Vývoj vztahu Margaret Thatcherové k evropské integraci. Od podpory vstupu do EHS k požadavku vystoupení z EU
Margaret Thatcherová letos oslavila 85. narozeniny a užívá si zasloužené pozornosti celého světa. Po odchodu Ronalda Reagana je největší žijící ikonou konzervativní revoluce 80. let 20. století. I když se již před několika lety ze zdravotních důvodů stáhla z veřejného života, stále přímo či nepřímo ovlivňuje jeho klíčové aktéry v mnoha zásadních otázkách. Nedávno se například stala hlavní patronkou nové nadace New Direction, která vznikla z podnětu europarlamentní frakce Evropských konzervativců a reformistů (EKR). A je to právě vztah Margaret Thatcherové k Evropě, co stále vzbuzuje na našem kontinentu asi největší vášně. Podíváme-li se na její politickou kariéru podrobněji, zjistíme, že její postoj vůči Evropě se poměrně značně proměňoval.
Mládí a zrání Margaret Robertsové
Margaret Robertsová (dívčí příjmení) se dívala na Evropu jako typická Angličanka (nebo, chcete-li, Britka) narozená ještě před druhou světovou válkou. Tedy jako žena, jež zažila velké britské impérium a celou slávu, která jej provázela. Impérium bylo domovem a obzorem britské intelektuální elity, mezi niž chtěla patřit, a právě proto také šla studovat na Oxford, kde se dokonce stala prezidentkou univerzitní konzervativní organizace. Uvažovala i o tom, že se stane koloniální úřednicí někde v Indii.
Evropa jako politická entita pro Brity před druhou světovou válkou vlastně neexistovala, brali tehdy do úvahy pouze Francii, Německo, Itálii a Sovětský svaz. S těmito státy soupeřili, nebo s nimi spolupracovali. Evropa pro Británii nepředstavovala žádný pozitivní prvek, naopak většina Britů viděla Evropu pod dojmem první světové války (a později se v tom utvrdili i ve druhé světové válce) jako potenciální zdroj problémů. Jak to jednou vyjádřila Margaret Thatcherová: "Z Evropy pocházejí problémy a z anglosaského světa pocházejí řešení."
Druhá světová válka: vstup do politiky a Churchillova vize
V Británii byl nejdůležitějším politikem první poloviny 20. století Winston Churchill, ve druhé polovině 20. století je to dle mého soudu Margaret Thatcherová. Churchill to dotáhl nejen na vítězného premiéra, ale také na spisovatele ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu. Thatcherová jeho úspěchy v politické oblasti přinejmenším vyrovnala a v některých ohledech i překonala. Nobelovu cenu za literaturu sice nezískala, ale její tři knihy jsou celosvětovými knižními memoárovými bestsellery.
Británie v druhé světové válce hájila status quo, tedy svou pozici největšího světového impéria. Češi se často zlobí na Nevilla Chamberlaina, že nechtěl bojovat za Československo, ale obzorem tehdejší britské elity bylo jednoznačně udržení impéria, nikoliv Evropa. Přesto však exilová československá vláda během druhé světové války sídlila v Londýně.
Británie s maximálním vypětím sil válku nakonec vyhrála, ale udržet si postavení jedné ze tří dominantních velmocí světa se jí nepodařilo. Vyčerpání způsobené válečným hospodářstvím bylo příliš velké a okamžitě po roce 1945 nastává ústup Británie ze slávy. Churchill tomu přihlížel s velkou nelibostí, znásobenou ještě tím, že jej "nevděční" Britové nezvolili v roce 1945 do premiérského úřadu. V letech 1945–1951, kdy byl v opozici, se proto začal věnovat úvahám o zahraniční politice. V té samé době začínala svůj dospělý život Margaret Robertsová a stala se členkou Churchillovy Konzervativní strany.
Churchill byl přesvědčen o tom, že bude nutné vybudovat "Spojené státy evropské", čímž ale neměl rozhodně na mysli dnešní EU. A především si nepřál, aby součástí této "Evropy" byla Británie. Ta měla zůstat samostatná, stojící mimo sjednocenou západní Evropu. Churchill vytvořil koncepci tzv. tří soustředných kruhů, které měly být základem pro zahraniční politiku Británie. První kruh měla tvořit transatlantická vazba Británie s USA, druhý její vazba se státy bývalého impéria přeměněného na Commonwealth a třetí vazba na Evropu (myšleno její nekomunistickou část). Británie měla být centrem těchto tří vazeb, což jí mělo zabezpečit silné postavení. V britské zahraniční politice v zásadě tato teorie platí dodnes, ale všechny tři vazby prošly ve druhé polovině 20. století dramatickým vývojem.
Mládí Margaret Thatcherové v politice můžeme bez váhání označit jako fázi "churchillovskou". Svou kariéru začínala v éře Winstona Churchilla, který byl o dvě generace starší a s nímž se osobně znala. Byla rovněž jeho velkou obdivovatelkou. Na stranické akci poprvé vystoupila v roce 1947, do Parlamentu poprvé kandidovala v roce 1950, podruhé v roce 1951. Pokaždé neúspěšně a pokaždé ve volebním obvodu Dartford, který sousedí s obvodem, který držel dlouhá léta pozdější premiér Edward Heath, v jehož vládě byla v 70. letech ministryní školství.
60. léta: svědkem úpadku britského impéria
Poslankyní Dolní sněmovny za Konzervativní stranu se Margaret Thatcherová stala v roce 1959 a vydržela v této pozici až do roku 1992, tedy dlouhých 33 let. Zvolena byla za Finchley, který byl jedním z londýnských volebních okrsků, v němž konzervativci pravidelně vítězili. V té době konzervativci ještě vládli, ale podpora veřejnosti se již začala citelně přesouvat směrem k labouristům. Rovněž vývoj ve vztahu mezi Británií a Evropou nabral nové obrátky. V roce 1957 byla podepsána Římská smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Británie se projektu neúčastnila a namísto toho iniciovala v roce 1960 vznik Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), známější v anglické zkratce jako EFTA.
Británie během 50. a poté i 60. let relativně ztrácela na významu politicky i ekonomicky. Ve stejné době procházelo Německo hospodářským zázrakem a také Francie a dokonce i Itálie rostly hospodářsky více než Británie. To se stalo zdrojem rostoucí britské deziluze a frustrace, která se projevovala jak mezi politickou elitou, tak u britské veřejnosti.
Macmillanova konzervativní vláda se pokusila tuto situaci řešit snahou o přiblížení k Evropskému hospodářskému společenství. V říjnu 1961 pověřil premiér Edwarda Heathe, aby vedl jednání o vstupu do EHS, avšak okamžitě se ukázalo, že sladit zájmy Británie s touto evropskou institucí bude velmi obtížné. Hlavní problém představovalo zemědělství, rybolov a Commonwealth. Nakonec v roce 1963 francouzský prezident Charles de Gaulle vstup Británie do EHS vetoval.
Margaret Thatcherová k tomu píše ve svých pamětech: "Bylo zde všeobecné přesvědčení, které jsem sdílela, že jsme v minulosti podcenili politickou výhodu britského vstupu na Společný trh." V té době se stala aktivní členkou European Union of Women, organizace založené v roce 1953 v Rakousku za účelem podpory evropské integrace. Pracovala zde v právním výboru, který diskutoval otázky práva a rodiny. EHS ale i tehdy viděla především jako obchodní rámec a společný trh, nezdá se, že by sdílela a brala příliš vážně idealistickou rétoriku o Evropě.
V roce 1964 Konzervativní strana prohrává parlamentní volby a odchází do opozice, kde setrvá až do roku 1970. Labouristická vláda se rovněž pokusí o přiblížení k EHS, ale opět narazí na de Gaullovu neústupnost. Mezitím hvězda Margaret Thatcherové v Konzervativní straně prudce stoupá a posiluje svou vnitrostranickou pozici natolik, že se stane na konci 60. let členkou stínové vlády Edwarda Heathe.
70. léta: proevropská politička
70. léta znamenají pro Británii éru velkých problémů, stávek a hospodářského sestupu. Jsou ale také dobou, kdy Británie vstoupila do EHS a začala hrát v této organizaci důležitou roli. Pro Margaret Thatcherovou jsou to léta velmi úspěšná, nejprve čtyři roky působí v Heathově vládě jako ministryně školství, v roce 1975 je zvolena do čela Konzervativní strany a stává se na čtyři roky vůdkyní konzervativní opozice. V roce 1979 dosahuje ve volbách mimořádného vítězství a následuje jedenáct let v čele britské vlády.
Překvapivé na 70. letech je, že Margaret Thatcherová je v tomto desetiletí vůči EHS a obecně evropské integraci velmi vstřícná, což je skutečnost s odstupem času méně známá. Proto je možné v tomto desetiletí označit Thatcherovou za "proevropskou političku" a postavit její tehdejší postoj k evropské integraci do kontrastu s jejími postoji z 80. a 90. let. Sama o tom později napsala ve svých pamětech: "Byla jsem celým srdcem na straně britského vstupu do EHS… Odchod generála de Gaulla v dubnu 1969 změnil perspektivu. Pompidou byl pro vstup Británie do EHS a v Británii nastoupil Evropan Heath."
Jednání o vstupu zahájila konzervativní vláda Edwarda Heathe v říjnu 1970. Již v prosinci téhož roku se konaly ve vládě dvě podrobné diskuse o rozpočtových dopadech vstupu Británie do EHS, jež však byly velmi vysoké. To nejlepší, co mohla Británie získat, bylo 17% podíl na financování rozpočtu EHS s pětiletou přechodnou dobou, aby se udržel na této hodnotě. I přesto do tohoto kroku Heathova vláda vložila politický kapitál, nicméně zvolila v parlamentu velmi liberální taktiku a vlastním poslancům dala možnost svobodně se rozhodnout. Zákon prošel i s podporou některých opozičních hlasů v říjnu 1972. Již tehdy zaznívaly v parlamentní diskusi vášnivé argumenty týkající se vztahu mezi evropskou integrací a suverenitou. Nejdůležitější postavou "suverenistů", kteří v Konzervativní straně odmítali vstup do EHS, byl poslanec Enoch Powell. Thatcherová tehdy považovala jeho argumentaci za pouhé "rétorické cvičení", ale později jeho argumentaci pochopila a do značné míry i převzala.
V době vlády Edwarda Heathe byla Margaret Thatcherová zcela loajálním členem vlády, který proti dojednaným podmínkám vstupu neprotestoval ani v rámci strany, natožpak veřejně. V tomto směru byla Thatcherová klasickým britským ministrem, který má ve vládě pouze dvě možnosti. Buď tzv. držet basu a podporovat premiéra, nebo rezignovat.
V roce 1974 Konzervativní strana utrpěla dvě porážky v parlamentních volbách a byla donucena odejít do opozice. Brzy poté se Thatcherová přihlásila o možnost ucházet se o post vůdkyně strany a ve vnitrostranickém boji nakonec překvapivě hladce zvítězila. Odkaz vlády Edwarda Heathe, zejména v oblasti evropské politiky, však nezavrhla. Naopak, když labouristická vláda vypsala dle svého předvolebního slibu dodatečné referendum o vstupu Británie do EHS, Thatcherová se postavila jednoznačně do tábora, který říkal, že Británie musí v EHS zůstat. Její Konzervativní strana vedla úspěšnou kampaň pro setrvání Británie v EHS; v referendu se nakonec vyslovilo 67 % voličů pro a 33 % proti setrvání.
Z této kauzy a postojů Margaret Thatcherové je možné vyvozovat, že v této době skutečně upřímně věřila, že Británie musí v EHS být. Postoj to byl do jisté míry logický, protože hospodářská dynamika EHS byla tehdy vyšší než Británie. Thatcherová se domnívala, že se Británie musí připojit především ke Společnému trhu, kde bude schopna soutěžit.
O jejích proevropských inklinacích v 70. letech svědčí ale i jiná událost, a sice otázka vstupu Británie do tzv. Evropského měnového systému (EMS). Labouristická vláda se v roce 1978 rozhodla, že libru do tohoto systému nezapojí a zůstane mimo tento systém. Thatcherová na to tehdy reagovala prohlášením: "Rozhodnutí vlády Jamese Callaghana nevstoupit do EMS bylo smutným dnem pro Evropu." Tento komentář svědčí o tom, že v ní zvítězilo opoziční přesvědčení, že nesmí vynechat jedinou příležitost ke kritice vlády. Pokud si tento postoj ale porovnáme s tím, co později sama dělala v 80. letech v evropských měnových otázkách, jasně vidíme v jejích postojích velkou nekonzistenci či velký názorový posun.
80. léta: bojovnice za britské zájmy
Celá 80. léta strávila Margaret Thatcherová v křesle britské premiérky. Mohla se tedy celé desetiletí plně podílet na formulaci britské politiky vůči Evropě i EHS. A zde je již její stopa znatelně odlišná od toho, co prosazovala v 70. letech. Pokud bychom měli nějak stručně a výstižně označit její postoj vůči EHS v této dekádě, byla by to role "bojovnice za britské zájmy".
Posun v jejím uvažování byl podle mého soudu spjatý především s jejím postavením na vrcholu britské politické moci. Velkou roli ale také hrál přímý kontakt s každodenním fungováním EHS, neboť její postupný posun k tvrdší a tvrdší pozici vůči evropské integraci je zřetelný po celá 80. léta. Postoj Margaret Thatcherové vůči Evropě v 80. letech je možné dobře dokumentovat na třech událostech, které byly v té době pro vývoj v EHS a obecně v Evropě klíčové. Jedná se 1) o boj o tzv. britský rabat, jehož dosáhla Margaret Thatcherová v roce 1984; 2) neúspěšný souboj s Jacquesem Delorsem o budoucnost EHS ve 2. polovině 80. let; 3) jednání o sjednocení Německa po roce 1989.
Britská premiérka získala první a historicky mimořádně významné vítězství v evropské politice v roce 1984 v podobě tzv. britského rabatu. Hlavní spor byl veden o to, jak bude Británie přispívat do rozpočtu EHS. Přechodné období pro příspěvky v délce 5 let vypršelo a Británie začala platit čím dál více. Thatcherová to nesla těžce, zvláště v situaci, kdy doma musela škrtat výdaje a bojovat s důsledky hospodářské krize let 1980–1982. Proto postupně vznikl boj o tzv. britský rabat, který nakonec vyhrála na summitu ES ve Fontainebleau v roce 1984, čímž Británie získala jakousi trvalou "vratku" ze svého příspěvku. Mechanismus výpočtu tohoto "rabatu" je velmi složitý, ale v podstatě zajišťuje Británii každý rok snížení platby do rozpočtu o řádově stovky milionů euro. Systém funguje dodnes a je součástí všech smluv, které byly v rámci EHS a EU uzavřeny.
Druhá polovina 80. let už ale pro Margaret Thatcherovou tak úspěšná nebyla. Do čela Evropské komise se dostal francouzský socialista Jacques Delors, který získal podporu pro svůj program prohlubování evropské integrace, vedoucí postupně až k vybudování evropské měnové unie. S tímto směrem evropského vývoje, narýsovaným na prkně francouzského sociálního inženýra Delorse, Thatcherová fatálně nesouhlasila.
Její alternativní vize budoucnosti Evropy je vyjádřena v jejím slavném projevu v Bruggách z roku 1988. Načrtla v něm vizi rozšířené Evropy, zahrnující i tehdy ještě komunistické evropské státy včetně tehdejšího Československa, Polska a Maďarska. Tvrdila rovněž, že Evropa musí vycházet z premisy dobrovolné spolupráce národních států, nikoliv z centrálního řízení z Bruselu.
Velký a naprosto zásadní spor mezi Thatcherovou a Delorsem byl v měnové politice. Thatcherová odmítala myšlenku na vybudování evropské měnové unie. A zde se také u ní začala objevovat argumentace o suverenitě, kterou známe již od Enocha Powella ze 70. let. Thatcherová měla představu evropských měn existujících vedle sebe a poměřujících se mezi sebou plovoucími kursy. Cenu každé měny měl určovat trh, neboli poptávka a nabídka. Naopak Delors, Kohl, Mitterrand a další hledali nástroj ke "zkrocení trhu" v pevné měně, kterou budou moci řídit politici. Celý spor, jak známo, skončil nakonec zhruba nerozhodně. Thatcherová a vliv její argumentace zajistily, že Británie dodnes euro nemá a není povinna jej přijmout, zatímco podstatná část západní Evropy nyní žije v režimu eurozóny.
Thatcherová však měla v měnových otázkách spor nejen s Delorsem a dalšími "Evropany" z kontinentu, ale také se svými vlastními ministry. Především s ministrem financí Nigelem Lawsonem a také s ministrem zahraničí Geoffrey Howem. Oba chtěli Thatcherovou dotlačit k tomu, aby Británie vstoupila do mechanismu ERM II, kde byly evropské měny spoutány do poměrně pevného kursového systému. Thatcherová s tím nesouhlasila, ale nakonec se k tomu nechala pod tlakem donutit. Po několika letech ale Británie, již za vlády Johna Majora, z ERM II vypadla po gigantickém spekulativním útoku fondů George Sorose. Britská centrální banka utratila miliardy liber na záchranu kursu libry, ale trh byl nakonec silnější. Thatcherová tak získala argument, že měla pravdu, a Británie se po této zkušenosti dodnes drží jejího názoru, že plovoucí kurs libry je pro Británii nejlepším měnovým uspořádáním.
Konečně poslední zásadní spor na evropské scéně přelomu 80. a 90. let byl veden o sjednocení Německa. Tento historický vývoj měl zlomový charakter, protože tím zároveň končila nejen studená válka, ale fakticky i uspořádání, jež bylo výsledkem druhé světové války. A velké dopady mělo sjednocení Německa i pro měnovou politiku a následné budování evropské měnové unie a jednotné evropské měny.
Thatcherová byla zástupkyní jedné z vítězných mocností z druhé světové války a měla přirozeně důležitou roli při posuzování toho, zda se má Německo sjednotit a za jakých podmínek. Dalšími hráči byli sovětský prezident Michail Gorbačov, americký prezident George Bush starší a francouzský prezident Francois Mitterrand. Z této skupiny nakonec zastávala vůči sjednocení Německa nejkritičtější stanovisko právě Thatcherová.
Všemožně se snažila proces prodlužovat a zdržovat, ale nakonec musela kapitulovat. Německo se sjednotilo především díky podpoře ze strany SSSR a USA. Francie se nakonec pragmaticky s Německem dohodla a Británie musela vzít výsledek na vědomí. Je zaznamenáno jednání Thatcherové s Mitterrandem na summitu EHS ve Štrasburku, kde na mapách ukazovala svému francouzskému kolegovi, že sjednocené Německo si vezme zpět Slezsko, Pomořansko, Východní Prusko a k tomu celé Československo. K tomu samozřejmě nikdy nedošlo.
Jednotící linií politiky Margaret Thatcherové po celá 80. léta byl britský zájem, tak jak jej ona sama chápala. Za obhajobu tohoto zájmu byla ochotna vzít na sebe i svou vládu velké politické riziko.
90. léta: proti EU a eurozóně
90. léta strávila Margaret Thatcherová úplně jinak než předchozí dekádu. Po odchodu z čela britské vlády na podzim 1990 byla až do parlamentních voleb 1992 poslankyní za svůj obvod Finchley. V těchto volbách již nekandidovala a získala pozici doživotní členky Sněmovny lordů. V domácí politice i v evropské politice ale zůstala velmi aktivní po celou tuto dekádu. Rovněž její vliv zůstal velmi silný. Dominantním tématem jejích aktivit vůči Evropě v 90. letech byl boj proti Maastrichtské smlouvě a v ní obsažené Evropské měnové unii (EMU). Na této frontě se jí podařilo uhájit své vládní dědictví. Majorova konzervativní vláda pod jejím tlakem a tlakem jejích stoupenců mezi poslanci nakonec dojednala trvalou výjimku z Maastrichtské smlouvy týkající se zavedení eura a dojednala rovněž výjimku na tzv. sociální chartu, kterou Thatcherová považovala za nástroj na zničení britské konkurenceschopnosti.
Thatcherová byla v této době mimořádně aktivní publicisticky. Kromě tří rozsáhlých knih často přispívala do nejdůležitějších novin po celém světě. O její názory a vystoupení byl velký zájem. Je ale nutné říci, že především mimo západní Evropu. Nejvíce obdivovatelů získala v USA a obecně v anglosaském světě, ale velké vážnosti se těšila i u Asiatů. Západní Evropa Thatcherovou ráda neměla a v 90. letech se tato zášť ještě vystupňovala. Naopak země střední a východní Evropy, pro něž měla velké pochopení a jejichž rychlý vstup do NATO a EU si přála, ji měly a mají dodnes ve velké vážnosti. Do této kategorie patří i Československo a později Česká republika, které několikrát navštívila.
Závěr: zpětný pohled Margaret Thatcherové
Zpětný pohled na vlastní kariéru vyjádřila Margaret Thatcherová ve dvou dílech svých pamětí a v knize Umění vládnout. Jako klíčové pro její postoje vůči Evropě se jeví právě Umění vládnout, jež vyšlo v českém jazyce v roce 2002. Thatcherová zde dochází k přesvědčení, že Evropa kráčí od Maastrichtské smlouvy naprosto špatným směrem. Terčem její kritiky je především Společná zemědělská politika EU a její celkový protekcionistický charakter. Za fatální omyl považuje posun evropské integrace směrem k evropskému superstátu. Tento posun se dle jejího názoru provádí postupnou demontáží práva národního veta v evropském rozhodovacím procesu.
Thatcherová rovněž dospívá k závěru, že Evropská unie je v současné podobě (na začátku 21. století) pro Británii špatným konceptem a navrhuje její opuštění. Stává se tak velkou inspirací pro vznik nové euroskeptické strany s názvem United Kingdom Independence Party (UKIP), která otevřeně žádá odchod Británie z EU. Tato formace získává v evropských volbách v roce 2004 a 2009 mnoho voličských hlasů, což svědčí o tom, že tento postoj má u britské veřejnosti velmi silnou podporu.
Margaret Thatcherová je nepochybně klíčovou osobností evropské politiky druhé poloviny 20. století. Dopady její politiky cítíme ještě dnes, kdy je už 20 let mimo premiérský úřad. Kolik takových žijících postav dnešní Evropa vlastně má?
Doporučená literatura
Fajmon, Hynek, Margaret Thatcherová a její politika, 2., rozšířené vydání, CDK, Brno, 2010
Marsh, David, The Euro, The Politics of the new global currency, Yale University Press, London, 2009.
Thatcherová, Margaret, The Downing street Years, HarperCollins, London, 1993.
Thatcherová, Margaret, The Path to Power, HarperCollins, London, 1995.
Thatcherová, Margaret, Umění vládnout, Prostor, Praha, 2003.
Text původně vyšel v časopise Kontexty 6/2010.