Osobně jsem zarytý nekuřák, nikdy jsem v kouření neviděl smysl a nechápu, proč bych měl zhoršovat svůj zdravotní stav systematickým kouřením. Každému malému dítěti je jasné, že za
jinak stejných podmínek je vliv systematického kouření na lidské zdraví pouze negativní. Existují jedinci, kteří zážitek/požitek z kouření hodnotí výše než zvýšené zdravotní riziko, a proto kouří. Nepatřím mezi ně a nikdy nebudu. Přesto se dnes hodlám nemilosrdně kriticky vyjádřit k drtivé většině připitomělých „zákazů kouření na veřejných místech“.
Proč se tím vůbec zabývám, když se mne zákazy kouření jakožto nekuřáka mohou vposledku dotknout jedině pozitivně? Už nebudu muset uhýbat obláčkům kouře od kolegů a ostatních zákazníků v restauraci… Protože za touto na první pohled nevinnou, triviální a „dobrou“ iniciativou se skrývá velmi hluboké pozadí (to není dvojsmysl), které zasahuje ty nejzásadnější otázky politiky a práva. Tím výsostně podezřelým bodem jsou zde ona „veřejná místa“.
Kdysi jsem si myslel, že „veřejná místa“ jsou synonymem pro majetek spravovaný státem, tedy politickou reprezentací a jejím úřednickým aparátem. Je vhodnější jej vymezit negativně jakožto majetek, který není spravován soukromými subjekty. O nějaké správě se spoustě státnímu majetku může jen zdát.
I Pepa z Vidlákova dnes již vidí, že v případě státního majetku se nejedná o „majetek všech“, určitě ne o jeho majetek. Pepa o něm nijak nerozhoduje, Pepa může leda tak jednou za čtyři roky hodit do urny lísteček, a tím jeho „podíl na rozhodování“ končí. Rozhodují o něm politická reprezentace a úředníci, čímž se stávají jeho
efektivními vlastníky, i když výkon tohoto vlastnictví je zčásti omezen tím
božským „demokratickým dohledem“, dohledem občanů.
Můj pohled byl jednoznačně chybný. Je zřejmé, že
„veřejným místem“ je cokoliv, kde se fyzicky bez donucení nachází více než jedna osoba. Třeba restaurace, bar, kavárna, můj dům, váš dům. Co to plácám, vždyť o mém domě nikdo nic neříká! Jak by někdo mohl být tak bláhový a chtít zakazovat kouření doma? Ale…
Jaký je rozdíl mezi deseti lidmi na party u mě doma a deseti lidmi na party v
soukromém baru? Žádná z osob není nucena vstoupit, každá může kdykoliv odejít. Žádná z nich by neměla vstoupit či setrvávat proti vůli majitele. Proč by majiteli restaurace mělo být diktováno, jakým způsobem užívat svůj majetek a mně nikoliv?
Ohrožují snad kuřáci u mě doma nekuřáky méně než v baru či v restauraci? Jakpak taková magie asi funguje?
Soukromé podniky nejsou veřejná místa. Majitel restaurace vlastní či si za smluvních podmínek najímá prostor, v němž poskytuje své služby a produkty. Rozhodl se část
svého majetku dobrovolně směňovat s ostatními, realizovat zisk a
vytvořit bohatství. Být produktivní. Směňuje s dodavateli, směňuje se zaměstnanci, směňuje se zákazníky. Zítra klidně může zavřít a začít daný prostor užívat jinak. Třeba pro svou vlastní spotřebu. Je jeho. On je nositelem rizik a výnosů s ním spojených.
Kéž by ta poslední věta nebyla pravdivá jen zčásti. Reálně je nositelem
všech rizik a části výnosů. 40% nově vytvořeného bohatství se s železnou pravidelností stává oním veřejným majetkem. Velká část se poté vrací zpět do soukromých rukou. Říká se tomu individualizace ztrát a socializace zisků. Tak to dělají ti malí hlupáčci. Ti velcí hrají opačnou hru, individualizaci zisků a socializaci ztrát. Američtí bankéři, finančníci a automobiloví průmyslníci ji ovládají dokonale.
Lze argumentovat, že kuřáci v restauraci porušují majetková práva nekuřáků, protože ohrožují jejich zdraví. Tedy prostor restaurace je sice soukromý, ale stát musí zabránit vzájemnému porušování majetkových práv přítomných osob. Nejedná se o zcela scestnou myšlenku, pokud ji však použijeme jakožto argument, budeme muset být připraveni
aplikovat ji konzistentně – tj. zakázat právě i to kouření doma či kdekoliv jinde, pokud se v daném prostoru nachází více než jedna osoba.
Diskutovaná opatření zjevně na takový zákaz neaspirují, protože právě tam cítí toho zakopaného psa. Doma si to přeci každý vyřeší sám, ne? Pokud někdo chce bydlet s kuřákem, ať si s ním bydlí! Je to jeho volba! Proč bychom mu do toho my, poctiví občané, měli mluvit? Tak do toho, poctiví občané, přestaňte mluvit majiteli restaurace a jeho
dobrovolným zákazníkům.
Stručně a jednoduše, zakazovat kouření
v soukromých prostorách, jakými jsou restaurace, bary apod. není nutné, z hlediska majetkového práva se dokonce jedná o protiprávní opatření. Žádná osoba není nucena využívat služeb dané restaurace. Do směny vstupuje
dobrovolně. Pokud přijmeme kouření v přítomnosti jiné osoby za porušování jejího majetkového práva na fyzickou integritu („kuřáci ohrožují nekuřáky“), neexistuje právně smysluplná obhajoba zákazu kouření
pouze ve vybraných soukromých prostorách. Jejich přejmenováním na „veřejné“ na svou stranu získáte leda toho Pepu z Vidlákova... z čehož v kombinaci s Gaussovou křivkou bohužel vychází ta většina.
Nekuřácké restaurace rostou jako houby po dešti, protože si je spotřebitelé přejí. Spousta lidí si nehodlá kořenit jídlo cigaretovým kouřem a podnikatelé na to reagují, ať již jen permanentně nekuřáckým odděleným prostorem. Preference spotřebitelů v tržní ekonomice určují, co a jak se bude vyrábět. Násilí k tomu není třeba. Že „zrovna v mé oblíbené restauraci se kouří a já bych to nejradši zakázal“ nepovažuji za dostatečný důvod pro kanibalizaci na majetkových právech provozovatele, který mne nenutí s ním obchodovat.
Celá tato neomalená a chybně pojmenovaná iniciativa má své kořeny mimo jiné ve zvrhlém názoru, že když se někdo rozhodne svůj nebo půjčený majetek využívat produktivně a nikoliv pro svou spotřebu, koná snad nějaký druh „veřejné služby“. Nekoná. Chce realizovat zisk, proto vyrábí a směňuje s ostatními produktivními. Chce být bohatší než předtím. Chce mít více statků, jichž si cení, protože mu pomáhají dosahovat jeho cílů. Je lidskou bytostí, nikoliv zvířetem.
Kdyby neměl s kým směňovat své produkty či je směnovat jednoduše nechtěl, budou tvořit jeho (v takovém případě) mnohem méně pestrý majetek. Lidé si však všimli, že dělba práce, specializace a následná směna umožňují vytvořit nesrovnatelně více bohatství (někým hodnocených statků) než izolovaná produkce ala „vše si dělám sám“. Proto tak jednají.
Podnikání a produkce nejsou veřejná služba. Přesto či
právě proto zvedají životní standard mas efektivněji než všechny ty „ušlechtilé“ činnosti s přívlastkem „veřejný“ či „sociální“. O tom je ekonomie.
Nejzhoubnější a nejzrůdnější aspekt protikuřácké iniciativy jsem záměrně vyhroceně adresoval již v samotném názvu článku. Spočívá v názoru, že politická reprezentace by měla schválit
jakákoliv navrhovaná opatření jen proto, že většina občanů si je přeje a považuje je za správná. Máme přeci demokracii, takže rozhodování by se mělo podřizovat „vůli lidu“, ne? Co si myslí většina, to je dobré a správné. Názor většiny určuje dobro a zlo, správné a špatné. Je toto ona božská demokracie, k níž se po pádu monarchií všichni političtí vůdci odkazují? Může mezilidská interakce – společnost – být postavena na tomto principu jakožto ultimátním arbitru dobra a zla?
Ne, nemůže. Zákony mezilidské interakce – společnosti – musejí začínat u jedince, společenského atomu s nedoknutelnými právy určující
každému hranice, které nelze beztrestně překročit. Povýšení principu většiny nad tyto osobní hranice vymezující dobro a zlo v individuální rovině je spolehlivou cestou k největším zvěrstvům. Násilí vůči Židům v nacistickém Německu se nesetkalo se všeobecným odporem, protože pod vlivem propagandy většina občanů považovala Židy za příčinu německého neštěstí předešlých let.
Většina si může odhlasovat cokoliv, i fyzickou likvidaci menšiny či vyvlastnění jejího majetku. „Vůle lidu“ může být stejně destruktivní jako vůle jednotlivce, více hlav nutně neznamená menší zlo.
Zároveň je vhodné nezapomínat, že efektivně se jedná o
princip většiny v parlamentu, nikoliv mezi občany. Paradoxně to jsou často menšinové zájmové skupiny, které jsou díky kvalitní lobby schopny prosadit opatření ve svůj prospěch
na úkor majetkových práv ostatních. Zde září všichni systematičtí příjemci dotací, podniky s oficiální či tichou státní zárukou a účastí (bankovní systém), OSA apod. Aneb čemu masa neklade aktivní odpor a co najde většinu v parlamentu, bude přijato jakožto „dobré“ i přes nesoulad s většinovým názorem. Zvrhlá demokracie rovná se
lobbykracie.
Lidé se sice umí učit z dějin, zároveň též umí velice rychle zapomínat. Dnes fyzická likvidace na základě principu (parlamentní) většiny v západní společnosti nikomu nehrozí, ani těm všeobecně neoblíbeným menšinám či jedincům. Ostatní majetková práva mimo to nejzákladnější však v různé míře a podobě principu (parlamentní) většiny podřízena jsou. Příkladem je právě možnost prosadit zákaz kouření v
soukromých prostorách. Kompletní výčet takových opatření přesahuje rámec mého mozku.
Patří sem mimo jiné všechny regulace ekonomického života občanů, tj.
produktivního nakládání se svým majetkem, které jdou nad rámec majetkového práva a jsou s ním v rozporu. „Antidiskriminační zákony“ se stávají výsměchem samy sobě ve chvíli, kdy překročí sféru skutečně veřejného – státního – majetku. Nařizování od koho kupovat, koho zaměstnávat a komu prodávat, jednoduše řečeno
s kým směňovat, prospívají někomu
na úkor majetkových práv výrobce. Majitel nočního klubu donucený vpustit dovnitř kohokoliv, aby náhodou nebyl obviněn z „rasové diskriminace“, přichází o část práva rozhodovat o svém majetku.
Komu prodávat mu nařizuje stát. Část jeho směn je nyní nedobrovolných.
Přesně takto fungovala produkce v nacistickém Německu. Oficiálně soukromým podnikům vládní úředníci nařizovali, co a jak vyrábět, od koho a za kolik kupovat, komu a za kolik prodávat. Soukromé aktivity byly přejmenovány na veřejné a soukromé právo nahrazeno „veřejným právem“, tj.
popisem situací, v nichž jsou jistým skupinám garantovány výjimky ze soukromého práva. „Veřejné právo“ tvoří soubor zvláštních pravidel legitimizujících pro různé skupiny jednání v rozporu se soukromým právem. Zločin z hlediska soukromého práva přestává být zločinem svým začleněním do „veřejného práva“. Mávnutím kouzelného proutku se jednání běžně považovaná za nezákonná pro někoho stávají zákonná a zcela v pořádku. Zlo se stává dobrem a dobro zlem.
Mnoho lidí si bohužel neuvědomuje, že
osobní a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné. Rozhodnutí, zda-li svůj majetek využívat produktivně či jej pouze spotřebovávat, leží na majiteli. Rozhodnutí, s kým jej směňovat, by měla být jeho. Pokud při těchto (dobrovolných) směnách neútočí na majetková práva někoho jiného, není důvod útočit na něj. I kdyby takový útok podporovala většina.
Posledních pár odstavců tvoří poměrně netriviální diskuzi z oblasti práva, etiky a politiky. Zejména pojem majetkových práv již vydal a ještě vydá na tisíce stran. Ve své konkrétní podobě se nejedná o uzavřený koncept, nýbrž o výsledek řešení nespočtu mezilidských konfliktů ve světě omezených zdrojů a střetů zájmů. Nikdy nenastane situace, že v majetkovém právu bude „vše jednou provždy vyřešeno“. Mezilidská interakce přináší stále nové situace, které si žádají specifické posouzení.
Jedno však musí být jasné: Pokud společnost přestane být vnímána jakožto dobrovolná interakce suverénních jedinců se
stejnými individuálními majetkovými právy, počínaje tělem a konče vytvořeným a v dobrovolných transakcích nabytým bohatstvím, a je nahrazena konceptem společnosti jakožto myslící, jednající a rozhodující se entity postavené
nad jednotlivcem, peklo může být velmi blízko. Stačí, aby část těch
skutečně myslících, jednajících a rozhodujících se jednotlivců tvořící onu „božskou entitu“ shledala jinou méně vlivnou část
skutečně myslících, jednajících a rozhodujících se jednotlivců „nepohodlnou“ pro jejich báječný svět. Třeba nekuřáci kuřáky…
(Zájemci o detailní ekonomickou historii nacistického Německa nechť prostudují
Vampire economy: Doing business under fascism od Guntera Reimanna, která vyšla již v roce 1939. Jedná se o velmi kvalitní analýzu postupně rostoucího vlivu německého státu na ekonomický život občanů. Sám Reimann byl paradoxně členem Německé komunistické strany – KPD, zakázanou Hitlerem roku 1933. I přes relativně hluboké porozumění ekonomickým fenoménům byl společně s drtivou většinou tehdejších intelektuálů „naivním socialistou“ přesvědčeným, že komunistické řízení ekonomiky by na rozdíl od nacistického přineslo ráj na Zemi. Považoval volbu ušlechtilých mírových cílů namísto válečných za svěcenou vodu, jež by téže prostředky centrálního řízení změnila z destruktivních na konstruktivní. Jinak řečeno, svou víru nadřadil svému bystrému rozumu, jehož produktem je odkazované dílo, v němž „se pokusil popsat zkušenost a vysvětlit úzkost podnikatele v totalitním Státu“.
„V nacistickém Německu neexistuje podnikatelská aktivita, do níž by stát nezasahoval. Více či méně detailně každému podnikateli nařizuje, jak užívat svůj majetek, který je stále údajně soukromý. Německý podnikatel se díky tomu stal fatalistou; nevěří, že nová pravidla povedou ke zlepšení, ale zároveň ví, že nemůže změnit směr událostí. Stal se nástrojem obrovské mašinérie, kterou nemůže řídit. Dívá se na zbytek kapitalistického světa s nadějí, že mu pomůže získat zpět od Státu svá ztracená práva a svobody. Kam se však podívá, vidí podobné změny a trendy, třeba jemnějšího chrakteru, avšak naznačující, že totalitní režim v Německu nemůže být připsán jen šílenství jednoho muže či zájmu vládnoucí strany; že reprezentuje karikaturu jistých fenoménů moderního kapitalismu, který vede k čím dál větším státním zásahům do ekonomiky a následné uzurpaci práv podnikatelů.“
No, Ameriko, tohle by sis měla pověsit na nástěnku…)