Nestydím se za to stát za Izraelem, naopak jsem na to hrdý. Jsem za Izrael vděčný. Vždy budu Izrael bránit. Vaše země je kolébka západní civilizace, kterou z dobrých důvodů nazýváme judeo-křesťanskou.

S Izraelem se často zachází nefér. Svět se dívá na utrpení Palestinců v utečeneckých táborech v Libanonu, Gaze a na jiných místech a mnozí viní Izrael. OSN tvrdí, že v táborech je více než 4,7 milionu palestinských utečenců a mnozí viní Izrael. Tyto hlasy tvrdí, že Palestincům by mělo být umožněno navrátit se do „Palestiny“. Ale kde je „Palestina“? Mnozí říkají, že Izrael musí řešit problémy Palestiny. Ale je Izrael vinen utrpením palestinských utečenců?

Má odpověď je NE. Vina je na straně arabských vůdců a na straně islámu. Dovolte mi nejprve říci proč a pak vám povím, kde najdeme Palestinu.

Na konci 2. světové války bylo 50 milionů utečenců. Dnes jsou všechny problémy týkající se utečenců z doby před rokem 1950 vyřešeny. Všechny, s výjimkou jednoho - problému Palestinců.

Proč nebyl tento problém vyřešen? Důvod je jeden: Protože arabské země nedovolily, aby byl vyřešen. A protože islám nedovoluje, aby byl vyřešen.

V květnu 1948 byl počet Židů v arabských zemích odhadován na cca 1 milion. Dnes zbývá v celém arabském světě méně než 8000 Židů. V roce 1948 arabské země přinutily Židy k odchodu a zkonfiskovaly jejich majetek. Z arabských zemí uprchlo více Židů než Arabů z Izraele. Kde jsou židovské utečenecké tábory? Nejsou žádné.

Tak proč jsou okolo Izraele palestinské utečenecké tábory? Protože v okolních arabských zemích nebyli Palestinci vítanými hosty. Nebyla žádná arabská solidarita, utečenci byli natlačeni do táborů a slumů, mnozí jejich potomci tu žijí podnes.

Podle mezinárodních definic se status uprchlíka či vysídlence vztahuje pouze na první generaci utečenců. Nicméně pro Palestince udělalo OSN výjimku. Potomkům palestinských utečenců je přiznán stejný status jako jejich předkům. V důsledku toho vzrostl počet palestinských uprchlíků registrovaných OSN ze 711.000 v roce 1950 na 4,7 milionu v roce 2010. Tito utečenci jsou užíváni jako demografická zbraň proti Izraeli.

Namísto odsouzení nepohostinných arabských režimů mnozí viní Izrael.

Mí přátelé, vinu by měl nést ten, kdo si jí zaslouží, tedy arabský svět. Židovští utečenci si vybudovali novou existenci. Udělali totéž, co miliony utečenců v průběhu historie, včetně, ve 20. století, Němců, kteří museli opustit Sudety a území východně od Odry a Nisy, Maďarů, kteří utekli z Transylvánie, Řeků, co byli vyhnáni z Egejského pobřeží Anatolie, Hindů, kteří utekli z Pandžábu.¨

 S každou novou generací se zášť těchto utečenců a jejich potomků pomalu vytrácí. Čas zahojí všechny rány. Přijetí nové situace je normou.

Nicméně islám zavazuje muslimy nenávidět Židy. Je to náboženská povinnost. Izrael musí být zničen, protože je domovinou pro Židy.

Vlivní islámští učitelé, jako Muhammad Tantawi, velký imám z Al-Azhar v Káhiře, nejprestižnějšího centra islámského vyučování, nazývá Židy „nepřáteli Aláha“. Tantawi, který zemřel letos v březnu, byl obecně považován západními médii i politiky za umírněného. Ale jak tento „umírněný“ promluvil k delegaci palestinských muslimů, kteří ho navštívili v roce 2002?

Zavazoval je zintenzívnit sebevražedné útoky proti Izraelcům, uváděje, že každá tzv. „mučednická akce“ proti, cituji, „kterémukoli Izraelci, včetně dětí, žen a teenagerů je legitimní akt dle (islámského) náboženského práva a islámské přikázání, dokud palestinský lid znovu nezíská zpět svou zem“, konec citátu.

Nizzar Qabbani, jeden z nejvíce ctěných básníků arabského světa, oslavoval šílenství těch, kdo jsou zaslepeni ideologií nenávisti. Ve své básni „Óda na intifádu“ napsal: „Ó šílený lide Gazy, tisíc pozdravů šíleným. Věk politického rozumu dávno pominul. Tak nás uč šílenství.“ Toto je přirozenost islámských nepřátel stojících proti Izraeli-čiré šílenství.

Naproti tomu je Izrael světelný maják, je jako chanuková menora, jejíž světla byla zapálena v regionu, který byl až do roku 1948 ponořen do temnoty.

Přátelé, Izrael nemůže za situaci na Blízkém východě. Problém je v islámském odmítnutí práva Izraele na existenci. Například jen v tomto posledním měsíci uzavřel Fatah svou konferenci v Ramalláhu deklarováním nehorázného odmítnutí uznání Izraele jeko Židovského státu.

Problém je také v tom, že naši západní vůdci odmítají porozumět, že Izrael je pro Západ „kanárkem v uhelném dole“. Jestliže bude Židům odepřeno právo žít ve svobodě a míru, brzy bude toto právo odepřeno nám všem.

Jestliže bude světlo Izraele uhašeno, všichni budeme čelit temnotě. Jestliže padne Izrael, padne i Západ. Proto jsme my všichni Izrael.

Ale tak dlouho, jak bude Západ odmítat porozumět, že Palestinci jsou používáni jako zbraň proti Izraeli, tak dlouho nebude schopen vidět, že to není povinnost Izraele vytvořit palestinský stát - z jednoduchého důvodu, že už zde palestinský stát je, a tím státem je Jordánsko.

Opravdu, moji přátelé, Jordánsko je Palestina.

V roce 1922 Britové rozdělili Palestinu na Předjordánsko a Transjordánsko, přičemž Transjordánsko zahrnovalo 78% území Palestiny. Britové předali toto území svému spojenci, hašemitskému vládci Abdallahovi ibn Hussajnovi. Abdallah byl syn emíra Hussajna bin Alího, strážce islámského svatého města Mekky. Hašemité patří ke kmenu Kurajš, ke kmenu zakladatele islámu Mohameda. Jsou v Palestině cizím společenstvem.

V roce 1946 se stalo Transjordánsko nezávislým státem pod hašemitskou vládou. V listopadu 1947 Společenství národů navrhlo rozdělení zbývajících 22% Palestiny. Území mezi řekou Jordánem a mořem bylo rozděleno na židovskou a arabskou část. Židovští představitelé přijali plán rozdělení, ale arabští představitelé jej odmítli. Při pokusu „nahnat všechny Židy do moře“ začali v roce 1948 válku a prohráli ji.

Nicméně se pomstili na Židech z východního Jeruzaléma a zbytku Předjordánska – historických provincií Judska a Samaří-držených arabskými jednotkami. Celý region byl etnicky vyčištěn od Židů. Dokonce jména Judsko a Samaří byla vymazána z map a nahrazena směšným termínem „Západní břeh“. Břeh řeky, široký více než 40 km. Pocházím ze země s mnoha řekami a máme tam břehy široké pouze pár desítek metrů.

Izrael, včetně Judska a Samaří, byl židovským územím od nepaměti. Judsko znamená Země Židů. Nikdy v historii světa nebyl na tomto území samostatný stát, který by nebyl židovský. Židovská diaspora, která začala po jejich porážce Římany v roce 70, nevedla k odchodu všech Židů z jejich historické domoviny. Židé žili v Jordánském údolí po staletí, dokud je nevyhnali arabští dobyvatelé v roce 1948, když byly provincie Judsko a Samaří obsazeny Hašemitským královstvím Transjordánska, které v roce 1950 změnilo svůj název na Jordánsko.

A do roku 1967, kdy Izrael znovuzískal prastaré srdce Judska a Samaří nikdo, ani jeden islámský učitel nebo západní politik, nikdy nepožadoval na tzv. Západním břehu vytvoření nezávislého palestinského státu.

Musí Izrael měnit území za mír? Měl by postoupit Judsko a Samaří dalšímu palestinskému státu - druhému, blízko Jordánska? Moji přátelé, dovolte mi mluvit velmi jasně: Konflikt na Blízkém východě není konfliktem o území, ale spíše ideologickou bitvou.

Lidé jsou na omylu, když předpokládají, že vzdání se Judska a Samaří a přenechání jej Palestincům ukončí konflikt mezi Izraelem a Araby. V roce 2005 Izrael obětoval osady v Gaze ve jménu míru. Přineslo to mír?

Naopak, protože konflikt je od základu ideologický, situace se zhoršila. Protože konflikt je ideologický, územní ústupky jsou kontraproduktivní. Ideologie nemohou být poraženy ústupky. Těmi jsou povzbuzeny a posíleny.

Ideologie musí být konfrontovány s ocelovou vůlí nikdy se nevzdat, „nikdy, nikdy, nikdy, nikdy - v ničem, velkém nebo malém, rozsáhlém či drobném“. To je lekce, kterou se svět naučil od Winstona Churchilla, když čelil zlé ideologii nacismu.

Tento blízkovýchodní konflikt není o zemi a hranicích, ale o islámském džihádismu, který oponuje západní svobodě. Od chvíle, kdy byl založen Izrael, arabští vůdci odmítali každý plán na rozdělení a každou iniciativu na osídlení území. Islámská ideologie zkrátka nepřijímá koncept Židovského státu. Ani Hamas ani Fatah nejsou ochotni uznat právo židovského národa na vlastní stát v jeho historické domovině. Žádný teritoriální ústupek ze strany Izraele toto nikdy nemůže změnit.

Ideologičtí nepřátelé Izraele chtějí vymazat Izrael jako národ. Prostě upírají židovskému státu právo na existenci a život v míru, důstojnosti a svobodě.

Za účelem vlastního přežití a bezpečnosti Izrael potřebuje bránitelné hranice. Zemi, která je široká pouze 15 kilometrů, není možné bránit. To je strategický důvod, proč Židé musí osídlit Judsko a Samaří.

Proto židovská města v Judsku a Samaří nejsou překážkou míru, jsou vyjádřením židovského práva na existenci v této zemi. Jsou maličkými výspami svobody, vzpírajícími se ideologickým silám, jež upírají nejen Izraeli, ale i celému západu, právo na život v pokoji, důstojnosti a svobodě.

Kéž nikdy nezapomeneme, že islám ohrožuje nejen Izrael; islám ohrožuje celý svět. Bez Judska a Samaří nemůže Izrael chránit Jeruzalém. Budoucnost světa závisí na Jeruzalému. Když Jeruzalém padne, Atény a Řím, Paříž, Londýn a Washington budou další na řadě.

Tedy Jeruzalém je čelo chránící naši společnou civilizaci. Pokud vlajka Izraele již nebude vlát nad jeruzalémskými hradbami, Západ již nebude více svobodný.

Nicméně, pro mnohé Palestince v utečeneckých táborech v Libanonu, Gaze a jinde musí být nalezeno mírové řešení. Každoročně jsou na mezinárodní pomoc pro palestinské utečence vydány stovky milionů euro a dolarů.

Finanční pomoc nicméně nedá utečencům nový domov, místo k životu a k tvoření budoucnosti pro jejich děti a vnoučata. Je jasné, kde by to místo mělo být. Měla by to být Palestina, stejně jako se takovým místem po 2. světové válce stalo pro německé utečence z východu Německo. Poněvadž Jordánsko je Palestina, je povinností jordánské vlády přivítat všechny palestinské utečence, kteří se dobrovolně rozhodnou tam usadit.

Až do konce 80. let minulého století jordánští hašemitští vládci nepopírali, že jejich země je Palestina. Řekli to při mnoha příležitostech. V roce 1965 řekl král Husajn „Organizace, které se snaží rozlišovat mezi Palestinci a Jordánci, jsou zrádci.“ Ještě v roce 1981, Hussajn opakoval-cituji: „Jordánsko je Palestina a Palestina je Jordánsko.“

V březnu roku 1971 Palestinská národní rada také vyhlásila, že: „Jordánsko a Palestinu spojuje národní pouto (…) formované od nepaměti skrze historii a kulturu. Vytvoření jedné politické entity v Transjordánsku a druhé v Palestině je nezákonné.“

Nicméně na konci 70. let začali arabští představitelé rozlišovat mezi Jordánci a Palestinci. Co bylo dříve považováno za zradu, se náhle stalo tématem propagandy.

V březnu 1977 člen výkonného výboru OOP Zahir Muhsein přiznal v upřímném rozhovoru pro holandské noviny Trouw:

„O existenci palestinského národa dnes mluvíme pouze z politických a taktických důvodů, poněvadž arabské národní zájmy vyžadují, abychom postulovali existenci „palestinského národa“ jako opozici k sionismu. Z taktických důvodů Jordánsko, které je suverénním státem se stanovenými hranicemi, nemůže vznést nárok na Haifu, Jaffu, zatímco já jako Palestinec nepochybně mohu požadovat Haifu, Jaffu, Berševu a Jeruzalém. Nicméně, ve chvíli, kdy získáme nárok na celou Palestinu, nebudeme váhat ani chvilku a sjednotíme Palestinu a Jordánsko.“

V roce 1988, když vypukla první intifáda, se Jordánsko oficiálně vzdalo jakéhokoliv nároku na tzv. Západní břeh. V nedávných letech zbavilo Jordánsko občanství tisíce Palestinců. Udělali to ze dvou důvodů.

Zaprvé proto, že hašemitští vládci se bojí, že by Palestinci jednoho dne mohli ovládnout jejich vlastní zemi. Za druhé proto, že zbavení Palestinců jordánského občanství podporuje lež, že Jordánsko není částí Palestiny. A tak, následně, musí Palestinci zaútočit na Izrael, jestliže chtějí mít místo sami pro sebe.

Svévolným zbavením tisíců svých občanů státní příslušnosti chtějí jordánské úřady přimět Palestince, aby začli usilovat o vytvoření dalšího palestinského státu v Judsku a Samaří. Tímto rozhodnutím spáchal tento zahraniční klan hašemitských vládců Jordánska, ustanovených Británií, velikou nespravedlnost.

Nejsem naivní. Nejsem slepý k možnosti, že pokud by Jordánsko ovládali Palestinci, mohlo by to vést k jeho politické radikalizaci. Nicméně, pokračování současné situace zcela jistě povede k radikalizaci. Potřebujeme změnu způsobu uvažování.

Pokud budeme uvažovat podle stejných schémat jako dosud, není možné žádné mírové řešení palestinského problému bez ohrožení existence státu Izrael a bez narušení sociální a ekonomické struktury Judska a Samaří. Přesídlení milionů Palestinců do těchto malých provincií je jednoduše nemožné a neproveditelné.

Skeptikům říkám: Co je alternativa? Nechat to jak to je? Ne, mí přátelé, svět musí uznat, že tu byl nezávislý palestinský stát již od roku 1946 a tím státem je Jordánské království.

Umožnit všem Palestincům se dobrovolně usadit v Jordánsku je lepší cesta k míru než současné tzv. pojetí dvou států (ve skutečnosti pojetí tří států), předkládaném OSN, administrativou USA a vládnoucími elitami celého světa. Chceme pouze demokratické nenásilné řešení palestinského problému. To vyžaduje, aby bylo palestinskému lidu přiznáno právo svobodně se usadit v Jordánsku a svobodně zvolit svou vládu v Ammánu. Jestliže bude současný hašemitský král tak populární jako dnes, může zůstat u moci. To záleží na rozhodnutí lidu Palestiny ve skutečně demokratických volbách.

Moji přátelé, pojďme přijmout zcela nové pojetí. Pojďme uznat, že Jordánsko je Palestina.

Západnímu světu říkám: Stůjme za Izraelem, protože Židé nemají jiný stát, zatímco Palestinci již mají Jordánsko. Stůjme za Izraelem, protože tam začala historie naší civilizace, v této zemi, vlasti Židů. Stůjme za Izraelem, protože Izrael potřebuje hájitelné hranice, aby zajistil svou vlastní existenci. Stůjme za Izraelem, protože je to první linie bitvy za přežití Západu.

Musíme mluvit pravdu. Pravdu, že Jordánsko je Palestina, pravdu, že Judsko a Samaří jsou součástí Izraele, pravdu, že Izrael je jediná demokracie v temném a despotickém regionu, pravdu, že Izrael je pilířem Západu.

Jistě, jsem zahraniční host a měl bych být umírněný. Izrael je demokracie a já respektuji každé rozhodnutí, které udělá jeho lid a vláda. Ale jsem hrdý na to být zde a vděčný za příležitost sdílet s vámi své myšlenky a přesvědčení.

Protože zde probíhá útok na naši civilizaci. Zde my, muži a ženy Západu, musíme ukázat své rozhodnutí bránit sami sebe. Zde Izrael zapálil světlo svobody a Evropané a Američané musí Izraelcům pomáhat udržovat toto světlo, aby zářilo v temnotě. Kvůli Izraeli a kvůli nám všem.

Toda raba…. A šalom vám všem.

www.geertwilders.nl