla slyšet z jeho úst tato slova: „Nynější funkční období bude v porovnání s tím předchozím mnohem obtížnější. Můžou za to potíže finančního trhu, krize ve Spojených státech, vzestup ceny ropy a některých potravin. To vše je ve Španělsku ještě doprovázeno těžkostmi ve stavebnictví.“ A jaký recept přinesl? Zvýšení minimální mzdy, nové podpory na bydlení (až 200 eur na bytovou jednotku měsíčně mladým pracujícím a osamostatněným nájemníkům na nájem) a do sociálních bytů napumpovat dalších 1,5 miliardy eur. Vláda nejenže financovala výstavby sociálních bytů, ale zároveň začala odkupovat za cenu prohlubujícího se státního dluhu hotové projekty od developerů, přičemž na takový „sociální“ byt ve Španělsku dosáhnou lidé s příjmem kolem 1000 eur...
„Španělská vláda se nesmíří s recesí, budeme se snažit o hospodářský růst a zabezpečení pracovních míst. Použijeme veřejný deficit na dodržení sociálních slibů,“ sdělil Zapatero světu v závěru roku 2008. Máme rok 2010 a nestačily ani dosavadní rostoucí dluhy, ani dotace za dobu členství v EU ve výši přes sto miliard eur. Španělsko prochází nejtěžší bankovní krizí od třicátých let. Kdyby Evropská centrání banka neposkytovala bankám ve Španělsku už nějakou dobu přímé půjčky, které už nyní přesahují 70 mld eur, padly by už dávno. V případě tohoto státu se znovu opakuje scénář „národní měna versus společné euro“, jako tomu bylo a je v Řecku. Když se daří, je to fajn. Jenže to vždy i s národní měnou. Jakmile přijde krize, není šance v případě zavedení eura reagovat v čase a prostoru tak, jak by naopak národní měny umožňovaly. Součástí krize se tak stává o to větší pokles ekonomiky, propad cen, nárůst nezaměstnanosti, prudký nárůst státního dluhu, „nutnost“ sanace bank a nové a nové dluhy. To je pravý obraz eurozóny.
Až opět přijde Merkelová s nabídkou, že by Českou republiku ráda viděla v tom jejich euroklubu, až přijde Brusel s potřebou dalších našich peněz pro Řecko přes Mezinárodní měnový fond, pro Irsko cestou státní garance za jeho nové dluhy, nebo nějakou formou podpořit záchranu Portugalska či Španělska, mám pro ně jeden slavný nadčasový filmový citát mistra Jiřího Kodeta, který na takovou situaci sedne jako poklice na hrnec: „Proletáři všech zemí vyližte si prdel!“