„Začali jsme soukromými dluhy, ty jsme zestátnili a udělali z nich dluhy veřejné. Teď se nám do potíží dostaly státy, které zachraňujeme přes jakési superstáty, tedy přes Mezinárodní měnový fond, eurozónu a Evropskou unii. Ale z Marsu ani z Měsíce sem nikdo nepřiletí, aby zachránil MMF nebo eurozónu.“  (Nouriel Roubini, více o autorovi citátu zde)

„V dobách míru se v moderní historii ještě nestalo, aby se životní úroveň snížila v takovém rozsahu, v jakém by to bylo nutné, pokud má euro v nynější podobě přežít. Právě naopak, takový propad životní úrovně, jaký bude zapotřebí, nastal vždy jen ve válečném období.“
(Douglas McWilliam, více o autorovi citátu zde)

Evropa v tom ale zdaleka není sama. Politický boj proti rozumu a zákonitostem přirozené lidské soutěže postupně dostává na kolena také ostatní doposud mocné státy:

„Celá Amerika už jen posluhuje dluhu. Všichni pracují na banky. Až se země zhroutí, nastane celosvětově období temna podobně jako po pádu Říma.“
(Gerald Celente, více o autorovi citátu zde)

Oproti namátkou vybraným citátům ekonomů, jejichž řady v kritice EU sílí a v oblasti aplikované ekonomie dosáhli měřitelných výsledků, jsme za poslední roky slyšeli hodně vzletných vět z úst evropských politiků. Každá druhá by se pomalu dala ve svém obsahu, formě i nadšení jejich autorů při jejich pronášení, srovnat a zařadit mezi věty, které nás provázely budováním socialismu v minulém století. „Přenesli jsme se přes všechna úskalí“, „dosáhli jsme smělých cílů“, „jsme jednotní v řešení“, „otevírají se nám nové netušené obzory“, nebo „naše odhodlání je zárukou úspěchu“. Slova, slova a zase jen slova, zcela vytržená z reality.

Můžeme jistě dlouhé hodiny debatovat nad hodnotami, které jsou penězi neměřitelné. Faktem ale je, že společnost na celém světě dospěla do stádia, kdy je téměř vše penězi měřitelné a také měřeno. Počínaje péčí o naše zdraví, přes každodenní jídlo, bydlení i naší práci. Téměř vše má svou hodnotu a protihodnotu. Jestliže nějakým umělým zásahem či vznikem něčeho stanovíte, že něco má nějakou hodnotu, ale přirozená protihodnota chybí, nezbývá Vám už nic jiného, než dalšími umělými zásahy držet tu hodnotu nad vodou, jinak zcela přirozeně klesne ke dnu. Nebo máte druhou možnost. Pochopit, že držet donekonečna něco nad vodou bez protihodnoty je nákladné, pustit to a vrátit se ke zcela přirozenému „něco za něco“. Jen pro představu těch, co netuší: Každý jeden z 500 milionů občanů EU v rámci solidarity už dluží, v součtu všech státních dluhů, v přepočtu cca 452.000,- korun. V této částce není započítána „pomoc“ pro Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálii a řadu dalších států, které ještě na řadu přijdou. Dokážete říct, jste-li zastánci EU a eurozóny, co jste za tento dluh člentvím v Unii jako protihodnotu získali?

Evropská unie se svou eurozónou je politiky držena nad vodou. Její existence znamená jen rostoucí dluhy jejích členů, zvyšování zdanění, zavádění nových daní a povinné přerozdělování výdobytků snaživých, zodpovědných a úspěšných do rukou nesnaživých, nezodpovědných a neúspěšných. Místo řešení zjevných problémů stávajících členů přistupuje Unie k přibírání členů dalších a začleňování do eurozóny v bláhovém domnění, že takový postup problémy vyřeší. Nevyřeší, pouze částečně a na krátkou dobu jen opticky rozmělní. Řešení, s daleko hlubšími a důraznějšími důsledky na každého z nás, odsune na období, kdy ti, co za problémy mohou, už budou v teple svých unijních důchodů.

Věřím, že nad politiky nakonec vyhrají skuteční ekonomové, rozum, logika a přirozenost, a že projekt umělé a ničím nekryté společné měny se stane jen jedním z mnoha historických hesel v encyklopediích a literatuře faktu. Bohužel to bude jedno z nejdražších hesel evropské historie.