Evropské národy potřebují svobodu a nezávislost. Konec EU se blíží
Ve svém příspěvku budu argumentovat, že podmínkou stability a prosperity v Evropě je existence nezávislých a v legislativě si konkurujících států. Tato podmínka je v současnosti narušena dominancí Evropské unie, která zahrnuje velkou část evropských států. Na základě těchto východisek budu argumentovat, že podmínkou návratu prosperity a stability v Evropě je rozpad Evropské unie a znovuetablování nezávislých států.
Omyl unifikace
Malé nezávislé státy mají obvykle tendenci být ekonomicky svobodné a otevřené mezinárodnímu obchodu. Nulová cla tak najdeme v zemích, jako je Hongkong nebo Švýcarsko. Čím to je? Pro malou zemi by byl protekcionismus příliš drahý. Volný obchod je také důležitou pojistkou míru. Země, které spolu volně obchodují, spolu obvykle neválčí, protože válkou a potažmo přerušením obchodních vazeb by obě mnoho ztratily.
V Evropě leží mimo Evropskou unii řada malých prosperujících a stabilních států, které spolu nemají žádné spory - Andora, Švýcarsko, Norsko, Jersey, Monako a další. Jediný zdroj mezinárodních třenic mají tyto státy v Evropské unii, která se snaží podrývat jejich daňovou a regulační autonomii.
Většina evropských států, reprezentujících dnes na půl miliardy lidí, se integrovala do Evropské unie, říše, která reguluje prakticky vše, od velikosti daní po objem nádrží záchodových splachovadel. Tato všezahrnující regulace nemůže přinést prosperitu. Potlačováním legislativní konkurence se zabíjí proces hledání a nacházení nejlepších legislativních pravidel.
Nelze se proto divit tomu, že s postupující integrací se ze států EU vytratila prosperita i stabilita.
V EU není ani prosperita, ani stabilita
Evropská unie doslova hyne na přeregulovanost. Evropská ekonomika v podstatě přestala růst, prosperita je ta tam. Vnější krize v podobě z USA přišedší recese, která pro jiné státy znamenala jen drobné zakolísání, otřásá Evropskou unií v základech.
Předlužené státy eurozóny se staly nestabilními sudy prachu hrozícími kdykoliv výbuchem. I pro stabilní zemi je nebezpečné být v sousedství nestabilních zemí, natož s nimi být institucionálně propojen.
Evropa bývala světadílem prosperity a stability v dobách, kdy v ní existovalo velké množství nezávislých států, které byly otevřené mezinárodnímu obchodu. Naposledy takto zažívala prosperitu západní Evropa po druhé světové válce, kdy existovaly četné nezávislé státy, jejichž ekonomiky rostly závratným tempem, v případě Západního Německa a Rakouska se dokonce hovořilo o „ekonomickém zázraku" (Wirtschaftswunder). Politické sjednocení kontinentu nepřineslo ani stabilitu, ani prosperitu.
Konec EU se blíží
Evropská unie vstoupila do závěrečné fáze své existence, která je charakteristická kumulací problémů způsobených přespřílišnou regulací a unifikací, křečovitou snahou hasit tyto problémy novými státními zásahy a roztáčejícím se kolotočem vzájemných výčitek a mezinárodních nevraživostí.
Pro tuto závěrečnou fázi je typické nedodržování pravidel. Nikdo nedodržuje Pakt stability a růstu, který ukládá státům eurozóny mít deficit veřejných financí do 3 procent hrubého domácího produktu, státy eurozóny nedodržují pravidlo zakazující sanování členských států.
EU se takto vnitřně rozkládá, a v momentě, kdy nebude dodržována a vymáhána kritická úrovně pravidel, bude možné říci, že EU de facto neexistuje. Zlomovou se stane chvíle, kdy některý stát (a je jedno, zda to bude Řecko nebo Německo), přestane platit členský příspěvek do EU.
Mašinérie EU má obrovskou setrvačnost a staré dluhy půjde ještě chvilku strkat pod koberec, než státy EU na marnou záchranu předlužených států před bankrotem utratí všechny své devizové rezervy.
I když málokdo rozumný dnes věří, že evropské integrování a centrální regulace vedou k prosperitě, EU dál zvyšuje pošetilé cíle výroby elektřiny ze slunce, větru a dřeva, další státy vstupují do eurozóny - a ta se přitom před očima hroutí... EU připomíná Titanik, který se potápí, ale hudebníci stále hrají. EU se může potápět několik let, než i její muzikanti začnou vyhledávat záchranné čluny.
Obávám se, že proces rozkladu EU bude probíhat konfliktně, proto jsem přesvědčen, že pro Českou republiku by bylo nejrozumnější včas Evropskou unii opustit dohodou v Evropské radě, jak to předjímá článek 50 Smlouvy o Evropské unii.
Podmínka nutná, nikoliv postačující
Znovuetablování nezávislých států, s vlastními měnami, daněmi a pravidly, je pro stabilitu a prosperitu podmínkou nutnou, nikoliv však postačující.
Je sice pravdou, že stát, který by institucionálně nebyl propojen s ostatními, by nebyl v pokušení chovat se jako černý pasažér, pokoušet morální hazard a ohrožovat sebe i druhé. Nicméně i v nezávislých státech se mohou politici chovat neodpovědně; mohou zadlužovat svoji zemi a vést ji ke státnímu bankrotu se všemi neblahými důsledky.
Proto považuji za nezbytné, kromě nastolení prostředí elementární konkurence právních řádů jakožto protipólu glajchšaltování, aby státy přijaly svá vlastní pravidla a pojistky proti neodpovědnému zadlužování a zvyšování daní.
Švýcarsko přijalo referendem v roce 2001 ústavní dodatek, který vyžaduje po vládě vyrovnané hospodaření. Díky tomu Švýcarsko přečkalo globální recesi bez úhony a bez dluhů. Podobný zákon uzákonilo v roce 2009 Německo, byť s odkladem do roku 2016. Avšak Němcům bude odpovědná fiskální politika málo platná, dokud budou měnově propojeni s těmi, kdo hospodaří neodpovědně.
Poučme se z pozitivních příkladů. Česká republika by měla podle švýcarského či německého vzoru přijmout ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu.
Závěr
Pokud evropské státy znovuzískají svoji legislativní nezávislost a pokud si samy ve svých ústavách zapoví hospodaření na dluh, může Evropu čekat renesance, obnovení stability a prosperity. Pokud to evropské státy neudělají, čeká Evropu vlekoucí se hospodářská stagnace a nestabilita. Vítr této nestability dopadne i na ty evropské státy, které samy hospodaří odpovědně a udržují si své ostrůvky svrchovanosti.
Autor je ekonom, předseda Strany svobodných občanů a autor knihy Jak vystoupit z EU.
Text byl publikován v rámci projektu Sympozium CDK. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Podmínky politické stability a prosperity v Evropě.
Revue Politika 1/2011