Byl Ronald Reagan přátelský osel, nebo člověk idejí?
Dlouho se mělo za to, že Ronald Reagan žádný velký intelektuál či myslitel nebyl. Dokonce i jeho pravicoví konzervativní stoupenci byli přesvědčeni, že Reagan se (naštěstí) držel dvou či tří zásadních principů („uzbrojit SSSR až zčerná“, snížit daně, dodat lidem optimismus), které byly politicky správné, výhodné a především naprosto žádoucí pro jeho dobu, ale jinak o společenských problémech příliš hluboce nepřemýšlel.
Ve dvou či třech nejdůležitějších politických otázkách své doby měl pravdu, to jistě, ale spíše intuitivně než promyšleně. Jeho velký úspěch tudíž jeho odpůrci vykládali jako náhodu a jeho stoupenci jako důsledek štěstí a mimořádného politického talentu. A Reagan sám nikdy nijak nenaznačoval, že by intelektuálem a myslitelem byl. Spíše naopak, snažil se působit jako fajn chlápek z Kalifornie.
Takže názory na něj v době jeho prezidentství byly slyšet z úst jeho odpůrců („přátelský osel“) i jeho stoupenců a obdivovatelů („je neuvěřitelné, jak málo toho ví a jak moc je úspěšný“).
Byly hlasy, které se od tohoto převažujícího mínění lišily již v té době: například americký historik a publicista Lee Edwards (dnes působí na Heritage Foundation) zdůrazňoval, že konvenční obraz Ronalda Reagana coby prosťáčka, který nic nečte, je mylný; uvedl,
že v roce 1965 – rok před tím, než Reagan poprvé kandidoval na guvernéra Kalifonie – za ním přijel do jeho domu na jeho ranči v pohoří Santa Ynez nad městem Santa Barbara udělat rozhovor.
Byl horký letní den. Reagan zanechal Edwardse ve své knihovně/pracovně a odešel do kuchyně připravit ledový čaj. Edwards si všiml, že v Reaganově knihovně je spousta kvalitních titulů týkajících se politické filosofie, ekonomie a morálních i strategických problémů studené války – explicitně si pamatoval tyto čtyři knížky: „Ekonomie v jedné lekci“ od Henryho Hezlitta, „Zákon“ Frederica Bastiata, „Cesta k nevolnictví“ Friedricha Hayeka a „Svědek“ Whittakara Chamberse.
Poté, co je vytáhl z Reaganovy knihovny, ke svému úžasu zjistil, že ty knížky jejich majitel několikrát četl a navíc důkladně okomentoval svými poznámkami na okrajích stránek! Jinými slovy, Reagan to všechno nejen četl, ale o všem i hluboce přemýšlel a své postřehy si vpisoval přímo do knížek!
Kolik politiků – či aspirujících politiků – v Americe, ve světě, či u nás čte Hazlitta, Bastiata, Hayeka, Chamberse, chápe je a přemýšlí o nich? Ukažte mi takového politika a já vám ukážu velice výjimečného, nestandardního politika – spíše intelektuála a myslitele. Jenže Edwardsův názor na Reagana zůstal menšinový, ba až ojedinělý – až do konce 20. století. A pak v roce 2001 nastal šok – pro všechny, stoupence i odpůrce Reagana.
Jeho bývalí spolupracovníci a asistenti Annelise a Martin Andersonovi našli staré poznámkové sešity Ronalda Reagana z druhé poloviny 70. let, konkrétně z let 1975–1979. V těchto letech – poté, co mu skončilo druhé období guvernéra Kalifornie – Reagan pracoval jako rozhlasový komentátor; jednak aby se měl čím živit, jednak aby neztratil pozornost Američanů poté, co už neměl žádnou volenou funkci – když chtěl přesto ještě kandidovat na prezidenta. Týden co týden vysílaly rozhlasové stanice po celých Spojených státech po dobu těchto pěti let jím namluvené politické komentáře k aktuálnímu dění a společenským problémům.
Všichni, či téměř všichni měli za to, že exguvernérovi asistenti napíšou komentáře a on je pak svým příjemným hlasem ve studiu namluví. A pak manželé Andersonovi našli staré žluté poznámkové sešity, v nichž byly Reaganem vlastnoručně a tužkou napsány jeho rozhlasové projevy – včetně jeho gramatických a stylistických oprav. Zjistilo se, že:
(1) Reagan si své politické komentáře psal sám.
(2) Komentáře měly značnou intelektuální hloubku a sofistikovanost, svědčící o tom, že jejich autor o společenských problémech hluboce přemýšlel a ty nejdůležitější otázky má už promyšleny.
(3) Komentáře jsou napsány stylisticky ladným, literárně hezkým a myšlenkově bohatým jazykem.
Jejich autor tedy nebyl jen průměrný, tuctový politik, jenž hezky říkal to, co mu připravili ostatní, ale nadprůměrný společenský myslitel a politický intelektuál.
V roce 2001 Annelise a Martin Andersonovi a historik Kiron Skinner tyto Reaganovy rozhlasové komentáře knižně vydali; polovinou knihy jsou přepisy Reaganových textů a druhou polovinou fotokopie jeho rukopisů – aby všichni viděli, že originály psal skutečně Reagan. Kniha se jmenuje „Ronald Reagan svou vlastní rukou“. Vychází z ní politik, vlastně státník, který, když byl v roce 1980 zvolen prezidentem, měl již všechno dokonale promyšleno a připraveno; a pak to už jen realizoval. Zbytek je historií.
Z knihy Hynek Fajmon a Roman Joch: Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, Praha 2010