Vánoce, nová totalita, boj o svobodu a Kristovo poselství
Základním znakem první dekády jedenadvacátého století je rozpolcenost. Tedy vše při starém. Jako dříve, jako vždycky, co svět světem stojí. Na jedné straně se opět nevídaným způsobem mobilizovaly šiky sociálních inženýrů, velekněží moderních náboženství člověkoboha.
Svou moc a celosvětové tažení staví na přesvědčení, že nic není člověku nedosažitelné. A tedy také, že vše je dovoleno. To mlčky předpokládá odmítnutí Bohočlověka Ježíše Krista, na němž ovšem celá euro-atlantická civilizace stojí, z něhož je odvozena. Jehož narození si každoročně docela velkolepě připomíná. Už to je znak hluboké rozpolcenosti.
Jenže tlak budí protitlak. Čím více unifikátoři všeho myslitelného pracují na destrukci „starého světa“ a ve jménu Pokroku odstraňují všechny jeho znaky, zvyky a tradice, tím více křísí přirozený odpor stále větší části veřejnosti. Právě té veřejnosti, která ve své blahobytné zlenivělosti užuž byla ochotna nechat se sevřít chomoutem nového typu totality. Vánoce tuto rozpolcenost dokonale symbolizují.
I v dobách moskevského, chceme-li „bolševického“ socialismu (přestaňme už mluvit o komunismu, žádný nikdy nebyl) představovaly vánoce paradox: Bůh byl sice násilím vykázán do exilu, ale oslava jeho tajemného vtělení v Synu zůstala bezkonkurenčně největšími svátky v roce. Jen víra se materializovala.
Víra ve spotřebitelský ráj, která v teologii plánovaného hospodářství ovšem nevědecky spoléhala na zázrak. Na vánoce se proto dovážely banány a pomeranče a ženy za pultem vytahovaly podpultové zboží. Vánoce měly být symbolem víry v budoucí dostatek, na okamžik zhmotnělým snem o vítězství hmotného blahobytu nad čímkoli duchovním.
Na místě prvním nad ideou individuální lidské svobody –základním poselstvím, které Bůh prostřednictvím Ježíše Krista člověku nabídl. V dobách socialismu bruselského má tato paradoxní rozpolcenost ještě hlubší kontury. Zboží je v obchodech více, banány a pomeranče lze koupit celoročně, spotřebitelský ráj explodoval – a zase to není ono.
Zase čím dál většímu množství nespokojenců vadí ubývání něčeho tak nehmotného, jako je – svoboda. Jestli ono to nebude v něčem jiném. V něčem původním. V něčem co žádný lidský plán nepostihne. V tajemství, které přesahuje fantazii všech plánovačů všech dob. V tom, co se nedá vyrobit, ani koupit, změřit ani spočítat, nařídit, ani zakázat.
V přirozenosti zázraku, který se narodil v Betlémě, aby světu sdělil jedinou možnou podstatu jeho blahobytu, svobody a vnitřní nerozpolcenosti: Lásky, jako univerzálního principu lidské existence.
Milostiplné vánoce!
Autor je zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky
Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku prosinec 2010