Neototalitní EU je tragikomická, ale Evropa umírá a za pár let už tu nebude. Evropská komise jako soubor kreténů a parazitů
Diskuse o tom, jaké jsou „podmínky politické stability a prosperity v Evropě", je téma jistě zajímavé, ale spíše již jen teoreticky a akademicky, protože Evropa, jak jsme ji znali - tím míním decentralizovanou, svobodnou, tradiční Evropu založenou antických a křesťanských kořenech západní civilizace, fungující v rámci svobodných politických a ekonomických zřízení - tu už zanedlouho nebude. Pak je otázkou, zda má takováto debata smysl. Na druhou stranu je ale fakt, že naše západní evropská civilizace si určité pojednání zaslouží, protože ve srovnání s civilizacemi ostatními nebyla vůbec špatná.
Jak napsal Roman Joch, „Západ zvítězil ve studené válce, a přesto umírá. Konkrétně, západní civilizace umírá. Její étos se vytrácí ze srdcí a myslí jejích obyvatel. Nebyla zničena silou zbraní, nýbrž zaniká ztrátou loajality vlastních příslušníků. Lidé Západu zapomínají na to, co vlastně západní civilizace byla a představuje. Je možné, že západní civilizaci zbývá již jen několik generací, možná, že již nyní žijí příslušníci její generace poslední." Smrt západu ve své stejnojmenné knize velmi hezky analyzoval také Pat Buchanan.
Vymírání souvisí se státem blahobytu a úpadkem křesťanských hodnot
Příčin, proč Evropa postupně degeneruje, je několik, ale lze říci, že upadá ve všech oblastech lidského života. Od ekonomiky, formy vládnutí, občanských svobod po právo a morálku. Tyto jevy spolu navzájem souvisí.
Popíráme svou národní hrdost, svou kulturu, svou civilizační sebedůvěru a svou křesťanskou víru. Starý řád a stará kultura jsou nahrazovány neomarxismem, oikofobií (nenávistí k vlasti), postmodernismem, multikulturalismem, feminismem, homosexualismem, levicovým liberalismem a nepřátelstvím k Západu.
Podle demografických odhadů budou původní obyvatelé Evropy v západoevropských státech zhruba do čtyřiceti let menšinou; většinu budou mít převážně muslimští imigranti. Že to způsobí i civilizačně-politické změny, je nasnadě. Prvky práva šaría již nyní polooficiálně platí například v Británii či Německu. Podle některých čísel bude Nizozemsko muslimským státem již za patnáct let. Geertu Wildersovi přeji úspěch, ale myslím si, že vzestup jeho strany a stran podobného typu je jen labutí písní. Obávám se, že Wilders se díky našim tolerantním muslimským „EU spoluobčanům" nedožije klidného důchodu.
Západní Evropa se státy jako Británie, Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie, Španělsko atd. je ztracena a stane se muslimskou. Pokud chceme udržet alespoň teoretickou šanci na záchranu našich zemí v regionu střední a východní Evropy, musíme se oddělit od těchto úpadkových států. Proto je pro nás nebezpečím společná imigrační politika EU a schengenský systém, který je stejně jako euro nástrojem další centralizace. Euro je nástrojem unifikace v oblasti hospodářství a rozpočtu, Schengen v oblasti občanského a trestního práva a vytvoření celoevropské policie.
Stát blahobytu a povinný důchodový systém rozbily tradiční rodinné vazby, kdy rodina byla základní ekonomickou, ale i sociálně-zaopatřovací jednotkou, kdy byli rodiče i děti na sobě v průběhu životních etap navzájem závislí. Nyní převzal tyto funkce mamutí stát a rodinné vazby se rozpadají a rodí se méně a méně dětí, protože každý si myslí, že se o něj postará stát. Ale již dnes je vcelku jasné, že důchodový systém zkolabuje, protože na něj už nebude dostatek financí. A možná, že je to i dobře. Demografická struktura bude mít tvar obrácené pyramidy. Krize rodin potom obecně vede k úpadku autority rodičů, učitelů, nárůstu dětské kriminality, ale i kriminality dospělých.
Samozřejmě to souvisí i s úpadkem křesťanství a jeho hodnot, které byly vždy oporou stabilní společnosti založené na zdravých, početných a na státu nezávislých rodinách. Problémem je, že staré tradiční hodnoty rozleptala neomarxistická kulturní revoluce. De facto již zvítězila.
Její exponenti ovládají politické i kulturní instituce národních států i EU a Západ umírá duševně i fyzicky. Pro lidi je pohodlnější vést hédonický život zajišťovaný sociálním státem a užívat si sexuální volnosti bez závazků vůči manželskému partnerovi a dětem. Díky legálnosti potratů, kterou prosadila na komunistickém východě marxistická a na západě neomarxistická levice, je třetina dětí vražděna v dělohách svých matek.
Michal Semín napsal, že „předpokladem společenské obrody v křesťanském duchu je křesťansky smýšlející a žijící obyvatelstvo, přičemž víra je žita bez donucení státními úřady". Takové obyvatelstvo bohužel nemáme. Dalším problémem je, že mnoho takzvaných „křesťanských" či „konzervativních" politiků je kolaboranty či „appeasery" vůči neomarxistické revoluci. To bohužel platí i o některých modernistických představitelích církve. Církev se po druhém vatikánském koncilu otevřela natolik, že do ní pronikly levičácké infekce relativismu, teorie osvobození, „tolerance" (líbání Koránu), důsledkem čehož jsou mimochodem i její skandály s pedofilními knězi.
Souhlasím s Romanem Jochem, který míní, že Evropa bude buď křesťanská, nebo žádná: „Takže politika bude buď křesťanská, anebo žádná polis nebude. Bude jen umma. Což by byl konec Evropy, jak ji 2500 let (od Marathonu a Salaminy) známe."
Omezený konstituční národní stát jako ideální prostor pro zastupitelskou vládu
Pokud jde o státní uspořádání, jsme členy nedemokratického Evropského svazu socialistických republik, který likviduje demokracii, suverenitu a ekonomiky evropských států a navíc k nám exportuje ideologie marxismu-evropeismu a neomarxismu. Evropská unie se přetváří díky sociálně-inženýrským prostředkům v socialistický, umělý, postmoderní evropský superstát. Demokracie nemůže fungovat bez svého dému (lidu) a vlastenectví; evropský démos a evropské vlastenectví neexistují. Demokracie může fungovat jen na úrovni národních států. Jejich autorita a stabilita je ale rozleptávána Unií a přílivem nepřizpůsobivých imigrantů, jak o tom píše Roger Scruton.
Vicekancléř prezidenta Petr Hájek hezky napsal, že „vlastenectví je základní důvěra v kořeny společnosti, ve které jsem se narodil a jejíž kulturu, jejíž historii a jejíž špatné i dobré věci nesu v sobě jako jeden člen velké rodiny, kterou je národ. Vlastenectví je v podstatě totéž, co je loajalita k rodině. Je to jenom větší rodina, je trochu jinak organizovaná. Jako má člověk mnohé výhrady k tomu, co dělá třeba jeho teta, tak když je tetě špatně, tak za ní jedu a starám se o ni a všechno jde stranou."
Pokud někdo hájí národní suverenitu a chce omezit imigraci (či vyžaduje asimilaci imigrantů), je označován za pravicového extremistu a mnohdy je i kriminalizován. Politická korektnost pak vede k autocenzuře, ale mnohdy i ke státem vynucované cenzuře a omezování svobody slova.
V současnosti nám bruselští soudruzi diktují již více než osmdesát procent naší národní legislativy. Europoslanec Ivo Strejček uvedl, že jen vloni vyprodukovaly unijní instituce celkem 2 370 právních aktů. V unii existuje 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy. Možná bychom mohli dát do našich národních parlamentů cvičené opice. Ty by také uměly zvedat ruce pro povinnou implementaci směrnic EU a možná by to vyšlo i levněji.
Čili pokud by chtěla nějaká opravdu pravicová vláda dělat nějaké opravdu pravicové reformy, musela by zařídit, aby země vystoupila z Evropské unie. Nevěřím tomu, že nějaký opravdu pravicově smýšlející člověk ještě věří tomu, že lze EU reformovat.
Že projekt evropské integrace je od svého začátku jeden velký podvod a jeden velký protidemokratický puč, hezky například ukazuje kniha Christophera Bookera a Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace. O nacistických kořenech EU zase hezky napsal John Laughland. Lisabonská smlouva je rovněž podvodem, jak dokazuje dopis Angely Merkelové hlavám členských států z doby německého předsednictví, ve kterém se Merkelová ptá, zda je možné zachovat euroústavu tím, že se dokument pouze přejmenuje a formálně se provede novelizace dosavadních smluv.
Pokud hovořím o demokracii, může dlouhodobě fungovat pouze jako ústavou pevně omezená zastupitelská vláda. Po mém soudu by mělo být i ústavně zakotveno, jaké může existovat nejvyšší zdanění (například, že přímá daň nesmí být vyšší než 20 procent, stát nesmí vybrat více než 30 procent HDP atd.) a měla by být zakotvena i rovná daň. Rovněž by měl být obnoven volební cenzus a volební kurie, aby ti, kteří přispívají státu méně peněz, nemohli využívat svého rovného hlasovacího práva například k progresivnímu zdanění a vyvlastňování těch bohatších. Souhlasím s americkým libertariánem Hansem Hermannem Hoppem či Petrem Hájkem, že zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva bylo počátkem konce demokracie.
Václav Klaus má naprostou pravdu v tom, že „přehlédnutelná, dohlédnutelná, ,dotknutelná', a proto elementárně kontrolovatelná parlamentní demokracie začíná být - a já se smutkem říkám, že více a více bude - vystřídávána úplně jiným rozhodováním, které s demokracií nebude mít nic společného (...) Globální vládnutí (rodící se světová vláda) začalo na první pohled nevinnou a jen málo lidí tehdy i dnes zlobící přesmyčkou (která samozřejmě byla záměrem), kdy se po II. světové válce do dokumentů OSN dostal termín lidská práva (místo do té doby s demokratickou společností spojenými právy občanskými). Z toho už byl jen krůček k univerzálnímu kategorickému humanrightismu, který se v průběhu posledního půlstoletí stal jedním z nebezpečných ,ismů' současnosti. Vypadá to, že ovládne zítřek. Bude znamenat potlačování států (jako je tomu dnes v EU), bude znamenat oslabování občanských práv a vůbec principu občanství. Bude znamenat postdemokracii, která je - a já se to nebojím říci - nedemokracií (...) Bude se tím posilovat i dosavadní tendence podřídit každý lidský čin legislativní kontrole (anglicky se hezky říká ,to legislate us'), na každou maličkost vytvořit zákon, nepřetržitě nás monitorovat a regulovat. Tím se dále bude zmenšovat prostor naší svobody, což bude znamenat i dramatické snížení pocitu osobní zodpovědnosti, a tím i lidského spoléhání se na sebe sama. Bude se tím rozvíjet ,pečovatelský' charakter státu a bude zesilováno i sociální inženýrství (...) nečekám někým zorganizovanou revoluci, ale předpokládám pokračování dnešních, podle mého vidění věcí evidentně jednoznačných a jednosměrných tendencí pohybu od demokracie k nějaké nové formě nedemokracie, ne-li totality."
Evropská politická hyperkorektnost omezuje svobodu slova, a pokud někdo kritizuje například totalitní islám, hrozí mu kriminál jako Geertu Wildersovi. Nebo v případě kritiky homosexuálů vyhazov z Evropské komise jako Roccovi Buttiglionemu. Ale díky eurozatykačům, europolům, eurojustům, které jako Velký bratr bdí nad „občany EU", bude ještě hůř. Omezování občanských svobod ve jménu nesmyslů s lidskými právy se bude rozmáhat. Stačí už jen sexuálně perverzní obtěžování cestujících na letištích formou body skenerů.
Centrálně řízená ekonomika Evropského svazu
Evropa v minulosti vždy prosperovala, protože byla decentralizovaná. Existovala zde volná soutěž politických, právních i daňových systémů a konkurence v tomto smyslu přinášela své ovoce. Evropa byla po dlouhou dobu na špici světového vývoje, pokud jde o ekonomický rozvoj i občanské svobody. Centralizovaný unifikovaný stát s centrálně řízeným hospodářstvím, ke kterému Evropská unie spěje, nikdy prosperitu nepřinesl.
Nelze než souhlasit s prezidentem Klausem, že „život v reálném socialismu rozhodně nebyl svobodný ve standardním smyslu slova (především v politické a hospodářské oblasti), ale pro většinu lidí byl - zvláště v posledních patnácti letech své existence - docela přijatelný. Rozhodně nešlo o ,komunistické peklo'. Spíše o socialistický společenský model, k němuž, v jisté historické dobové modifikaci, dnes opět postupně směřujeme v Evropské unii."
Je až tragikomické, že v době, kdy krachuje Řecko a Irsko, patrně zanedlouho následované Španělskem, Portugalskem, Itálií, a v době, kdy asijským státům roste HDP mnohdy o 10 procent (a státům EU s bídou o jedno procento), mudrcové z Bruselu řeší, zda se bude na úrovni EU regulovat chov psů, zda zavedeme černobílé obaly cigaret (které ve svém důsledku umožní jednodušší falšování obalů a nelegální výrobu cigaret), zda zavedeme padesátiprocentní kvóty pro ženy ve vedení firem, zda není lepší namísto HDP měřit pocity lidského štěstí a environmentální spokojenosti, zda splníme kvóty na snížení CO2 kvůli nesmyslnému boji s přirozenou změnou klimatu (a tím potopíme evropské firmy v souboji s asijskou konkurencí), zda jako lidské právo EU zakotvíme nárok na vlastnictví bankovního účtu a úvěru i pro ilegální imigranty, zda splníme kvóty na obnovitelné zdroje včetně fotovoltaiky, šílených větrníků a odporných žlutých biopaliv či zda zamezíme „diskriminaci" homosexuálů, Cikánů a imigrantů. A to tu bandu bruselských parazitů, kteří vymýšlí takové nesmysly, ze svých daní ještě bohatě platíme. Vždy, když slyším „Evropská komise", vzpomenu si na desku jedné známé české punkové kapely s názvem Soubor kreténů.
Euro se ukázalo jako naprostý ekonomický nonsens. Jde o politický projekt a nástroj k centralizaci Evropy a vytvoření superstátu. Souhlasím s prezidentem Klausem, že v případě ztrátovosti eura nejde jen o finanční pomoc nezodpovědným státům, ale neskonale větší náklady tkví v tom, že euro dusí růst HDP členů i nečlenů eurozóny. Klaus také řekl hezkou příhodu z nedávného summitu EU - Asie. Evropští státníci zde plakali, jak je hrozná ta světová krize, načež reagoval indický viceprezident: „Jaká krize? Jaká světová krize? Krizi máte vy. My ji nemáme. Naše HDP vloni rostlo o osm procent." Díky EU nedoženeme a nepředeženeme USA, ale spíše doženeme Afriku. A i ta nás, pokud to takhle půjde dál, v HDP možná předežene. Až dojdou peníze na bailouty pro „prasácké" země (tzv. PIGS countries - Portugal, Ireland, Greece, Spain, pozn. red.), tak se Evropská centrální banka kvantitativně uvolní a jako Fed si natiskne ničím nekryté papírky, kterým se říká peníze. Dokud se nevrátíme ke zlatému standardu nebo obecně komoditním penězům (státovkám i bankovkám), jak to navrhuje rakouská ekonomická škola, stát a Unie nás budou stále okrádat formou inflace a vypouštění nových papírků do oběhu.
Jak z toho ven
Pokud odpovím jednoduše na položenou otázku, pak podmínkou stability a prosperity Evropy je společenství suverénních národních států, které spolu dobrovolně spolupracují a obchodují, v rámci NATO si garantují vzájemně svou bezpečnost, vrátí se k tradičním hodnotám a odbourají welfare state. EU se v něco takového transformovat nemůže.
Proto se domnívám, že dlouhodobě nejlepším způsobem, jak zachránit naši suverenitu, naši zastupitelskou ústavní formu vlády a naši západní identitu před hrozbou islámu, je opustit EU a mezi Německem a Ruskem ustavit vlastní organizaci svobodných suverénních národních států středovýchodní Evropy, v níž každý stát bude jednat na základě svého suverénního a nezávislého charakteru. Jednalo by se o obrannou alianci a zónu volného obchodu.
V krátkodobém horizontu lze také opustit EU, zůstat členem Evropského hospodářského prostoru, abychom zachovali volný obchod se státy EU, a vstoupit do EFTA, jak to navrhl a hezky popsal ve své knize Jak vystoupit z EU Petr Mach (a utvořit zde ostrov svobodného podnikání a nízkých daní). Ale třeba se Evropská unie rozpadne dříve, než bychom sami čekali.
Stejně tak bychom měli vystoupit z OSN a dalších nepotřebných organizací. Rovněž nelze než souhlasit s prezidentem Klausem, že by se Česká republika měla exportně orientovat více na asijské a africké trhy, aby nebyla závislá na degenerující západní Evropě.
Abychom obnovili náš populační růst coby nezbytnou podmínku pro udržení západní identity i západního typu svobod, musíme opustit radikální neomarxistické i ekologistické ideologie, obnovit funkci tradiční rodiny jako základní ekonomické a sociální jednotky nezávislé na státu, opustit socialistický stát blahobytu, opustit masovou imigraci a multikulturalismus a obnovit morální hodnoty naší západní (nikoli však postzápadní) civilizace.
Toto vše by však znamenalo provést radikální změnu současné politiky a společnosti. A na to bude mít někdo odvahu možná až v době, kdy už bude bohužel pozdě.
Autor je šéfredaktorem projektu EUportal.cz.
Text byl publikován v rámci projektu Sympozium CDK. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Podmínky politické stability a prosperity v Evropě.
Revue Politika 12/2010