Vracel jsem se ten předvánoční čtvrtek pozdě večer ze Štrasburku domů. Měl jsem za sebou nějakých 750 km cesty po francouzských, německých a českých dálnicích. V rámci všech podmínek, které počasí onoho dne určovalo, vcelku dobře udržovaných. Mrzlo, až praštělo.
Při výjezdu z obce Nové Veselí na Žďársku, při rychlosti maximálně kolem 30 km za hodinu, dostal můj vůz na ledem pokryté a posypem neošetřené vozovce smyk. Zcela neovladatelný po pár desítkách metrů prolétnul sněhové bariéry a "píchnul" se do závějí pod nevysokým srázem. Mám robustní čtyřkolku a naštěstí se ani mně ani vozu nic nestalo.
Řidič protijedoucího vozu, který skočil do závěje zkontrolovat, zda se mi nic nestalo, mi poté s ulehčením sdělil, "že jsem na tomto místě tento týden již nejméně pátý". Kvůli tomu, že silnice vede místy, která jsou ekology chráněnou oblastí, se tam prý nemůže solit a náležitě udržovat silnice.
Totéž mi potvrdili i hasiči, které jsem přivolal na pomoc (a kterým ještě jednou děkuji za rychlý a profesionální výkon).
Shodou okolností se se stejnými problémy potýkal o dva dny později na stejném místě i jeden z mých známých, který se tudy vracel z Německa - a jsem si jist, že i řada dalších řidičů. Silnice s vyjetými kolejemi pokrytá ledovou vrstvou tak, že se na ní nedalo ani stát, byla dokonalou pastí.
Nepíšu tento text proto, abych spílal silničářům. Moje (a nejen moje) zkušenost mi připomíná nepochopitelný stav současného myšlení: životy žab, mloků či stromů mají vyšší hodnotu než život lidský.
Kdyby tomu tak nebylo, silničáři by nebyli regulováni ekologickými limity a mohli by pečovat o sjízdnost komunikací tak důkladně, aby byla zajištěna přiměřená bezpečnost každého řidiče.
Kam až se dostalo naše uvažování? Proč jsme si nechali vnutit názor, že život člověka má stejnou hodnotu jako osud fauny bažinaté louže vzdálené sto metrů od silnice?
Kdyby takto uvažovali naši předci, ještě dnes by nám vlci okusovali kotníky.
Tvrdím, že člověk svou činností krajinu svého okolí kultivuje. A pokud ji poškodí, ve vlastním zájmu hledá cesty nápravy.
Člověk po tisíciletí žije v permanentním souboji s přírodou. Kdyby tomu tak nebylo, jako živočišný druh by nepřežil. Vyhynul by nakonec stejně tak, jako mnoho jiných živočišných druhů kolem něho.
Výsledkem vyhrocených environmentálních názorů, které automaticky považují člověka za škůdce planety, není pouze neúcta k lidskému životu jako takovému.
Ideologie nadřazenosti "osudu planety" lidskému pokolení produkuje právě ony mýty o tom, že "slunce zadarmo svítí a vítr zadarmo fouká", že každý lidský úmysl je třeba předem posoudit "z pohledu jeho pozdějšího vlivu na životní prostředí".
Podivné vlivové skupiny tak dnes rozhodují nejen o tom, jak se kde bude ošetřovat v zimním období silnice (a tedy jak vysoká bude cena lidského života v daném místě), ale především o míře blahobytu, ke kterému člověk přirozeně svým činěním směřuje.
Přemrštěně přísné environmenální regulace brzdí vývoj. Nutí investory buďto nařízení obcházet nebo požadavky regulací ve svůj prospěch korupčně ohýbat. Velmi často dokonce investice vytlačují. Místa na mapách, kde se objevují chránění živočichové, se tak stávají geografickými prostorami se stagnujícím hospodářstvím, lokalitami mimo zájem investorů a proto místy s vysokou nezaměstnaností a nižší životní úrovní.
Jistě, lidská selhání jsou příčinou malých i velkých ekologických katastrof, ale jen těžko lze člověka například podezírat z toho, že by záměrně destruoval ropnou plošinu, aby způsobil tragédii v Mexickém zálivu (jejíž důsledky bude muset nakonec člověk sám stejně vyřešit a napravit).
Člověk by se měl řídit vlastním rozumem a být pozorný, zodpovědný i pokorný ke svému okolí. To bude stačit.