Česká televize se už roky snaží budovat kult osobnosti Václava Havla. Vítejte v době normalizace
Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se. V tom případě nás v České televizi v novém roce čeká pořádná dávka havlistické propagandy. Alespoň soudě podle kýčovité politické agitky, kterou ČT odvysílala na Nový rok v hlavním vysílacím čase.
Film Ireny Pavláskové „Zemský ráj to napohled“ totiž nelze nazvat jinak. S normalizací, kterou se snaží zachytit a přiblížit, má společného více, než si jeho autoři myslí.
Snímek vypráví příběh rodiny, kde se životní osudy rozvedené manželky a dvou dospívajících dcer protnou s osudem bohémského disidenta. Píše se rok 1977 a filmová postava Jana Pavla nápadně připomíná divoké mládí prvního polistopadového prezidenta. Podobností je víc než dost – od divadelnického prostředí, přes neustálé šmírování této postavy režimními agenty, její prominentní původ, estébáky sledovaný činžovní dům na nábřeží (byť ve filmu jde o druhou stranu Vltavy) až po opilecké večírky, hýření v luxusních podnicích a (naštěstí jen naznačené) sexuální orgie a manželskou nevěru.
Jestliže v první polovině filmu člověk některé podobnosti ještě spíše jen tuší, v té druhé už jde o naprostou oslavu disidentského prostředí. O nijak neskrývanou, ale plně přiznanou adoraci. A ačkoli tam jméno Václava Havla nikde nepadne, každému, i méně vnímavějšímu divákovi, musí být jasné, že filmová postava je právě jeho zpodobněním. Pro ty tupější, kterým by to přesto nedošlo, herci ve filmu několikrát procítěně utrousí z úst něco o jakési Chartě 77.
Trapnost některých scén z úvodu filmu (například snad v každém porevolučním hřebejkovsky pojatém filmu nesčetněkrát ohrané klišé s rozhlasovým přijímačem hlásícím zpravodajství ze srpnových dní 1968) je v jeho další části ještě překonána záběry a dialogy, při kterých má člověk pocit, že film snad režírovala Pajerovic děvčata – s jakou naivitou a zbožštěním se v něm prostředí chartistů a osoba vůdce disentu líčí.
Částečným vysvětlením je to, že autorkou scénáře je Tereza Boučková, dcera Pavla Kohouta, disidentka, chartistka a nadšená podporovatelka Strany zelených.
Nechci zde ale podrobně rozebírat kvality (přesněji řečeno absenci kvalit) tohoto snímku, nemohu ale nechat bez povšimnutí poselství, které přináší – a které skrze něj přinesla i Česká televize svátečně naladěným televizním divákům.
Film měl sice premiéru už v listopadu 2009 (tedy na dvacáté výročí české barevné revoluce), ale ani načasování televizní premiéry není nedůležité – vnucením politické propagandy na Nový rok 2011 nám ČT zcela nepokrytě cosi vzkazuje.
Je to jen snaha vykompenzovat ten den vysílaný projev na Kavčích horách nenáviděného prezidenta současného? Možná, vždyť hned druhý den si moderátor Václav Moravec pozval do svého diskuzního pořadu Václava Havla dokonce živého.
Nebo jde o začátek mediální kampaně na podporu příštího prezidenta, který by měl vzejít z okruhu disentu a chartistů (Schwarzenberg?). Podobných politických PR kampaní jsme zažili už několik – například těsně před sněmovními volbami odvysílaný Rychlíkův oslavný dokument o této šlechtické rodině.
Odpovědí může být více. Jisté ale je, že se Česká televize už roky snaží budovat kult osobnosti Václava Havla.
Do tohoto dlouhodobého cíle zapadají krom dokumentů a oslavných sestřihů i podobné filmové pokusy, kterého jsme byli na Nový rok svědky. Pokusy, ze kterých, ač se autoři snažili Havla toporně zakrýt fiktivní postavou, adorace prvního polistopadového prezidenta trčí jak sláma z bot.
Jednadvacet let po „revoluci“ je zkrátka potřeba – obzvláště mladé generaci, která ani neví, co se v roce 1989 stalo, natož aby měla ponětí o jakési Chartě – vysvětlit, v čem spočívalo hrdinství tehdejších disidentů.
Bohužel poměrně pravdivé analýzy (Dolejšího apod.) či svědectví politických vězňů, kteří neměli ty výsady jako Václav Havel (aby si ve vězení dopřávali kaviár či doutníky) byly hlavním proudem historiků, novinářů a dokumentaristů odsunuty do zapomnění či vykresleny jako konspirační teorie, protože nezapadaly do pečlivě budované legendy o topičích, umývačích oken a přikulovačích, kteří svrhli komunistický režim.
Polistopadová cenzura nám povolila pouze nevkusné barvotiskové obrázky, zaručeně „autentické“ dokumenty, pečlivě vybrané střípky do mozaiky představující výjev, na kterém se komunistický režim hroutí pod promyšlenými zásahy lidí ve vytahaných svetrech vyťukávajících s cigaretou v ústech na psacím stroji přes kopírák několik vět.
Protože ale takových zpodobnění oné legendy není nikdy dost, a mnohem spíše možná proto, že tato legenda dostává poslední dobou určité trhliny, je nutné tyto mýty ve společnosti stále upevňovat. Ve chvíli, kdy se „pravdoláska“ stala spíše nadávkou, a kdy ti, kteří si věčně sní svůj disidentský sen, potřebují povyspravit rozpadávající se aureolu své svatosti, přijde každý film, hbitě restaurující popraskanou ikonu, velmi vhod.
Dokumentu, který by Chartu vylíčil jako komunistickými agenty připravenou a dalšími komunistickými agenty infiltrovanou platformu naoko bojující proti režimu (a také nijak zvláště pronásledovanou), dovedně vytahující peníze ze Západu, které končily na valutových účtech komunistické strany či promrhané a propité na nekonečných večírcích naivních či zaháčkovaných intelektuálů a bohémů, se asi nedočkáme.
V současné postmoderní době by přitom takové filmové ztvárnění disentu bylo divácky atraktivní – bylo by v něm spousta sexu, alkoholu, volnomyšlenkářství, anarchie, rozkoše, milostných zápletek, planého filosofování, hédonismu, zrady, požitkářství a hýřivosti.
To se ale do oficiálního obrazu nehodí. Výsledný snímek by se mohl promítat tak akorát ve vybraných biografech v rámci týdne nezávislého filmu nebo by rovnou skončil v trezoru.
Pro obyčejné lidi je třeba vzít pár osvědčených hereckých tváří a natočit obyčejný film s dojemným lidským příběhem a ne příliš složitým poselstvím o tom, jak (relativní) pravda a (volná) láska vítězí. Něco mezi Majorem Zemanem a Ordinací v růžové zahradě. Hlavně nepřemýšlet, jen konzumovat.
Vítejte v době normalizace.
www.prvnizpravy.cz