Margaret Thatcherová a Ronald Reagan – politici svobody
Od odchodu Margaret Thatcherové z funkce britské premiérky nás dělí téměř 20 let, od odchodu Ronalda Reagana z funkce amerického prezidenta nás dělí dokonce 22 let. Přesto obě tyto osobnosti nepřestávají inspirovat politické myšlení po celém světě. Jejich postavení mezi bývalými vrcholnými politiky je mimořádné plným právem. Oba mají totiž velkou zásluhu na tom, že politická a hospodářská svoboda se na konci 20. století rozšířila do takové míry, která v lidských dějinách neměla nikdy obdoby.
Margaret Thatcherová i Ronald Reagan vybočovali z řady většiny svých předchůdců i následovníků. Na rozdíl od nich měli své zřetelné a jasně definované přesvědčení a pro jeho prosazení nebyli ochotni ustupovat tolik jako jiní. Na rozdíl od politiků s mělce zakotvenými ideály a velkou ochotou hledat kompromis s kýmkoli byli tito dva naopak zdravě nekompromisní. Bez problémů byli ochotni říci nahlas věci, které se dříve nahlas neříkaly. Reaganovo označení SSSR jako „říše zla“ pojmenovalo skutečnou podstatu sovětského komunismu. 20. století je stoletím zápasu individualistů s kolektivisty. Liberální demokracie byly vystaveny obrovskému tlaku zvnějšku od totalitních států a zevnitř od totalitních politických sil. Přes nesporné úspěchy kapitalismu v 19. století tak vidíme ve 20. století růst komunistických, nacistických a jiných totalitních říší. Jedna vznikla již v roce 1917 v Rusku, další potom v roce 1933 v Německu a nejpočetnější v roce 1949 v Číně. Důsledky ustavení a provozu těchto totalitních systémů byly pro celé lidstvo mimořádným poučením. V SSSR zemřelo násilnou smrtí během kolektivizace a politických procesů několik milionů lidí. V Německu pod Hitlerovým vedením přišlo z politických důvodů o život také několik milionů lidí a v Číně během kulturní revoluce rovněž.
Tyto tragické oběti kolektivistického experimentu je třeba postavit do protikladu k nudnému, ale spořádanému fungování liberálních demokracií v USA a v Británii. Přesto však měly totalitní ideologie po většinu 20. století obrovskou podporu veřejnosti a intelektuálů. Klasické liberální svobody byly zesměšňovány a soustavně podvraceny a demokratičtí politikové se nacházeli téměř stále v defenzivě. Obrat nastává teprve v 80. letech a je nerozlučně spojen se jmény Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.
Konzervativní revoluce 80. let 20. století byla připravena nejprve na půdě společenských věd, především ekonomie. Spor o to, zda ekonomickou aktivitu má koordinovat centrální autorita prostřednictvím plánu nebo naopak neviditelná ruka trhu prostřednictvím svobodně vzniklých cen, byl podstatou politického souboje individualistů a kolektivistů. Friedrich August von Hayek prokázal, že centrální plánování je v konečném důsledku neslučitelné se svobodou jednotlivce. Zde nastal bod zlomu, protože v takové situaci přestalo mít smysl usilovat o kompromis mezi trhem a plánem. Klasický liberalismus obnovil díky těmto novým intelektuálním impulsům svou přitažlivost a argumentační sílu. Od toho byl již pouze krok k praktické politice.
Před Hayekem existovalo v ekonomii jakési kompromisnictví s plánem. Nejlépe jej reprezentoval slavný rakouský ekonom Joseph Schumpeter. Ten sice se socialismem nesouhlasil, ale nepřestával tvrdit, že pohyb směrem k socialismu je nevyhnutelný. Samotný socialismus potom definoval jako postupný přesun rozhodování o hospodářských záležitostech ze sféry soukromé do sféry veřejné. Z hlediska takto široce pojaté definice hodnotil světový vývoj až do své smrti na konci 40. let velmi realisticky. Svět skutečně „pochodoval směrem k socialismu“ a hesly provázejícími tento proces bylo „znárodnění“ a „plánování“. Ostatně to si lidé pamatují i z naší historie. Schumpeter se však mýlil v tom, že pochod k socialismu považoval za nevyhnutelný. Dokladem toho je politická činnost Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové v 80. letech. Tématem světové politiky přestalo být právě díky jejich činnosti „znárodnění a plánování“. Prioritou hospodářské politiky se stala „privatizace a trh“.
Reagan a Thatcherová stáli při svém vstupu do vrcholné politiky před stejnými úkoly. Prvním úkolem bylo vypořádat se s kolektivistickým nebezpečím zvnějšku a druhým bylo vypořádat se s obdobným nebezpečím uvnitř jejich zemí. Těchto úkolů se oba zhostili s mimořádným úspěchem. Pozoruhodné bylo to, že od samého počátku věci nezamlžovali a šli nekompromisně za svými cíli. Ještě daleko pozoruhodnější však byla skutečnost, že pro takto pojatou politiku získali obrovskou veřejnou podporu. Až do 70. let totiž bylo za politiku přinášející hlasy považováno něco úplně jiného než to, co předváděla Thatcherová s Reaganem. O to zajímavější bylo sledovat jejich volební vítězství. Reagan i Thatcherová poráželi své politické protivníky rozdílem třídy. Ronald Reagan vyčerpal americkou ústavou maximálně přípustná dvě prezidentská období a Margaret Thatcherová dosáhla rekordního volebního hattricku v řadě za sebou. Díky tomu měli dostatečný mandát k prosazování své politiky doma i v zahraničí.
Margaret Thatcherová a Ronald Reagan ovlivnili konec 20. století více než kdokoliv jiný. Jejich dlouholeté úsilí bylo korunováno v roce 1989 zhroucením komunismu v zemích střední a východní Evropy a v roce 1991 rozpadem „říše zla“. Ve většině dříve komunistických zemí se začala obnovovat demokracie, vláda práva a tržní hospodářství. S tímto vývojem na východě ostře kontrastovala prosperita Západu. Ronald Reagan byl v té době již politickým důchodcem a zakrátko se k němu připojila i Margaret Thatcherová. Ani jeden však nepřestal oslovovat mnoho lidí na celém světě. Jejich paměti a životopisy jsou zdrojem inspirace pro nové generace.
Z knihy Hynek Fajmon a Roman Joch: Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, Praha 2010