Ronald Reagan a ekonomická svoboda
Ronald Reagan svou zahraniční politikou ochránil americkou svobodu před sovětskou hrozbou a národům porobeným pod komunistickým jhem svobodu opět navrátil. Svou politikou vnitřní však svobodu amerických občanů ještě zvětšil. Tím, že roli amerického státu v jejich životech umenšil: přičinil se o to, aby jim stát méně bral z toho, co si vlastníma rukama a pílí vydělají.
Paradoxně, Reagan byl ve svém mládí levicovým demokratem. Ba co víc, byl odborářem - na přelomu 40. a 50. let dokonce předákem hereckých odborů. (Ronald Reagan byl zatím jediným prezidentem USA, který byl odborářem.) Na přelomu 50. a 60. let však dospěl k přesvědčení, že "skutečným nepřítelem není ´big business´, nýbrž rozsáhlý stát" s regulacemi a daněmi, které dusí lidskou tvořivost, brzdí tak hospodářský růst, a tím udržují chudé v jejich chudobě. Stal se stoupencem svobodného trhu a proto přešel od demokratů k republikánům. Uvědomil si, že bohatství nevytváří stát a vláda, nýbrž lidé, jejich tvořivost, činorodost a pracovitost. Stát jim k tvorbě bohatství nejlépe pomůže tím, že jim uhne z cesty a nestaví do ní překážky. Později - v roce 1981, když už byl presidentem - uvedl: "My, kteří žijeme ve svobodných tržních společnostech, jsme přesvědčeni, že růst, prosperita a v posledku i lidské naplnění vznikají a rostou zdola nahoru, nikoli od vlády směrem dolů. Pouze je-li lidskému duchu dopřáno vynalézat a vytvářet, pouze jsou-li lidé hmotně zainteresováni na hospodářských rozhodnutích a jejich úspěchu - pouze tehdy může společnost zůstat ekonomicky živá, dynamická, progresivní a svobodná. Důvěřujte lidem. To je nevyvratitelné poučení z celého poválečného vývoje, jež popírá představu, že rigidní státní kontrola je pro ekonomický rozvoj zásadní."
Jenže v polovině 70. let stát lidem v cestě stál. Amerika se octla v hospodářské stagflaci - tedy stagnaci i inflaci zároveň. To stavělo na hlavu levicové keynesiánské teorie, podle nichž mezi stagnací a inflací měla být nepřímá úměra: vlády prý mohly inflační politikou dosahovat hospodářského růstu. V druhé polovině 70. let se jim však dostalo obojího a ony nevěděly, kudy kam z nich ven. Proto si sympatie začaly získávat teorie ekonomické školy supply-side, která zdůrazňovala cestu k prosperitě prostřednictvím lidské tvořivosti a činorodosti; ty však byly škrceny příliš vysokými daněmi. Tito ekonomové vnímali daně jako demotivující trest pro podnikatele, v jehož důsledku klesá nabídka, a tedy i produkce, a tedy i hospodářský růst. Naopak, ekonomiku může podle nich opět rozproudit jedině snížení daní, především nejvyšších sazeb daně z příjmu. Tyto názory začal v polovině 70. let popularizovat deník The Wall Street Journal a mezi politiky se jejich největším zastáncem stal právě Ronald Reagan.
Reagan byl přesvědčen, že "stát není řešením problému, nýbrž jeho součástí." Svými intervencemi do ekonomiky může málo pomoct, ale hodně uškodit. To proto, že: "Názor státu na ekonomiku lze shrnout takto: Když se to hýbe, zdaňte to. Když se to hýbe ještě dál, regulujte to. Když se to už nehýbe, dotujte to." To však k větší prosperitě a tvorbě bohatství, mírně řečeno, vůbec nevede. Co je tedy schopen stát pro ekonomiku udělat pozitivního? Snížit daně. A právě to Reagan jako president učinil: nejvyšší sazbu daně z příjmu snížil ze 70% na 28%.
Výsledkem byl vyšší hospodářský růst a prosperita, která mimochodem trvá (s menšími výkyvy) v Americe dodnes. Základy dnešní americké prosperity - a ekonomiky silnější než je ta v Evropě či v Japonsku - byly tudíž položeny Ronaldem Reaganem již na začátku 80. let 20. století. Reagan byl svými daňovými škrty dokonce schopen nastartovat tempo hospodářského růstu tak vysoké, že - přesně v souladu s předpovědí ekonomické školy supply-side - stát při nižších daňových sazbách vybíral vyšší daňové výnosy! Tedy snížení daní vedlo nejen k více penězům pro lidi, ale díky zdravější ekonomice i k více penězům pro stát!
Proč tedy jedním z Reaganových hospodářských dědictví byl i deficit státního rozpočtu? Protože i když státní výnosy při nižších daních rostly, státní výdaje rostly mnohem víc. Reagan zásadně zvýšil výdaje na obranu, aby závody ve zbrojení přivedl Sovětský svaz ke krachu. Přitom z vyšších výnosů při nižších daních by byl schopen díky ekonomické prosperitě, již dosáhl snížením daní, financovat i své masivní zvýšení obranného rozpočtu bez jakéhokoli deficitu. Proč tedy k němu vůbec došlo? Protože ve Sněmovně reprezentantů, jež rozpočet schvaluje, měli většinu demokraté, a ti trvali i na zvýšení sociálních výdajů. Reagan s tím v rámci kompromisu souhlasil proto, aby mu demokraté na oplátku odhlasovali snížení daní a zvýšení zbrojních výdajů. Kdyby však Reagan daně snížil jak chtěl, obranný rozpočet zvýšil jak chtěl a sociální výdaje nechal na úrovni, v níž byly, když přebíral úřad (jak původně taky chtěl), k žádnému deficitu by nebylo došlo. To však bylo v důsledku demokratické většiny ve Sněmovně neprůchodné, a tak nakonec při nižších daních sice příjmy státu rostly, ale jeho výdaje rostly mnohem víc. Výsledkem byl deficit. Ten však byl v průběhu 90. let - po skončení studené války díky Reaganovu vítězství v ní a díky oživení americké ekonomiky jeho snížením daní na začátku 80. let - bez problému vyrovnán. Ekonomické dědictví Ronalda Reagana je tedy dvojí: ozdravil ekonomiku a rozšířil svobodu občanů tím, že jim snížil daňové břemeno.
Máme-li charakterizovat Reaganovy názory jeho vlastními slovy, musíme zmínit především: za prvé, reflexivní antietatismus. Přesvědčení, že stát je pro občana více břemenem něž pomocí; pokud jde o zlepšování údělu lidí, dokážou to mnohem lépe oni sami, než státní úředníci. Reaganovi se připisuje výrok: "Nejlepší mozky nejsou ve vládě. Kdyby tam nějaké byly, byznys by si je už dávno najal."
Za druhé, přesvědčení, že tzv. progresivita daně z příjmu je něčím zásadně nespravedlivým a nemravným. Ostatně, jako krok ke komunizaci ji navrhl již Karl Marx ve svém Komunistickém manifestu. Reagan rád a s oblibou citoval výrok, jenž pronesl skotský ekonom John Ramsay McCulloch: "V momentu, kdy opustíte zásadní princip, že se od všech lidí má vybírat to samé procento jejich příjmu či majetku, ocitáte se na moři bez kormidla či kompasu, a neexistuje žádná míra nespravedlnosti či hlouposti, již byste neučinili."
Za třetí, instinktivní soucit s malým daňovým poplatníkem; prostým, pracovitým člověkem, a nikoli s vládními byrokratickými elitami, které se chtějí nechat nést na jeho zádech. V roce 1982 Reagan prohlásil: "Naše loajalita patří malým daňovým poplatníkům, nikoli těm, kdo by chtěli jejich peníze utrácet ve velkém. Naši kritici skutečně věří tomu, že ti ve Washingtonu vědí lépe, jak utratit vaše peníze, než to víte vy sami, lidé. My jim to však v žádném případě nedovolíme."
A konečně, nesmírný optimismus; víra v to, že pokud jsou lidé svobodní a je jim dopřáno uplatnit svou tvořivost a činorodost, jsou schopni nesmírného zlepšení svého osudu a ulehčení svého údělu. Jak řekl Reagan sám v roce 1983: "Žádné meze růstu neexistují, protože neexistují ani žádné meze lidské inteligence, představivosti a důvtipu." A později, v roce 1991, když už nebyl presidentem, se k tomu vrátil slovy, jež by mu mohly nepochybně sloužit jako epitaf: "Byl jsem označen za věčného optimistu, který vždy shledá sklenici poloplnou, když ji ostatní vidí jako poloprázdnou. Ano, to je pravda - vždy se dívám na život z jeho světlých stránek. A nejen proto, že tak mnoho z mých snů mi bylo dopřáno dosáhnout. Můj optimismus nevychází pouze ze silné víry v Boha, nýbrž i z mé silné a neochabující víry v člověka." To byl Ronald Reagan: přítel prostého, pracovitého člověka.
Stať uveřejněna v publikaci "Margaret Thatcherová a Ronald Reagan - politici svobody", editor Ladislav Mrklas, autoři Hynek Fajmon a Roman Joch, CEVRO 2002.