Thatcherová, Reagan a Gorbačov
Margaret Thatcherová sehrála významnou úlohu nejen v britské, ale také v mezinárodní politice. Její největší přínos se týkal zprostředkování rozvoje vztahů mezi USA a SSSR. Thatcherová byla stejně jako Reagan přesvědčena o tom, že SSSR je říší zla a že je k němu třeba přistupovat z pozice síly. V tomto ohledu vytvořila s americkým prezidentem pevný svazek. Její politika ale nebyla pouhým příklonem k USA. Thatcherová tvrdě hájila v první řadě britské zájmy a v jistém smyslu slova širší zájmy západní Evropy.
Evropa vypadala až do roku 1989 zcela jinak než dnes. Rozložení sil na starém kontinentu bylo v podstatě výsledkem II. světové války. Evropa byla rozdělena na východní komunistický blok vedený SSSR.
Členské země tohoto bloku byly totalitní státy podřízené v rámci tzv. Brežněvovy doktríny zájmům SSSR. Na západní straně Evropy existovalo společenství států hlásících se k demokracii, svobodě a lidským právům. Většina těchto zemí byla v té době již členem Evropských společenství. Jednou z nejvýznamnějších zemí tohoto klubu byla Británie. Uprostřed Evropy leželo rozdělené Německo. Jeho západní část vytvořená z amerického, britského a francouzského okupačního sektoru vyznávala hodnoty svobody, trhu a demokracie. Tyto hodnoty západnímu Německu přinesly nebývalou prosperitu. Východní část Německa vytvořená z bývalého sovětského okupačního sektoru byla naopak pevnou součástí komunistického impéria. Život východních Němců byl naprosto odlišný od života v západním Německu. Hospodářská úroveň byla podstatně horší a navíc byl na každém kroku cítit vliv tajné policie Stasi. Kromě rozděleného Německa, východního a západního bloku, bychom v tehdejší Evropě našli ještě blok několika neutrál ních nebo nezúčastněných zemí, který tvořil jakýsi přechod mezi Východem a Západem.
Evropa, ve které žijeme dnes, je výsledkem změn, které přinesl rok 1989. Toto uspořádání je stejně jako předešlé výsledkem války. Rok 1989 byl totiž rokem porážky sovětského bloku ve studené válce. Jeho definitivní konec můžeme datovat rokem 1991, kdy se rozpadl SSSR. Reagan a Thatcherová mají na tomto výsledku obrovský podíl. Dokázali zkonsolidovat síly demokratického Západu k rozhodujícímu střetnutí, které proběhlo v 80 letech. Na jejich začátku vidíme agresi SSSR v Afghánistánu a poté hrubý nátlak na Polsko, který skončil vyhlášením výjimečného stavu. Ve hře přitom byla i varianta opakování československého scénáře z roku 1968 proti Polsku.
K tomu již ale naštěstí nedošlo – mimo jiné i kvůli ostře odmítavému postoji USA a Británie. Obdobně dramatický souboj mezi Východem a Západem tehdy probíhal ve zbrojení. Západ šokovaný agresivitou sovětského vedení a rychlého zavádění nových útočných jaderných zbraní reagoval radikálním zvýšením obranných výdajů a instalací amerických raket středního doletu v Evropě. USA se navíc rozhodly vybudovat systém protiraketové obrany. Tento Reaganův projekt přispěl k pádu komunismu rozhodující měrou.
V tomto okamžiku si totiž sovětské vedení uvědomilo, že ve zbrojní soutěži nemůže dosáhnout převahy. Technologický a finanční náskok Západu byl příliš velký. Právě uvědomění si této skutečnosti připravilo půdu pro politiku uvolňování napětí a odzbrojení. Na sovětské straně došlo ve stejné době ke generační obměně v nejvyšším vedení státu. Do čela se postupně dostal Michail Gorbačov. Západ o něm věděl již několik let předem a systematicky jej podporoval. Již v roce 1984 se setkal s Thatcherovou v Británii a během krátké doby se mezi nimi vytvořila pevná vazba. Nebylo to žádné přátelství, protože oba měli naprosto rozdílné cíle. Bylo to něco jiného. Thatcherová to vyjádřila slovy: „Je to člověk, se kterým je možné se dohodnout.“ A na tomto základě vzniklá dohoda je základem dnešního uspořádání Evropy.
Z knihy Hynek Fajmon a Roman Joch: Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, Praha 2010