Hlavním problémem Evropy zůstává brutální Německo, které ji chce ovládat
Nynější stav Evropy potvrzuje, že jejím hlavním problémem zůstává od roku 1849 Německo. Tehdejší pro budoucnost Evropy a světa tragické, stále se stupňující přehození výhybky německé politiky z pokusu o spíše demokratické sjednocení do nekriticky protizápadních, až primitivně materialistických kolejí, kde moc má, podobně jako v Rusku, přednost před právem, se Německu dosud nepodařilo zvládnout.
Neblahý osud zjevně německého ovládání Evropy prostřednictvím Evropské unie, jehož páteří měla být nyní se hroutící eurozóna, to názorně předvádí všem, kdo chtějí vidět a vědět. Již třetí v pořadí, nakonec opět zákonitě tonoucí německý projekt Evropy předvádí, jak se Německo dosud v zásadě nepoučilo ze svých a evropských dějin. Podstatu politiky, tedy veřejný život založený ve svobodě, si i nyní tragicky a tvrdošíjně plete s nátlakem. Německé brutální protlačování Lisabonské smlouvy, tedy referendy zamítnuté a následně jen převlečené euroústavy, ke konečné ratifikaci, a jeho nerealistické lpění na eurozóně jsou jen posledními příklady v řadě.
To se některým krátkozrakým našincům, věřícím v blahodárnost panského práskání bičem nad domácí nezvedeností a ve vrchnostenskou ochranu jako národní záchranu stále líbí. Evropě přitom rozumějí asi tak jako německá politika, když nevidí, že její reálná podstata je individuální svoboda demokracií, a ne nadvláda jednoho, nebo případně několika, která zákonitě pokaždé končí špatně. Ať se to komu líbí, nebo ne, pokud nebudeme svobodní, nebude svobodná ani Evropa. Leccos rozumného lze od sousedů převzít, ale vždy jen svobodně, ne na povel.
Ukázkově zaslepené je v této souvislosti strašení Ruskem pro případ rozpadu EU, anebo vystoupení z jejích svazujících politických struktur. Pravý opak je pravdou. Jak Německo, tak hlavní proud EU je téměř fanaticky proruský. Stačí uvést jako jeden příklad z mnoha jiných německou, francouzskou, španělskou a italskou politiku cílené energetické závislosti na Rusku. Polsko Velká Británie a Česká republika sice mohou chtít něco jiného a mluvit o tom, ale moc platné to není. Anebo ruské geopolitické plány eurasijského strategického spojenectví od Lisabonu po Vladivostok, jež nejsou v rozporu například s říjnovými strategickými úmluvami mezi Německem, Francií a Ruskem ve francouzském Deauville.
Svobodnou a demokratickou Evropu nezaručuje Německo a jemu stále více na obtíž, přestože jím v zásadě ovládaná Evropská unie. Reálnou zárukou svobodné a demokratické Evropy je stále NATO, jak to ukázal jeho listopadový summit v Lisabonu. Evropská unie se tam nápadně a přirozeně jaksi krčila v pozadí. To dost přesvědčivě ukázal vyloženě okrajový význam setkání EU a prezidenta Obamy, přilepený na závěr vícedenního severoatlantického jednání NATO. Jednoduše řečeno, solidní zárukou svobodné a demokratické budoucnosti Evropy, a tedy i České republiky, je americká přítomnost v Evropě, která právě proto tolik vadí jak Německu a Francii, tak Rusku a některým dalším, včetně našich pohrobků marxismu, komunismu a kolem nich se houfujících užitečných naivků.
Německo si ale bude muset vybrat. Zda se chce vážně dát na cestu stále zjevnějšího strategicky-velmocenského sepětí s Ruskem na úkor Evropy a transatlantického spojenectví, jak si to zjevně přeje dnešní německá elita. Taková volba je zásadně protievropská. Evropu by rozdělila a USA by ji opět musely zachraňovat před sebou samotnou. Je Německo ve své dnešní velmocenské sebestřednosti vůbec schopno přehodit svou dosud stále tragicky nastavenou výhybku, a dát se jinou, tentokrát skutečně evropskou cestou uznání rovnoprávnosti demokratických států jako základu životaschopné evropské jednoty ? Rád bych se mýlil, alen evypadá to tak.
Masaryk mluvil o Evropě jako o politické laboratoři. Sám do jejího utváření během první světové války důrazně zasáhl na straně Spojenců ve prospěch svobodných demokratických individualit a jejich spolupráce ze svobody. Německá, a následně ruská odveta byla krutá. Rok 1989 nicméně dal Masarykovi opět za pravdu. Další pokus o myšlenkově vyprázdněnou velmocenskou odvetu je nyní pozvolna na cestě. Brzy se dozvíme, jak vyvine tentokrát. Dějiny nás ale nejen opravňují, nýbrž i znovu vybízejí k jasnému stanovisku a činu. Bylo by dost hloupé se domnívat, že výsledek nemůžeme ovlivnit.