Je homosexualita přijatelná? Bývá úzce spojena s pedofilií
Výňatek z přednášek francouzského esejisty Laurenta Guyénota se věnuje otázkám historie hnutí homosexuálů, morálky ve vztahu k homosexualitě a původu / příčinám homosexuality. Podrobněji rozebírá některé případy podporující vznik homosexuality.
Je homosexualita přijatelná?
Objektivně „gayem“
Bojovná hnutí za uznání homosexuality začala koncem čtyřicátých let ve Spojených státech. Zmíněná Kinseyova zpráva byla výzvou, a od té doby je soustavně citována bojovnými homosexuály, kteří požadují parlamentní zastoupení, přiznání nejrůznějších práv, jako právo navzájem uzavírat manželství, adoptovat děti a vyučovat o jejich způsobu života ve školách.
V roce 1974 rozhodla Americká psychiatrická asociace, že homosexualita bude vymazána ze seznamu „psychických úchylek“. Toto rozhodnutí bylo uskutečněno na základě hlasování, jehož se účastnilo 10 tisíc psychiatrů (58 % hlasů bylo pro). Bylo to po prvé, kdy bylo vědecké rozhodnutí provedeno hlasováním, jako by vědecká pravdivost byla záležitostí veřejného mínění. Pokud vysoce kompetentní a seriózní APA provedla tuto proceduru, bylo to jako následek dlouhého potýkání s organizacemi homosexuálů, které na ni vyvíjely nátlak a morálně ji vydíraly. Šlo to tak daleko, že byla systematicky narušována zasedání psychiatrické asociace. Na tento způsob nátlaku jsou v homosexuálním sdružení Act Up.
Ve skutečnosti, navzdory tomuto rozhodnutí, většina psychiatrů nadále považuje homosexualitu za maladaptaci. Psychoanalytici jsou v tomto smyslu v téměř jednohlasé shodě. Na základě ankety, organizované časopisem Medical aspects of human sexuality, vyhodnotil Irving Bieber, že 69 % psychiatrů si myslí totéž. A tak podle rozhodnutí z roku 1974 už není homosexualita psychickou úchylkou, ale poruchou normálního rozvoje sexuality.
Hnutí gay pokračovalo na své cestě a homosexuálové velmi rychle dosáhli práv, kterých se dožadovali. V roce 1993 byla ve Francii uznána Smlouva o družebním poměru, který skutečně přiznává homosexuálním dvojicím stejná práva jako dvojicím manželským (ovšem také konkubinátu heterosexuálního páru, nebo jinému typu spolunažívající dvojice). Týká se to pojištění, vzájemného zabezpečení, různých typů dědictví. Odsud k získání legalizace občanského sňatku je jen krůček. To by jim konečně umožnilo právo adopce dětí jako jiným manželským párům.
Abychom mohli zmapovat rozsah lobbistických zájmů hnutí gay, projděme si způsob, jakým byla ovlivňována politika medicínské prevence AIDS. Je známo, že až do vědeckých odhalení v osmdesátých letech, byl AIDS považován výlučně za onemocnění homosexuálů. Proto se zodpovědné lékařské osoby dožadují uzákonění možnosti depistáže mezi homosexuály, kteří jsou právem považováni za nejrizikovější skupinu. Hnutí homosexuálů se této myšlence brání pod záminkou, že systematická depistáž je v podstatě segregační praktikou. Ještě dnes, přes ujišťování svrchovaných medicínských autorit, jakými je například ve Francii lékařská Akademie a Rada lékařské komory, že aktivní vyhledávání možných pacientů je jediná možnost, jak udržet nemoc pod kontrolou, homosexuální organizace, které mají pod kontrolou všechno co souvisí s prevencí AIDS, se této strategii nadále brání a ohrožují tak veřejné zdraví.
Požadavky militantních homosexuálů jsou bezmezné. Jedna skupina, například, se domáhá uznání transsexuálů. V knize o požadavcích homosexuálů se můžeme dočíst:
„Francie by měla souhlasit s udělením práva na změnu pohlaví těm osobám, které si to žádají (…) Nastal čas, kdy právní přijetí změny transsexuála nebude ponecháno jedině na rozhodování soudů a kdy se transsexualitě konečně dostane právního potvrzení. Souběžně s tím bude chirurgická operace hrazena ze sociálního pojištění.“(60)
Nedávno, po mnoha přerušeních a námitkách, rozhodl Nejvyšší kasační soud o přijetí transsexuality a uznání práva na změnu pohlaví na základě občanského zákoníku:
„Napříště, pokud nějaká osoba, vykazující syndrom transsexuality, následkem medicínsko-chirurgického zásahu, doporučeného jako terapeutický zákrok, pozbude charakteristických rysů svého původního pohlaví a její vzhled se připodobní opačnému pohlaví, jemuž odpovídá také sociální chování této osoby, zásada respektování opravňuje v soukromém životě, aby občanský status byl určován pohlavím, kterým se osoba vykazuje.“
Mýtus morální homosexuality
Italský sociolog Alberoni, sotva podezíratelný z moralizování, napsal v revue Erotismus: „Ve světě gay jde o pohlaví na úkor lásky. Struktura života gaye vyžaduje, aby se vystříhal veškeré romantiky, aby chodil jen do některých barů, aby sbíral anonymní erotické zážitky.“
Pravidlem je, jak vysvětluje Alberoni, promiskuita.
„Dnes vytvářejí homosexuálové skutečnou uzavřenou společnost, do které jsou uváděni na způsob vyjevení a iniciace.“(61)
Tato stránka homosexuality je opomíjena, oběť masových výmyslů se domnívá, že homosexualita je, když to spolu dělají dvě osoby stejného pohlaví. Ve skutečnosti zde existují propastné rozdíly ve způsobu života homosexuální a heterosexuální většinové skupiny.
V klasické knize o homosexualitě cituje Jacques Corraze následující americké statistiky: „…podle Saguira a Robinse, 94 % mužských homosexuálů přiznává počet více než patnácti partnerů, ale heterosexuálové mají tentýž počet v 21 %.“(62) „Bell a Weinberg tvrdí, že 47 % homosexuálů mělo mezi 100 až 999 partnery.“(63)
Homosexualita bývá úzce spojena s pedofilií. Homosexuálové, kteří by nebyli silně přitahováni mladými adolescenty, často ještě dětmi, jsou vzácní. Homosexuální časopisy k pedofilii podněcují.
Ostatně, časopisy homosexuálů samy vydávají svědectví nemravnosti, která je homosexualitě vlastní: pokud uvažujeme, že homosexualita představuje 1-2 % populace, a pokud porovnáme počet časopisů pornohomosexuálních a pornoheterosexuálních ve volném prodeji, spočítáme si, že většina homosexuálů čte právě tyto časopisy, a ty jsou vším, jen ne umravněním. Navíc vůbec neexistuje homosexuální literatura, která by ve své podstatě nebyla erotická.
Tak tedy morální homosexualita neexistuje. Tento stav skutečnosti je spojen s povahou homosexuality jako regresivní sexualitou, propletenou s emočním zmatkem. Budeme se tím teď zabývat.
Homosexualita: příroda nebo kultura?
Zabývat se homosexualitou je delikátní záležitostí. Zabýváme se tímto námětem nikoliv proto, abychom odsuzovali, ale abychom informovali. Tato informovanost je nezbytná, aby homosexuálové, kteří si to přejí, nalezli cestu k uzdravení, a také abychom chránili mládež a společnost obecně od lživé propagace, jakou dnes homosexualita požívá.
Na sekulární úrovni, bez jakýchkoli religiózních argumentů, je homosexualita probíhající krizí mezi přírodou a kulturou. Většina obhájců homosexuality se domnívá, že se jedná o vrozenou orientaci, biologicky nebo víceméně geneticky podmíněnou. Ti, kteří homosexualitu odmítají jako nenormální a nepřijatelnou, se domnívají, že se jedná o sklon získaný během vývoje jednotlivce, ovlivněný rodinnými okolnostmi a společenským tlakem.
Někteří homosexuální ideologové, hlavně v Evropě, obhajují kulturologickou tezi se záměrem, jímž chtějí prokázat, že homo a heterosexualita jsou dva způsoby života, oba podmíněné kulturními okolnostmi, že jsou to dvě rovnocenné záležitosti v rovině morálky. Ve Francii tuto tendenci představuje spisovatel Dominique Fernandez. Podle něho má přirozenost bisexuální rozměr. Fernandez volí buď hetero nebo homosexualitu na úrovni jednotlivce a společnosti. Homosexuálem se nerodíme, homosexuálem se stáváme, ale stejně se nerodíme jako heterosexuál, ale stáváme se jím. Fernandez se opírá o psychoanalytickou teorii, poznamenanou kulturologicky, zatímco homosexuálové, kteří vycházejí z teze, podle které se člověk jako homosexuál narodí, jsou přívrženci teorií instinktů a naturalistů jako Alfred Kinsey. Tady můžeme vidět, jak dvě protichůdné racionální úvahy, pokud jsou ideologicky zmanipulovány, mohou vést k témuž závěru.
Abychom porozuměli psychologickému jevu homosexuality, musíme se nejprve pokusit vymezit pojetí kulturologické a naturologické v té míře, jak se vztahují k této výlučné záležitosti a jak jsou aplikována na lidskou sexualitu.
Naturologisté a instinktivisté mají za to, že lidská přirozenost není podstatně rozdílná od přirozenosti zvířecí a že jsou obě založeny na instinktech, které představují vrozené programované chování. Genetika instinktivistům napomáhá, pokud předpokládá, že chování je programováno pomocí genů. Sociobiolog Edward O. Wilson předkládá v knize Lidská přirozenost hypotézu „homosexuálních genů“(64), a tato hypotéza byla nedávno genetiky přijata.(65) Ovšem veškeré předložené argumenty jsou spekulativní a slabé. Nebyly prokázány dosud žádným důkazem ve prospěch genetického původu homosexuality. Veškeré snahy byly zatím odborníky vyvráceny. Američtí badatelé Masters a Johnson, ve studii z roku 1984, nazvané Lidská sexualita, vyvracejí argumenty genetické teze.
Obecně vzato, hypotézu instinktivistů o vrozené homosexualitě lze zamítnout z jednoduchého důvodu, a totiž proto, že lidská sexualita nepatří mezi instinkty. Obsahuje mentální rozměr, subjektivní rozměr, kterým se animální sexualita nevyznačuje. Psychoanalytici tvrdí, že lidská sexualita není instinktem, ale impulzem, podnětem. Impulz v tomto pojetí představuje psychickou energii, jejíž směřování není vrozené a získaně se usměrňuje výchovou a různými kulturními vlivy. V případě sexuálního impulzu psychoanalýza došla k objevu, že svou úlohu sehrává identifikace s rodičovskými rolemi, která orientaci podmiňuje. Základy sexuální identity dítěte jsou získávány v prvních letech života, kdy si dítě začíná uvědomovat, zda je chlapec nebo holčička, tedy zda je „jako“ máma nebo táta. Pak přichází období latence, které trvá až do puberty. Během tohoto období se dítě nijak zvlášť o pohlaví normálně nezajímá. S pubertou začíná nové hledání identity a nové vybuzení sexuálního impulzu. Během dospívání se přechodně může objevit bisexualita, díky níž se uzavírají přátelství.
Na tuto adolescentní bisexualitu se odvolávají obhájci homosexuality psychoanalytické orientace, jako Fernandez. Domnívají se, že dospívající má na vybranou a že většina homosexualitu nebo bisexualitu odmítá z obavy před společenskými postihy, které homosexualitu potírají. Domnívají se, že v tolerantním rodinném a společenském kontextu může být homo-, bi- nebo heterosexuální orientace stejně příznivá.
Taková argumentace je zbloudilá, protože z absolutních kulturologických pozic opomíjí podíl „přírody“, který nepopiratelně člověka také ovládá. Tvrdit, že žádná lidská přirozenost neexistuje, že lidská bytost ze sebe udělá, co se jí zachce, by bylo směšné. Řešení sporu mezi dvěma krajními stanovisky naturologie a kulturologie je následující: pokud jistě existuje lidská přirozenost, pak není naprogramována v člověku. Existuje, abych tak řekl, virtuálně, možnostně, a každý ji může uskutečnit, rozvíjet s použitím své svobodné vůle a zodpovědnosti.
Z hlediska kulturologického jednotlivec ovšem není svobodný, protože je podmiňován okolím společenským a rodinným. Vzhledem k sexuální orientaci je zřejmé, že se na ní silně podílí způsob, jakým dítě přijme a osvojí si, interiorizuje, obraz svých rodičů. Tedy sexuální orientace jednotlivce je ovlivňována emoční kvalitou rodinného prostředí. Jednoduše bychom mohli prokázat, že rodinné vlivy jsou buď kladné nebo záporné a že homosexualita je vždy spojena s negativními vlivy. Rodinné prostředí, v němž kraluje láska, pozornost, respekt, má statisticky všechny šance, aby dítě bylo přednostně heterosexuální. Zatímco prostředí se stálými konflikty, zneužíváním autority a rodičovskou netečností dává příležitost k rozvoji homosexuální tendence dítěte. Podívejme se na to podrobněji.
Příčiny homosexuality
Můžeme rozlišit několik rovin, na nichž vznikají příčiny homosexuality: první příčiny, chronologicky, by se daly vysledovat v dětství nebo ranném dětství, tam se pracuje s prvním podmiňováním. Zakládají se první traumata, pramenící obvykle z nedostatečnosti nebo zvrácenosti rodinného prostředí, které pak zabraňuje normálnímu formování identity dítěte. Tyto kořenné příčiny mohou mít za následek rozvoj takových emotivních reakcí v osobnosti dítěte, které jako zvykové mohou hluboce poznamenat jeho vztahy k druhým lidem a jeho sexuální orientaci v dospívání. Přesto se těmito příčinami homosexualita nedá důsledně vysvětlit, používají se pouze k vysvětlení homosexuální tendence. Na křehkou psychiku se pak naočkují sociální vlivy, které mohou podnítit osobnost, aby své homosexuální tendence „přijala“ a orientovala se na způsob života a homosexuální chování. Za jiných sociálních okolností by tatáž osoba mohla se svou homosexualitou bojovat a nakonec ji zdolat. Známe celou řadu takových případů. Slavným příkladem je Julien Green, spisovatel, který se svým vnitřním bojem netajil. Známe také případy osob, které žily homosexuálním životem po určité období, a které se z tohoto sklonu vyléčily, většinou za pomoci psychoterapeuta.
Další rovinu příčin prostudujeme v poruchách funkcí rodičovských rolí. Tyto dysfunkce můžeme zhruba rozdělit na dva typy.
I. Splynulý rodičovský vztah
V tomto případě je vztah rodič-dítě příliš intimní a brání dítěti rozvíjet autonomii, smysl pro samostatnost a smysl pro vlastní totožnost. V tomto splynulém vztahu není vytyčena hranice mezi dvěma ego a dítě vykazuje tendenci, v níž se cítí zodpovědné za pocity ostatních. Irving Bieber ve svých výzkumech, které prováděl v letech 1962 – 1988, a jejichž výsledky publikoval pod názvem Mužská homosexualita, dovozuje, že 85 % dospělých mužských homosexuálů mělo zkušenost zážitku velmi úzkého, intimního, téměř smyslového vztahu se svou matkou. Ve většině případů tato matka žije v citové roztržce s otcem a své emoční potřeby si vynahrazuje na synovi.
Jako přirozený splynulý rodičovský vztah můžeme označit období kojení. V něm pokračuje splynulý vztah matky a plodu před narozením. Pokusy prokázaly, že fétus nejenže zaznamenává pocity své matky, ale že se s nimi ztotožňuje, sdílí je.(66)
Po narození je tento splynulý vztah radikálně porušen, musí tomu tak být, aby mohlo dítě utvářet vlastní osobnost. Toto období primárního narcismu má svoji úlohu. Jestliže matka v tomto období nadále udržuje splynulý vztah, jestli dítě pohlcuje a uchvacuje a otec, který teď představuje svět dalších lidí, nepřijde na pomoc, aby se dvě ego oddělila, je tu riziko, že se dítě nenajde, že svoji identitu nedokáže rozpoznat a že se mu nepodaří správně se situovat sexuálně. Pokud se to týká chlapce, může zůstat připoután k femininní totožnosti.
Tento mechanismus popisuje Robert Kronemayer v knize Understanding Homosexuality.(67) Patricia Loveová v knize The Emotional Incest Syndrome (68) popisuje stejnou situaci, ale na případu těsného a intimně smyslového vztahu otce a dívky. V tomto případě dítě nahrazovalo manželku. Otec se upíná k dceři nebo matka k synovi z emočních potřeb. Jsou to vztahy incestního typu. Takový vztah s rysy incestu může probíhat také mezi otcem a synem. Chlapec hraje roli manželky, aby uspokojil otce, identifikuje se s ženským pohlavím.
II. Rodičovský vztah hostilní nebo odtažitý
Druhý typ dysfunkce rodičovské role je v příkré opozici k prvnímu typu. V tomto případě je dítě odděleno od rodičů bariérami a z této situace pramení pocit nejistoty, odcizení a samoty. Dítě se cítí rodiči odmítáno i ve svém vnitřním bytí a neodvažuje se zmocnit ani vlastních pocitů. Rodiče mu neposkytují zpětnou vazbu, odraz, který dítě potřebuje, aby nalezlo vlastní identitu a může se stát, že si rozvine identitu fantazijní.
Elisabeth Moberleyová v knize Psychogenesis, The Early Development of Gender Identity popisuje pocity takového izolovaného dítěte a jeho následky.(69) Vztahy mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví jsou velmi důležité při utváření sexuální totožnosti. Alexandre de Willebois zdůrazňuje význam nepřítomnosti emoční úlohy otce v utváření homosexuální tendence v knize La société sans pere.(70) Opírá se o studii skupiny kanadských psychoanalytiků z roku 1952 a následně, kdy bylo sledováno na tisíc maskulinních homosexuálů, a bylo prokázáno, že všichni měli mimořádně negativní obraz otce. Otec jejich života buď neexistoval nebo byl nepřátelský nebo násilnický.
Studie uzavírá: „Chlapci, kteří se rozvíjeli směrem k homosexualitě, končili své mládí s pocitem hluboké úzkosti a zášti vůči otci, ale současně v nich byla hluboká nostalgie, vzpomínka na srdečné ovzduší a rodičovskou péči zůstávala základním úběžníkem jejich homosexuální orientace.“(71)
Většina případů vyrůstá z potřeby homo-emocionality, z nedostatku emočního uspokojení, z citového hladu po rodiči stejného pohlaví. V adolescenci je tato citová potřeba styku s otcem erotizována.
Zneužívání sexuální, ať už fyzické nebo psychické, může být rovněž činitelem homosexuality. Mnoho homosexuálů bylo obětí pohlavního zneužívání. Je tu určitá souvztažnost. Mike Love v knize Victim No Longer tuto korelaci zdůrazňuje.
Také další formy zneužívání mohou mít tragické následky. Ponižující jména, která rodiče svým dětem dávají, mohou být také uzávěrkou jejich rolí. Představa, kterou o dítěti mají rodiče, může hluboce dětskou psychiku ovlivnit.
Závěr
Přijetí homosexuality veřejným míněním, dirigovaným sdělovacími prostředky, zařazení homosexuality mezi alternativní možnosti, přiznává práva stejných sociálních požitků jako pro heterosexuální manželství, zvýrazňování homosexuality v politice a úředně ve výchovném procesu, všechny tyto jevy jsou znamením velkého zmatení celé naší společnosti.
Homosexuální hnutí, které v podstatě dnes vytvořilo samostatnou kulturu a zároveň se mu poařilo reprezentovat se pod obrazem utlačované menšiny (ale v Evropě a Americe patří homosexuálové většinou k zámožné vrstvě populace), provádí agresivní prozelytismus, který ohrožuje budoucí generace. Také oni se podílejí na vytváření ovzduší teroru, ve kterém jsou rázem všechny morální soudy homosexuality odsuzovány jako rasistické, reakcionářské, homofobní, nehledě na to, že se dnes nikdo neodváží vyslovit pravdu, kterou mu diktuje vlastní zdravý rozum.
Naše společnost se ocitla ve vleku hnutí, které z patologického a zvráceného chování vytváří normu. Tato cesta je pro naši civilizaci sebevražedná.
Bibliografie
60) Dutonerre, Désiré, Op. cit. S.70.
61) Alberoni: L´Erotisme. Paris, Ramsay 1987. S.131.
62) Saguir, M.T. a Robins, E.: Male and Female Homosexuality. Baltimore, The Williams and Wilkins Company 1973. In: Corraze, Jacques: L´homosexualité. Que sais-je? PUF 1982. S.63.
63) Weinberg, M.S. a Bell, A.P.: Homosexuality: an Annotated Bibliography. New York, Harper and Row 1972.
64) Wilson, E.O.: La nature humaine. 1978.
65) Nait-on homosexuel? Le Point, 22. července 1993.
66) Babies: what do they know and how do they know it. Time magazine, 15. srpna 1983.
67) Kronemayer, Robert: Understanding Homosexuality. 1980.
68) Love, Patricia: The Emotional Incest Syndrome. Bantam Books, 1990.
69) Moberley, Elisabeth: Psychogenesis, The Early Development of Gender Identity. 1984.
70) Willebois, Alexandre de: La société sans pere. Editions S.O.S. 1985.
71) Ibid. Cit. in: Action familial et scolaire.
Lauren Guyénot se narodil před 45 lety ve Francii a své akademické vzdělání dokončil ve Spojených Státech. Je autorem rozsáhlých esejí a přednášek, které se zabývají filozofickými a sociologickými problémy - Kritika a protinávrh freudismu; Kulturní, politická a ideologická válka o rodinu; Mýty o lidské sexualitě; a další.
http://www.tradicnirodina.cz/