Arizonská tragédie a její důsledky pro pravici a právo svobodného občana držet zbraň
Násilí, spravedlivé či nikoliv, je součástí Ameriky. Mýtické figury ranné historie dnešních Spojených států využívali násilí k prosazení svých cílů bez ohledu na to, na které straně bojovali. Bylo nástrojem psanců, banditů, ale i šerifů a soudců. Nezávislost na Británii byla vybojována násilím, násilím prosazovala Amerika své geopolitické zájmy během konsolidace jednotlivých států a stejně tak byla země "sjednocena" během „Občanské války“. Z mediálních zpráv jako by se ale zdálo, že je Amerika jedinou zemí, kde fetiš násilí převládá nad "civilizovanými prvky".
Stačí si však uvědomit rozsah násilí v Mexiku, Africe, Rusku i jinde a zjistíme, že Divoký západ už dávno neexistuje. Navíc pokud by se spočítala kvantitativní alokace zbraní, kovbojové by z toho asi vyšli špatně - většinu zbraní v USA vlastní gangy a zločinci obvykle imigrantského původu, nikoliv členové NRA (asociace vlastníků zbraní).
O několikanásobných vraždách v ghettech se ale nemluví, je to temná stránka, kterou čtou jen policisté v nich působící. Jistě, vražda političky vysokého postavení je specifická a noviny jí budou věnovat větší prostor. Je tu ale nebezpečí, že z "normálního" zločinu se stane politikum. První reakce tomu nasvědčovali: média od počátku bez důkazů naznačovala, kdo je, kromě vyšinutého střelce, pachatelem - nejprve skutečně pošahaná křesťanská sekta, poté ale již nepřítel číslo jedna - hnutí Tea Party.
Dle deníku International Herald Tribune totiž násilí není Americe vlastní, stojí za ním špatné zákony - dodatek americké Ústavy o právu na držení zbraní. Tea Party, jako tradiční obhájce tohoto práva, je tedy "spolupachatelem". Stejně tak jako Sarah Palin, která použila při kampani kresbu záměrného kříže ve své kampani jako metafory pro dobytí (nikoliv dobití) politických pozic. Bylo by však s podivem, kdyby se Jared Loughner inspiroval právě paleokonzervativní pravicí. Dle přátel byl levicového smýšlení, volil demokraty a právě demokratická politička (na jejímž mítinku byl před několika lety) jej zklamala (pravděpodobně nebyla dost levicová, koneckonců souhlasila kdysi s tvrdou proti-imigrační politikou a nakonec byla černou ovcí demokratů).
Hnutí Tea Party nabývá na popularitě, u posledních voleb v roce 2010 jej jako hlavní faktor při rozhodování označilo přes 35 procent Američanů. Média v rukou tradičních tzv. opionion-makerů se začínají bát. S novou érou komunikace totiž tato role velkých vydavatelství mizí a lidé se organizují a tvoří svou politiku sami. Zda je to dobře či nikoliv, nechám na posouzení. Jedno je jisté, zatímco u Baracka Obamy šlo dle médií o "spontánní projev lidu", který byl přijat s nadšením, hnutí Tea Party jakoby netvořili lidé, ale po zuby ozbrojená monstra, která vraždí konkurenční politiky. Jak píše Milan Špinka: levičák vraždí, pravičák za to může. Podaří-li se ale médiím vykreslit Loughnera jako enigmatického šílence někde mezi členem KKK, teroristou, členem NRA a přívržencem Tea Party, spojí se sémantiky těchto rozdílných pojmů v něco, co posledně jmenované poškodí právě při vzestupu, zbrzdí dynamiku preferencí, a obě velké strany budou mít zase klid. Zejména ta modrá, protože republikáni si Tea Party zřejmě již osvojili (čti infiltrovali?) pro případ, že by... (zatím ale nemají takový vliv).
Nelze si myslet, že hnutí Tea Party, které se věnuje především domácím politickým tématům, nemá vliv na nás v Evropě či ČR. Především může být (a zčásti již je) modelem pro podobná hnutí zde. Může však mít také přímý vliv, respektive důsledek negací vlivu. Zatímco neokonzervativní spojenci u nás (např. Alexander Vondra) počítají s návratem neokonů ála Bush, může příští prezidenství vyhrát izolacionistický kandidát Tea Party (nejspíš s pomocí republikánů) a po Obamově dohodě s Ruskem se Evropa jako celek stane lehce dobytelným, krizí zmítajícím chuchvalcem s nefungující byrokratickou vládou a občany odtrženými od svých leviatanských institucí, neochotnými je proto bránit. Nevznikne-li zde, v celé Evropě, v tu dobu silné pravicové hnutí s tradičními hodnotami, může to být konec naší staré dámy.
