Euromýty se začínají společně s Evropskou unií hroutit
Rok 2011 bude ještě viditelnějším rokem pravdy, než byl r. 2010. V jeho průběhu se Evropská unie začala otřásat v základech. Tento zásadní proces bude v r. 2011 nezadržitelně pokračovat. Domek vyrůstající z písku neudržitelného mýtu a jej udržující tupé úřední a velmocenské moci se začne rozpadat a jeho zoufalí kariérní strážci dále ztrácet nervy a poslední zbytky rozvahy.
Europředsednictví se na první půlrok r 2011 příznačně ujme Maďarsko, jež nyní pod Orbánovou absolutní vládou dává okázalé horthyovské sbohem vládě práva, demokratických zásad a svobodě tisku. Vládnoucí unijní kruhy prý na maďarskou postdemokracii nemají čas kvůli řešení krize eura. Obojí se ale demokracií a smyslem pro realitu Evropy příliš nevyznačuje, a tak k sobě patří víc, než by se na první pohled mohlo zdát. To jen poplašení ministři zahraničí Lucemburska a České republiky po hamletovsku vykřikují, že něco hodně důležitého není ve státě maďarském v pořádku. Zato německá kancléřka po mluvčím vzkazuje, že vše velmi pozorně sleduje. A německý ministr zahraničí k tomu (zatím ?) mlčí.
Rok 2011 závažně podlomí beztak stále dutěji a neudržitelněji vzývaný euromýtus. Ten má tři základní dogmatické články víry.
Dogma č. 1 zní: Množství evropských států ohrožuje mír. Jean Monnet jako otec zakladatel eurodogmatiky charakteristicky v zásadě nerozlišoval mezi demokraciemi a diktaturami, a proto nepochopil, že demokracie spolu neválčí. Tak brzy po válce, kdy nadšení předbíhalo rozum, založil epidemii evropské politické hlouposti, jež dosud přetrvává. Rok 2011 z ní zajisté hodně předvede.
Dogma č. 2: Politický útvar lze založit smlouvami o společné ekonomice, centrálně řízené přes hlavy demokratických vlád. Tak ale v dějinách nikdy žádný stát nevznikl. Státní útvary vznikají sdílenou, tedy společnou politickou vůlí, nikoli nadstátním ekonomickým, a odtud politickým centralismem a dirigismem, jak to mylně a houževnatě prosazoval Monnet. V padesátých a následujících letech měl dost štěstí. Američanům se jeho dost bláhová, úřednicko-obchodnická představa centrální vrchnosti nad nekomunistickou částí Evropy hodila do probíhající studené války s ruským komunismem.
Tou dobou mohla demokracie ustoupit o krok stranou. Byl to boj, kdy si ti méně prozíraví na Západě vážně a naivně mysleli, že prostředek lze oddělit od cíle, jímž bylo vítězství demokratické, na občanských svobodách založené civilizace nad dalším totalitarismem. Ovoce této neblahé setby Evropa sklízí právě nyní, a rok 2011 toto evropské dilema jen vyhrotí. Znovu se rozhoduje, zda Evropa bude svobodná a demokratická, nebo se v té či oné podobě stane post-demokratickou diktaturou velmoci(í). Inu, kdo se nepoučí ze svých dějin…
Dogma č. 3: Evropa se prý musí stát velmocí konkurující USA, Japonsku, nyní i Číně, Indii, Brazílii, a kdoví komu ještě. Na Rusko se přitom nikoli náhodou jaksi zapomíná, protože s ním se na straně Evropské unie do její vysněné velmocenské hry proti všem počítá. Hloupost je to přímo sebevražedná, ostatně jako dvě předchozí eurodogmata. Je z nich ale na první pohled nejviditelnější.
Právě tyto tři dogmatické pilíře základní monnetovské eurovíry se v r. 2011 začnou viditelně hroutit. Monnetovi pohrobci, nyní čím dál zřetelněji zastánci nedemokratické eurasijské říše, budou ještě agresivnější, bezmocnější a pomatenější. To již dnes pěkně ilustruje třetímu dogmatickému europilíři jaksi protichůdná čínská ekonomická karta coby domněle spásné řešení v EU nezvládnutelně postupující předluženosti. Zoufalá bruselokracie po Číně zjevně pošilhává. Je to vlastně příznačné. Mazaná komunistická diktatura má zachraňovat evropskou post-demokracii před zhroucením… Otázka je co do důsledků takto závažného kroku prvořadě politická, a to přímo geopolitická, nikoli ekonomická. Ostatně právě tak jako celá nynější evropská krize. Evropská unie je totiž ve vztahu k Číně mnohem slabší stranou, než USA.
Pluralitní realita Evropy a trvalá americká přítomnost na demokraticky nespolehlivém starém kontinentě budou ale nakonec silnější než ukřičená německo-francouzsko-ruská politická zmatenost a panovačná nedospělost. Jinak by se Evropa znovu nezadržitelně propadla do katastrofy jako jejich přirozeného důsledku.
V dějinách se tomu nahrubo říká pokrok, tedy po hegelovsku dějiny jako pokrok ve vědomí svobody. Jde to ztuha, úkroky vzad jsou vždy možné, a dějí se podobně jako při tanci. Ale nakonec se pokaždé projeví jako východisko dalšího postupu k o něco větší svobodě.
Česká republika má s ohledem na sáhodlouhé, nanejvýš dramatické dějiny české státnosti plné právo a možnost do hry zasahovat. Éra samolibé bruselovlády se u nás rapidně znevažuje sama, každým dnem, ne-li hodinou. A není to vůbec náhoda. Máme spoustu důvodů nejen mluvit nahlas, ale právě tak jednat. Za sebe, a tím za svobodnou Evropu. Stačí nebát se a nedat. Čas, tedy i rok 2011, pracuje pro nás.
Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných.
Kde vyšlo: blog.aktualne.cz