Petr Hájek: Korupce je v demokratickém systému nevymýtitelná. Nečas ale korupčník není. Je totiž křesťan
Tentokrát přinášíme rozhovor s opravdu mimořádným člověkem, autorem několika románů, novel a povídkových knih – Halelujá!, Svět je na rozvod, Areál snů, Vlídná past a Smrt ve středu. Člověkem, který je velkým nepřítelem mediokracie, nadnárodní vlády EU, neomarxismu representovaného u nás bývalým prezidentem Václavem Havlem a ekoterorizmu, který svým hraním si na Boha a poroučením větru dešti působí obrovské ekonomické problémy nejen ČR, ale celé planetě, hluboce věřícím katolíkem a především již celých osm let jedním z nejbližších spolupracovníků a poradců prezidenta republiky, Petrem Hájkem. Dnes pracuje jako zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury. Jsme velmi rádi, že si na nás udělal čas v hektickém předvánočním čase, zavzpomínal na časy minulé, a nastínil nám i něco ze svých úvah o budoucnosti.
* Vážený pane vicekancléři, jste již osm let v denním neustálém pracovním kontaktu s prezidentem republiky. Co taková práce vůbec obnáší? Jaká to byla doba?
Mimořádně namáhavých, ale současně krásných a zajímavých osm roků. Prezident republiky je jistým svorníkem nejen mezi politiky, ale institucemi státu jako celku. Takže s mírnou nadsázkou lze říci, že život každého občana, ať si to uvědomuje nebo ne, je trochu poznamenán tím, kdo je jeho prezidentem země. U nás je to o to viditelnější, že oba polistopadoví prezidenti - Václav Havel a Václav Klaus - měli a mají každý jiné vidění světa a tedy i řízení státu. Bylo tedy mimořádnou zkušeností být u mnoha věcí a dějů v posledních letech tak blízko. Pro mě osobně je to ještě podtrženo tím, že po revoluci jsem vždy podnikal a někoho zaměstnával, takže mě nikdy ani nenapadlo, že bych naopak já mohl být něčí zaměstnanec. Rozhodnutí nastoupit do zaměstnaneckého poměru na Hrad pro mě před lety znamenalo změnit celý život. Jsem ale rád, že jsem to učinil.
* Jak se stane člověk poradcem prezidenta?
Po první volbě prezidentem se pan prezident na obědě několika lidí, mezi nimi také mne, zeptal, zda 
bych šel pracovat na Hrad jako ředitel jeho Tiskového odboru. Musel jsem se rozhodnout rychle. První vteřina nebyla jednoduchá, ale během čtyř dalších jsem měl jasno a řekl ano. Po odchodu Tomáše Klvani mi k tomu přibyla i funkce prezidentova mluvčího. Předpokládal jsem, že půjde o přechodnou výpomoc, ale nakonec mi obě role zůstaly po celých prvních pět let. Bylo to neskutečně náročné, déle bych to asi ani fyzicky nevydržel. Po druhé prezidentské volbě jsem proto nastoupil na místo vicekancléře. To sice obnáší mnohem víc tvrdé úředničiny, která se valí, a nedá vám občas dýchat, ale když se vše dobře rozvrhne, tak lze nakonec nalézt čas i na další smysluplnou práci. Odhadl bych to tak, že dnes trávím převážnou část svého pracovního času jako prezidentův poradce pro všechny oblasti jeho úřadu a o něco menší část patří oblasti komunikace a kultury, což je mimochodem také velmi zajímavá práce.
* V čem konkrétně činnost poradce prezidenta spočívá? Neurazte se, ale o Václavu Klausovi se tvrdí, že si moc radit nedá, že má své jasné postoje, kterými nikdo nehne.
Ano vím, to je ten známý bonmot, že Václav Klaus má poradce proto, aby jim mohl radit. A ono to do jisté míry je někdy pravda. Život vedle člověka tohoto formátu je velká škola. Platí ale obousměrně. Václav Klaus je pozorný posluchač. Inspiruje často hodně názorově vyhrocené diskuse malého týmu svých nejbližších poradců. Nejednou se vášnivě přeme. Jen ale do okamžiku, než prezident rozhodne. Pak jsme již k jeho rozhodnutí loajální. Neumím si představit, že by to mohlo být jinak. Rozhoduje prezident, my mu pomáháme, aby si ujasnil souvislosti.
* Když Vás tak poslouchám, nechápu, kde berete ještě čas na psaní knih, chození na odborné semináře, manifestace a politické akce. Jak to děláte?
Platí určitě, že čím víc toho člověk dělá, tím víc toho stihne. Knihy píši většinou mezi půlnocí a druhou hodinou ranní a o víkendech. A akce a osobní účast na nich si předem přesně plánuji.
* Po osmi letech je již možné bilancovat. Na co jste nejvíce pyšný a naopak, co bylo nejobtížnějším obdobím a co se vám nepodařilo provést podle Vašich představ?
Všeho bylo strašně moc. Je tady obrovská rozmanitost věcí. Někdy jde o osobní, pro nezasvěceného pozorovatele malé případy prostých lidí, kteří se s důvěrou obracejí na prezidenta a jeho úřad, někdy přicházejí – bohužel častěji, než bychom si jistě všichni přáli- i velké politické krize. Často mám velkou radost právě z vyřešení těch napohled nejmenších lidských. Ale pokud bych měl vzpomenout na největší a nejnepříjemnější krizi, tak bych asi mluvil o druhé prezidentské volbě. Neopakovatelná zkušenost. Trochu hrůzostrašná. Ale nikoli v tom smyslu, jak o referovala naše vždy povrchní a manipulativní mainstreamová média. Tam šlo úplně o něco jiného. To ale – pokud vůbec – si schovám až do svých pamětí. (úsměv)
* 
Dobře, omezím svůj dotaz pouze na uplynulý rok 2010. Jak byste ho charakterizoval?
Zestručnil bych to na dvoje dramatické a překvapivé volby, krizi eura a EU a nedávnou krizi vládnutí, kterou se naštěstí za prezidentovy asistence zde na Hradě vyřešila. To nebyla vládní krize, ale krize důvěry mezi koaličními partnery, způsobená dost možná zpravodajsko-mediálními hrátkami, jak je periodicky v kraji zvykem. Myslím tím onu údajnou korupční aféru v okolí ministra Drobila. Už jsem o tom porůznu něco řekl a nechci se dál o tom šířit. Média takové kauzy ovšem milují, nebo je i vyvolávají. Buď jsou tu odposlechy někoho, kdo si hraje na policistu-mesiáše a tím zabrání, ať záměrně či bezděčně, regulérnímu vyšetření nějakých podezření. Pak se vše může na plný plyn hrát v médiích, která si privatizují roli žalobců i soudců a tím zvyšují svou moc. Nebo naopak ze stejných důvodů vyrábějí kauzy z různých „uniklých“ policejních odposlechů. Obojí je špatné a ničivé pro politický systém. Snad ještě víc než rozbujelá korupce a rozkrádání.
* Věci veřejné křičí do médií, že korupci vymýtí. Jde to vůbec?
Korupce je v demokratickém systému nevymýtitelná. Pokud neexistuje panovník, který provinilcům okamžitě utne hlavu, pak se do politiky a do veřejných věcí dostává vždy vzorek populace, který ji dělá. Slibovat její naprosté vymýcení je proto planý populismus. Určitě ji lze ale omezit. Jenže to se nepodaří kauzami typu svatý Michálek, ale naprosto racionálním nastavením standardních a známých mechanismů a jejich dodržováním. Pak se korupce stáhne do úrovně běžné v civilizovaném světě. Vymýtitelná ale není. To je vyloučeno. Především platí – čím je větší stát, čím více má zákonů a nařízení, čím více nutí občana k závislosti na úřadech a úřednících, tím je korupce více. A naopak. V tom je ostatně také podstata pravicového a levicového vidění světa. Pravice chce malý stát s vysokou mírou svobod a osobní odpovědnosti občana, levice opak.
* Říkal jste, že k tomu, aby se omezila korupce, je nutné nastavit mechanismy, které musejí být schopné ničit korupčníky. Nestačilo by navrátit do společnosti křesťanskou morálku?
Nestačilo, ale velmi by to pomohlo. Veřejnost dnes prostřednictvím médií pokládá politiky za jakási zvláštní zvířata, která jsou nemocná svou náchylností ke korupci. To není pravda. Kdekdo korumpuje denně a kdyby se dostal do situace politiků, tak by možná jednal stejně, ne-li hůř. Je to primárně věc mravních hodnot. Petr Nečas asi nebude korumpovat, protože mu to jeho mravní svět jako nikoli jen formálnímu křesťanovi prostě nedovolí. Není to věcí snad ani výchovy, ale vnitřní atmosféry v lidech, kteří si uvědomují, že tu nejsme jen pro výdělek, ale primárně k něčemu jinému. Pokud by se tento křesťanský fenomén vrátil do běžného rozměru a do života běžných lidí, tak se korupci omezí i bez speciálních zákonů, kamer a utajených nahrávacích zařízení. Samozřejmě si nedělám iluze, že jsou všichni křesťané mravní obři, že nechybují, nepodvádějí, nekradou. Ale jejich mravní kotva, vědomí vyšších principů, jejich jednání koriguje. Pokud jsou opravdu věřící.
* Jenže devastace atheismem postihla několik generací…
Ale lidé opět Boha naleznou. To říkám s plným vědomím neidealistického přesvědčení, že se lidé sami od sebe nemění. Mění je však jejich zájmy a zkušenosti. Aktuálně žijeme ve skleníkovém světě euroatlantické civilizace, který v občanech udržuje představu, že se s jejich světem v principu nic dramatického nemůže stát. Technologie fungují, v supermarketech je jídlo, voda teče z kohoutků, když si chceme zatopit, otočíme knoflíkem. Technologie ale mohou náhle přestat fungovat. Tak to líčínapříklad známá kniha amerického katolického spisovatele Cormaca McCarthyho „Cesta“, která dostala Pulizerovu cenu. Jsme nejspíš naokraji těchto nikoli pouze technologických poruch. Je jen otázkou, kdy tyto „poruchy“ překročí jistou hranici. Čím sofistikovanější je společnost, tím je zranitelnější. Představte si situaci, kdyby nastal třeba jen 14denní black-out podobně, jako nastal na jednu noc loni při přetížení evropských sítí díky nadbytečným německým větrným elektrárnám. Bez elektřiny nebude nic fungovat, ani benzínky, ani jídlo. Přestane skleníkové období. Lidi začnou jednat jinak. Jinak přemýšlet. Objeví jiné hodnoty.
* Jaké je Vaše největší přání naší zemi do nového roku?
Stabilita vlády a razantní systém reforem. Musíme racionalizovat důchodové a zdravotní systémy, stejně jako veřejné finance. Na dluh se dlouhodobě žít nedá.
Pane vicekancléři, děkuji za zajímavý rozhovor.
V předpokoji pracovny Petra Hájka dýchne na příchozí klid a krásná atmosféra vytvořená asistentkou pana vicekancléře Jaroslavou Herzogovou. Jistě i toto mu přispívá k vyrovnanosti a možnosti promýšlet věci opravdu do hloubky.
www.fragmenty.cz