Kulturní válka: Desítka konzervativních filmů dekády. Lepší slušnej konzervativní rákosník než bílej liberální hajzl
Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down)
Přestože lze film vnímat i jako kritiku amerických intervencí v zemích a společnostech, kterým západní lidé málo rozumí, jádro a poselství tragédie spočívá především v (na dobu uvedení filmu) neobvykle silném vyobrazení hrdinství a oběti vojáků. Černý jestřáb se jako příběh o boji do poslední kapky krve proti hordám zla může směle zařadit ke klasikám jako je Zulu, Alamo či moderním 300 nebo Pán Prstenů: Dvě věže. O to více, že je inspirován skutečnými hrdinskými činy amerických vojáků při operaci Gothic Serpent v roce 1993 v Mogadišu. Na začátku století, v éře ještě vitálního a nezkompromitovaného multikulturalismu, byl film, který zobrazuje rozdílné hodnotové žebříčky dvou kultur s jasně určenou polaritou dobra a zla, malým zázrakem.
Master and Commander
Reaganovskou éru reprezentovala v osmdesátých letech celá řada herců, které snad ani není třeba přímo jmenovat. Hledání "herce - akčního hrdiny" nového milénia vedlo často do slepých uliček navezených igelitovými pytli plnými klišé. Russel Crowe však v mnohém své generační předchůdce předčil a prakticky byl celou uplynulou dekádu samovládcem. Bezpochyby všestranný herec přidal do formule, podle které se míchá akční hrdina, hereckou bravuru, která osmdesátkám často chyběla. Film Gladiátor, který Crowea vytáhl do síně slávy, přišel do kin již v roce 2000, takže bohužel do uplynulé dekády nepatří. Wierův film, dle námětu irského spisovatele Patricka O'Briana je ale dokonce v mnohém konzervativnější i esteticky vydařenější. Vyzdvihuje věrnost vládci, odpor vůči Francouzské revoluci a především na postavě kapitána Aubreyho ilustruje příkladné vlastnosti velitele a vůdce, ve kterém se mužnost snoubí s aristokratickou povahou a je protipólem často zobrazovaného stereotypu "mačo" (hulváta), který je podobně silným postavám vsouván v levicově zaměřené filmové tvorbě.
Pán prstenů (Lord of the Rings), trilogie
Pro mnohé z nás filmy desetiletí, které díky své popularitě mohou směle a vítězně soupeřit se starším kultem Hvězdných válek či nového Harryho Pottera. Především díky práci režiséra Jacksona nedošlo k deformaci poselství z pera hluboce věřícího Tolkiena a v mnohém šly filmy v původním duchu ještě dále. Fantaskní legenda či mýtus šitá dle staroanglických pravidel je dnes pro nás nejlepší alternativou k postmodernímu ideovému guláši Hvězdných válek či úplnému vyprázdnění a populismu s konturami levicové myšlenky u Harryho Pottera. V knihách i ve filmu lze nalézt snad kompletní soubor konzervativních ctností, tj. hrdinství, oběť, víru, láska k bližnímu, moudrost určující hranice dobra a zla a především odvahu, která je pro všechny uvedené základním předpokladem. Díkybohu tak existují velkofilmové pohádky pro naše děti i pro nás, když je třeba ujasnit si v dospělém světě plném kompromisů základní, morálně etické volby.
Temný rytíř (Dark Knight)
Několik desítek let staré příběhy o boji Batmana - moderního, bohatého rytíře knight-errant vykonávajícího spravedlnost na vlastní pěst - s Jokerem (alias Žolíkem) dokazují, že boj s terorismem, přinejmenším v americké kultuře, dávno předcházel 11. září. Avšak právě po něm se objevuje bezpochyby nejlepší filmové zpracování od režiséra Nolana. Nikde pod afghánským, pákistánským či jiným arabským nebem nepobíhá tak esenciální terorista, jakým je Joker. Na druhou stranu ani na stránkách Washington Post, Guardianu či BListů se nedočtete o temnějších pravicových rytířích, než jakým je Batman. Roman Joch kdysi napsal, že mezi nepříteli Západu jsou rozdíly ve schopnosti používat zdravý rozum a naopak (např. Chruščov a Ahmadínedžád). Jistě chápete, na které straně a jak daleko je na pomyslné stupnici postava Jokera. Právě jako on chtějí někteří náložemi opásaní vrazi „vidět svět v plamenech“. Schopnost a vůle zejména evropských vlád proti nim bojovat, podobně jako starostů v Gotham City, bude možná jednou základem pro skutečné Batmany, i když nás před masovou produkcí film vtipně varuje.
300: Bitva u Thermopyl (Frank Miller's 300)
V mnoha aspektech nostalgicky nejsmutnější film tohoto seznamu. Ostré rozdíly mezi starým řeckým vítězstvím v porážce a současnou řeckou tragédií s komickými figurami nevyvolají slzu během sledování filmu, ale častou chmuru poté při kontemplaci nad směřováním Evropy. Civilizační vitalitu, kterou ztrácíme a kterou nám musí připomínat Američan Frank Miller, národní hrdost a schopnost bránit se, nelze lépe sledovat jinak než na odlišnosti starého a nového Řecka a jeho postupného „odprodeje“ asijské Říši středu. Krev obránců prolitá v soutěsce horkých bran, která zajistila koncept západní svobody po další tisíce let, je dnes bagatelizována na ekonomické zájmy, úvěrové sazby a dluhopisy. Ve svém postoji snad nikdy nebyly vládcové tak daleko od postavy krále Léonida, jako dnes „evropské elity“ střihu Van Rompuye, jehož druhé křestní jméno je, považte, Achilles (i když je vlastně příznačné s ohledem na „slávu“, kterou mu krize přinesla - konzervativním hrdinou je přeci jen Héktor). Opomenu-li dále, že se evropská kinematografie k evropské historii posledních několik desítek let prakticky nevyjadřuje (a když, tak nechvalně), musím, zčásti rád a zčásti nerad, prohlásit: díky Bohu za Ameriku a její komiksovou kulturu, která dokáže být staré Evropě bližší, než je jí moderní Evropa.
3:10 Vlak do Yumy (3:10 To Yuma)
Staré příběhy nerezaví, jen je potřeba je znovu sem tam natřít. Důkazem toho je i remake klasického westernu z 50. let, který narozdíl od mnohých dalších splnil svůj účel a přinesl v novém kabátu příběh o osobním, otcovském hrdinství, o smyslu pro spravedlnost a ctění zásad, které jsou důležité i v novém tisíciletí. Často opomíjený film je také zvláštní svým unikátním obsazením, temný rytíř Christian Bale zde stojí proti gladiátoru Russellu Crowe. Často se světlo takových hvězd navzájem bije a filmy z toho vyjdou metaforicky řečeno přeexponované, zde se ale jedná o pravý opak. Jako velký fanoušek westernových filmů se nebojím prohlásit, že remake je lepší než originál (a ten patří mezi klasiky žánru). Film těží především z neobvyklé situace, kdy celou dobu si mohou protagonista a antagonista zírat do očí, poznávat se a přitom se do několika vteřin nezastřelit před salónem. Z toho vyplývající změny postav pak nabídnou žánrově unikátní „The End“.
Umučení Krista (The Passion of The Christ)
Význam ukřižování Krista zde nechci zlehčovat svým teologicky neučeným blábolením nad příběhem, a proto doplním jen krátkým komentářem k existenci filmu jako takového. Má-li totiž film další významné postavy, jsou jimi aramejský jazyk a režisér Mel Gibson. Navýsost zarážející je totiž reakce z velké části levicové kritiky na film, který je díky aramejštině (a latině) a pravověrnosti vyprávění na míle vzdálen tomu, čím levice pohrdá, tedy neautentičnosti, nedostatku realismu či výskytu tzv. simulacra. Historicky důležitý je film právě v tom, že do jeho uvedení by asi jen málokdo vsázel na komerční úspěch filmu natočeného v tak vzdáleném jazyce. Nejen svým zpracováním je Umučení Krista zásadním protipólem komiksového, amerického kulturního překladu spartanského příběhu Franka Millera. Oceníte-li právě tento přístup, doporučuji také podívat se na další Gibsonův film - Apocalypto - který si zaslouží v našem seznamu právem alespoň zmínku. A za zmínku také stojí osud kdysi oblíbeného herce, Šíleného Maxe, skotského patriota a smrtonosné zbraně Mela Gibsona, který se zejména po tomto filmu stal štvancem politicky korektních médií a snad nejsem daleko od pravdy, když prohlásím, že film byl také křížem pro něj samotného. Popularitu si Gibson navzdory lynči udržel, ale produkčně se zdá být odrovnán. Jako by dnes platilo: média dávají, média berou.
Gran Torino
Drsnej Harry se po dlouhé odmlce vrátil v podobě Walta Kowalskiho, kterého si Clint Eastwood zahrál i režíroval. Příběh veterána korejské války ze staré školy, kterému se zcela odcizili jeho liberální a nevychované děti a který přes svůj pohled na přistěhovalce nalezl více tradičních hodnot mezi některými z nich, zejména u mladého chlapce jménem Thao, kterému pomůže stát se mužem vzoru 51. Duch filmu slovníkem Kowalského zní asi takto: „lepší slušnej, prozápadní, konzervativní rákosník než bílej, nevychovanej, liberální hajzl“. Eastwood jako režisér se vyznamenával celou dekádu a opravdu těžko se hledá jiný režisér stejného magnum kalibru, stačí jmenovat filmy jako Milionová holka, Mystická řeka, Dopisy z Iwo Jimy, Vlajky našich otců nebo Neporažený. Rodinné drama Gran Torino je z Eastwoodových filmů jednoznačně nejkonzervativnější a pravděpodobně také nejpovedenější.
Juno
Teenagerovská komedie o životě a pro život. Málokdo by asi čekal od takového žánru, že bude svým poselstvím konzervativní. Není sice vysloveně proti umělým potratům, ale ve výsledku je to dokonce lépe - Juno je prolife. Neukazuje hrůzné záběry, ale ukazuje, jaký dar a štěstí dokáže nezahozený život být, a to i přesto, že těhotnou matkou je šestnáctiletá dívka z rozpadlé a chudé rodiny, které se těhotenství vůbec nehodí. Hlavní hrdinka filmu je možná (s)prostá, ale zdravého selského rozumu má ve výsledku víc, než například třicátník adoptivní otec jejího nenarozeného dítěte. Juno se nerozhoduje podle -ismů, módy nebo lifestylových časopisů, sice díky svéhlavosti občas klopýtne, ale svět ideálů dokáže výborně zkombinovat s pragmatickým přístupem. Je-li film Juno aspoň zčásti o náctiletých této dekády, není to se světem zatím tak špatné.
The Road
Nejtemnější film o světle naděje, který byl natočen nejen za tuto dekádu, ale snad v celé historii. Film je samozřejmě převedením knižní předlohy na plátno, ale popularitou média zasáhl jistě mnohem více lidí. Nést pochodeň civilizace v post-katastrofické temnotě je úděl, kterému se dvě hlavní postavy, otec a syn, staví během své cesty různě. Zatímco otec naději pomalu ztrácí, pomocí příběhů a skutečných rozhodnutí na cestě ji předává synovi, který nakonec podstoupí krok víry (leap of faith) v lidskou civilizaci právě na základě zprostředkované naděje. Kromě poselství o naději dále film ukazuje důležitost rituálu, milosrdenství a nakonec také základních prvků, ze kterých se skládají naše životy či umělecká díla.
Další filmy stojící za zmínku: Katyň - polský film o masakru polských důstojníků (Wajda, 2007), Walk The Line - autobiografický příběh zpěváka Johnnyho Cashe (Mangold, 2005), Cinderella Man - znovu Russel Crowe a znovu bravurně, tentokrát jako boxerská legenda James Braddock (Howard, 2005), Veselé Vánoce - film z 1. světové války o vánočním zázraku (Carion, 2005), The Great Raid - válečný film z druhé světové války, který nepřítele kreslí stále jako nepřítele, nikoliv jako ingredienci do multikulturního kotle (Dahl, 2005), a jistě existují mnohé další.
/kontroverzní titulek: EUportal.cz/
pozn. nenapravitelného Jižana, rebela, antiunionisty a yankeeobijce Lukáše Petříka:
Aleši, a co Gods and Generals??!!
