Relativně krátké dějiny rockové hudby – této unikátní disciplíny, která zatřásla druhou polovinou 20. století – lemuje pomyslná řada pomníků předčasně zesnulým. Buddy Holly, Ritchie Valens, Jimi Hendrix, Jim Morrison, Janis Joplin, Brian Jones, Elvis Presley, John Lennon, Sandy Denny, John Bonham, Sid Vicious, Ian Curtis, Freddie Mercury, Kurt Cobain, Layne Staley a mnozí další rozhodně nezemřeli sešlostí věkem a paradoxně právě jejich tragické odchody ze světa pomohly vtisknout jejich vlastnímu žánru pečeť nesmrtelnosti.

Od jedné takové rockové tragédie uplynulo o víkendu právě třicet let. 20. října 1977 se do bažin u Gillsburgu ve státě Mississipi zřítilo letadlo, které vezlo z koncertu na louisianské univerzitě americkou rockovou skupinu Lynyrd Skynyrd. V troskách zahynuli tři její členové včetně zpěváka a vůdčího ducha Ronnie van Zanta. Havárie přervala slibnou kariéru - skupina na dlouhou dobu skončila, ostatní se rozešli k vlastním projektům a činnost pod původním názvem a v obměněné sestavě obnovili až v roce 1991.

Od té doby skupina dál úspěšně funguje, koncertuje a natáčí, nejlepší léta už má ovšem zcela jistě za sebou. Přitom v polovině 70. let měli Lynyrd Skynyrd opravdu slušně „našlápnuto“ ke světové slávě. Tenkrát platili za stylotvornou kapelu, která spolu s Allman Brothers Band rozhodujícím způsobem spoludefinovala tzv. jižanský rock - energickou směsici blues, boogie, country a hardrocku.

Zatímco „Allmani“ se vyžívali v dlouhých, někdy až jazzrockových improvizacích, v případě Lynyrd Skynyrd šlo hlavně o fascinující souhru a virtuózní exhibice tří sólových kytar (u nás se právě touhle skupinou dlouho inspiroval Hejmův Žlutý pes). Snad nejtypičtější jsou v tomto ohledu četné koncertní verze legendární balady „Freebird“, (věnované příznačně právě kytaristovi Duane Allmanovi, který se v roce 1971 zabil při autonehodě), kde tklivý začátek postupně graduje a zlomí se do nekonečných orgií kytarových sól.

Původně parta středoškoláků z Jacksonvillu na Floridě se od konce 60. let pomalu, ale důsledně vypracovávala z lokální atrakce na vyhledávanou koncertní senzaci a svou tvorbu korunovala v letech 1973-77 postupným vydáním pěti alb, z nichž jedno každé patří do zlatého fondu rockové hudby.

Podivný název kapely je údajně parafrází jména jejich školního tělocvikáře Leonarda Skinnera, který v 60. letech šikanoval místní „máničky“. K těm sice Lynyrd Skynyrd patřili, s intelektuálním univerzitním liberalismem hippies však měli pramálo společného - na to v nich byl příliš silně zakořeněn hrdý jižanský patriotismus. Ostatně ve své asi nejslavnější písni „Sweet Home Alabama“ z roku 1974 ironicky zúčtovali s „květinovým dítětem“ Neilem Youngem za to, že se ve své skladbě „Southern Man“ do Jižanů kriticky navezl. V jejich textech nenajdeme žádnou mírotvornou angažovanost či politickou korektnost, spíš romantiku dlouhých cest a osamělých střelců v zaprášených lokálech, oslavu jednoduchého života amerického Jihu a důraz na jeho tradiční hodnoty jako láska, víra, tvrdá práce. A samozřejmě také potoky whisky.

Lynyrd Skynyrd zkrátka určitě nejsou nic pro modernisty, experimentátory či alternativce. Milovníci skvěle vystavěného a kvalitně zahraného klasického rockového modelu si je ale dodnes vychutnávají jako láhev dobře uleželého bourbonu.

Článek vyšel ve zkrácené verzi v MFD 20.10. 2007