Novoroční projev prezidenta republiky: Neopouštějme svou vlast
Vážení a milí spoluobčané,
dovolte mi pozdravit Vás v tento slavnostní den a popřát Vám štěstí, radost, elán a zdraví do roku 2011. Lze očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.
V uplynulém roce jsme měli troje volby, v nadcházejících dvanácti měsících snad volit nepůjdeme. Nebudou tedy předvolební kampaně a různé nevraživosti z nich pramenící. Jistou změnu loňský rok přinesl. Do parlamentu se dostaly dříve neznámé politické strany a jak na centrální úroveň, tak do vedení obcí a měst přišly nové osobnosti. Dejme jim příležitost, aby ukázaly, co umějí.
Rok 2011 – stejně jako ten právě skončený – bude zřejmě rokem ekonomického růstu, ale důsledky nedávné hospodářské krize budou i nadále citelné.
Nemůže tomu být jinak. Žili jsme bez rezerv a na dluh. V letech 2004–2007 jsme nevyužili příznivé situace k tomu, abychom zahájili potřebné změny. Rok 2009 a velkou část roku 2010 jsme propásli čekáním na vládu, která by se do nich pustila. Teď přišly nepříjemné rozpočtové škrty, které však – samy o sobě – nezaručují, že se v budoucnu k podobným opatřením nebudeme muset vracet. Neměli bychom se sice – a už vůbec ne v dnešní den – strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné. Jedině s jejich pomocí se dá zajistit, abychom se ani my, ale ani naše děti či vnuci nedostali do takových problémů, jakým dnes čelí některé země našeho kontinentu.
Svět se rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky probíhajících změn s daleko větší intenzitou než dosud. Nedávná krize, o které se mluví jako o celosvětové, byla spíše krizí euro-americkou. Zvláště Evropa zaostává a bude-li to pokračovat, brzy se dostane do problémů ještě větších – a my s ní.
Ač to tak mnozí necítili, v první dekádě tohoto století jsme si – spolu s celou Evropou a Amerikou – žili nad poměry. Žili jsme na dluh, který nikdo nesplácel. V roce 2000 byla naše míra domácího zadlužení vůči HDP 13 %, příští rok to bude procent 40. Po nastupující „ozdravovací“ kůře proto nesmí nastat žádné lehkomyslné rozdávání veřejných peněz.
V první den nového roku chci podpořit současnou vládu, která se ze své předvánoční krize – doufejme – poučila. Potřebujeme vládu stabilní a funkční. Vládu, kterou bude držet pohromadě zájem země jako celku a která nebude ohrožována jakkoli legitimními, přesto však příliš úzkými stranickými zájmy. Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří. Očekávám to i od opozice, i když vím, že to vyžaduje pocit spoluúčasti, nikoli pouhé přetlačování se a trumfování se bonmoty před televizními kamerami. Nepopulární opatření, která vláda dělá, stejně jako reformy, které připravuje, by musela provést každá vláda, která by byla na jejím místě.
Vím, že je těžké přesvědčovat veřejnost o nutnosti přijmout rozpočtové škrty, když například stát ve stejné chvíli – kvůli minulé, tak zvaně „zelené“ politice podpory solární energie – připravil zdražení elektřiny, při kterém se budou peníze miliónů lidí přesouvat do státem garantovaných zisků donedávna zcela neznámých a jenom za tímto účelem vytvořených firem. Snad jsme se z tohoto případu dostatečně poučili. Nešlo a nejde o žádné velké ideje, ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys. Vyvarujme se opakování podobných chyb.
Vláda podporu a důvěru potřebuje. Nemyslím tu důvěru, o které se před 10 dny hlasovalo v Poslanecké sněmovně, ale důvěru občanů. Veřejnost je právem pohoršena případy, kdy veřejní činitelé zneužívají svých funkcí k osobnímu prospěchu. Věřím, že vláda k těmto věcem nebude lhostejná či nedůsledná.
Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy. Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu – starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem „mezigenerační solidarita“, který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu.
Občanskou solidaritu vnímejme v co nejširších souvislostech. A držme při sobě. Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet „za lepším“ do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.
Pokud nežijeme jen katastrofickými titulky médií, víme, že rok 2010 přinesl mnoho pěkného. Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.
Právě to mne vede k naději, že by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.
Václav Klaus, novoroční projev prezidenta republiky, Pražský hrad, 1. ledna 2011