Vlastenectví není na americkém Středozápadě prázdným pojmem
Anglický král, indiáni ani komunisté už americký Středozápad neohrožují, ale každý se tady cítí jistější s puškou. Potomci pionýrů si nedokážou život beze zbraně ani představit.
Pětadvacetiletý Patrick má ženu, dvě děti, sedm set krav, dobrý tucet pušek a je se svým životem svrchovaně spokojen. Žije na farmě v Broken Bow ve střední Nebrasce, na americkém Středozápadě. Ne každému sice nekonečné pláně připadají krásné, ale pro Patricka a jeho přátele to tu má své kouzlo. " Nejbližší soused je něco přes dvě míle," pochvaluje si svůj klid. Tentokrát se však všichni sousedé sešli. Sedí na plastových židlích okolo grilu, většinou farmáři, ale i řidiči kamionů, řemeslníci, zemědělský inženýr a studenti, kteří přijeli z univerzity v hlavním městě domů. Ostatní Američané by je nejspíše označili za " rednecks" neboli rudé zátylky. To proto, že mají od práce na poli opálené krky. V USA se tak označují burani, tedy ti, kdo chodí v džínách, flanelové košili, kovbojských botách a baseballové čepici, řídí obrovské trucky a mají trochu omezené názory.
Psi mají přednost
A také rádi střílejí, což je důvod, proč se sjeli na ranč Patrickova souseda Matthewa. Pořádá soukromý střelecký den, který je zároveň lokální společenskou událostí. Matthew, chlapík mající na sobě, jak jinak, modré džíny, kovbojské boty a baseballovou čepici, vítá svérázné postavy přijíždějící v obrovských, většinou otřískaných kamionech plných zbraní a munice. Od pušky, s níž Buffalo Bill střílel v polovině 19. století bizony, přes nejmodernější ostřelovačskou pušku za osm tisíc dolarů až po podomácku vyrobený minomet, jímž pro potěšení střílejí konzervy naplněné betonem. Přijíždějí s nimi manželky a děti, které - udrží- li zbraň - se střeleckého veselí s naprostou samozřejmostí účastní také. Den začíná střelbou na sviště, což vyžaduje trpělivé prohledávání terénu dalekohledem pušky: svišti jsou výborně maskovaní. Přesto je jeden zasažen a přenechán loveckým psům, kteří tvoří součást nejen výpravy, ale vlastně celého místního koloritu. Z každého druhého trucku, který na venkovských cestách potkáte, vykukuje jeden či více psů. O " rudých zátylcích" se povídá, že raději nechají vlastní děti sedět na korbě, ale loveckého psa posadí vedle sebe... Patrickův pes se udrží i na terénní čtyřkolce, která se stala neodmyslitelnou pomůckou farmářů a rančerů. Čtyřkolka se dostane kamkoli, a tak na ní potomci kovbojů objíždějí své rozsáhlé pozemky, stejně jako kdysi jejich předci na koni.
Střelecký folklor
Po svištích přichází na řadu rozsáhlá louka, kde je ve svahu umístěno mnoho terčů: zavěšené plechové makety divokých kachen, klasické papírové terče, plechovky a mezi nimi namátkou položené dělbuchy. Když je náhodná kulka zasáhne, vyvolá to bouři veselí. Chlapi si navzájem půjčují zbraně, mezi nimiž jsou skutečné historické exponáty. Dvanáctiletý Matthewův syn střílí z československé opakovačky vzor 24, chlapík vedle z rakousko- uherské karabiny z první světové války. Také další zbraně byly původně součástí armádní výzbroje: Garand M- 1, základní americká zbraň za druhé světové války, M- 14 a M- 16, s nimiž bojovali Američané ve Vietnamu, i karabina SKS, kterou naopak používal Vietkong. O nepřeberném množství loveckých kulovnic, revolverů a pistolí nemluvě. Nikdo nehledí na množství vystřílené munice. Jenom z půlpalcové ostřelovací pušky za osm tisíc dolarů si každý smí vystřelit jen dvě rány: náboje jsou po dvou dolarech. Zato dostřelí neuvěřitelných 2800 metrů. Jeden ze střelců, dvacetiletý student, který právě jako jeden z třiceti prošel výběrem na důstojnický kurs u výsadkářů, upozorňuje, že přesně na takovou vzdálenost se trefil jeho příbuzný, americký ostřelovač v Afghánistánu.
Na naše hochy nesahat
Válka v Iráku (potažmo v Afghánistánu), která hýbe celou americkou společností, tu není předmětem nějakých hlubokomyslných diskusí. Dokud jsou " naši hoši" ve válce, je nutno stát za nimi a podporovat je. Vlastenectví tu není prázdný pojem. Ostatně polovina zdejších mužů sloužila v armádě nebo Národní gardě a několik z nich zná někoho, kdo právě na Blízkém východě slouží. A pokud nějaký vousáč v turbanu vyhodil do vzduchu část New Yorku, musí podle místních dostat, co mu patří. Prezident Bush vypadá jako muž, který Spojeným státům zajistí bezpečí a splňuje představu toho správného chlapíka, s nímž by klidně zašli na ryby. Zato demokraté jsou podivnými intelektuály, kteří černochům říkají Afroameričané, tlustým lidem " nadměrně vážící", mají rádi homosexuály a slušným lidem by nejraději zakázali nosit zbraně. Představa, že by snad mohlo být omezeno právo na nošení zbraně, vyvolává mezi přítomnými upřímné zděšení. " Ti všichni senátoři, hvězdy showbyznysu a ostatní, kteří bojují proti právu nosit zbraň, jsou pokrytci," rozčiluje se Matthew. " Každý z nich má zbraň a ještě má každý ochranku. Ale nám, obyčejným lidem, chtějí zbraně sebrat." Anglický král, indiáni ani komunisté sice už Spojené státy neohrožují, ale tady se každý cítí jistější s puškou. Co kdyby... Potomci pionýrů si jednoduše život beze zbraně nedokážou představit. Potřebují ji k lovu, který je jejich hlavní zábavou a patří k jejich pojetí svobody. Zároveň je to zkrátka baví. A nikdo jim nemůže mávat před nosem strašidlem zvýšené kriminality. V tomto kraji (stejně jako ve všech venkovských oblastech Středozápadu) totiž zločinnost v podstatě neexistuje.
V americkém ráji
Střelba trvá s přestávkou na oběd celý den. Střílí Patrickova těhotná manželka, dokonce sedmiletý sousedův syn má svoji malorážku, s níž se učí základním střeleckým návykům. Mezi ně patří bezpečnostní pravidla, která všichni dodržují s naprostou samozřejmostí. Nikdo ani v legraci nemíří zbraní jinam než do prostoru střelby, a když se jdou kontrolovat terče, nikdo si nedovolí na zbraň ani sáhnout. A nikdo si nedá ani malé pivo, i když po grilovaných hamburgerech a fazolích v čili omáčce hrdlo po vychlazeném (byť nevalném) americkém pivu doslova prahne. Z rádia naladěného na countryovou stanici (jiná tu v podstatě není) se během oběda line hit posledního roku: " I'm an American soldier." Je v podstatě o tom, že svoboda není zadarmo, a proto se za ni musí bojovat. Trochu sentimentální, ale takoví už Američané jsou, obzvláště zde. Americkou vlajku, pokud možno s nápisem United we stand (zůstaneme jednotní) či Support our troops (podporujte naše vojáky), má na svém autě většina lidí. Na Ameriku je každý hrdý a zároveň jsou všichni tak trochu přesvědčeni o tom, že život kdekoli mimo Spojené státy musí být naprosté peklo. Popis toho, co musí průměrný Evropan podstoupit, aby získal řidičský průkaz, zbrojní pas či lovecký lístek, pistolníky naprosto šokoval...
Matyáš Zrno, Broken Bow, Nebraska
Týden 13.02.2006