Proč francouzská vláda ustupuje teroru lůzy?
Ferdinand Peroutka kdysi prohlásil, že se politici chodí pták lidí na ulici, co mají dělat, jak mají vládnout. (Není to přesný citát, ale tak nějak to zhruba řekl.) Dost dobře jsem nechápal, co tím chtěl básník říci. Až teď jsem to pochopil a uvědomil si, co to znamená.
Nastalá situace ve Francii, kde se už několik týdnů bouří skupiny extrémistických, levicově zaměřených studentů, za vydatné podpory francouzských odborů, totiž Peroutkův výrok opět oživila. Francouzská vláda pod vedením premiéra de Villpena přijala zákon o zaměstnávání absolventů. Tento sice jenom ždibec, ale přeci, liberální zákon vyvolal v silně socialistické, odbory sešněrované a sociálními jistotami značně zhýčkané Francii obrovskou vlnu odporu. Probíhaly rozsáhlé demonstrace, byly uzavřeny některé vysoké školy, včetně slavné Sorbonny. Navíc se demonstrace občas zvrhávala v jakési nikým neřízené, pouliční násilí, které vedli mladí výtržníci, jež vůbec neprotestovali proti tomu kritizovanému zákonu, ale prostě si jen chtěli anonymně porozbíjet pár výloh a poničit některé pařížské ulice. To však nechme stranou. Zajímavější je samotný odpor studentstva, ale také absolutně nepochopitelný ústup francouzské vlády.
Podle jakéhosi sociologického výzkumu je až 70 % mladých Francouzů do 30 let silně levicově založená. Chtějí pracovat v zaměstnání s co nejmenší odpovědností, chtějí mít co možná nejvyšší sociální dávky a výhody a nejradši by pracovali ve službách státu. Už tento samotný výzkum nám demonstruje jaké je rozpoložení francouzských teenagerů. Je to poněkud zvláštní, nezdá se vám? Všude jinde chtějí většinou mladí lidé nezávislost, svobodu a volnost. Nechtějí, aby jim stát zasahoval do jejich života. Nechtějí, aby jim bránil v jejich rozletu. Francie je v tomto jiná, je socialistická.
A právě socialistické vidění světa je ten hlavní důvod, proč se proti tomuto zákonu vzedmula tak obrovská vlna nepokojů. Mladí Francouzi totiž jsou od svých rodičů a od okolí zvyklí na nepřeberné množství nejrůznější sociálních dávek, které se prostě již stali nedílnou součástí života francouzských rodin. Možná, že i Eiffelovka má křehčí základy, než sociální dávky Francouzů. A proto, když přišla vláda s něčím, co by mělo tyto dávky oklestit, i když jen velmi málo, je oheň na střeše. Mládež si totiž uvědomila, že přijetí tohoto zákona jich donutí začít se starat sám o sebe. Donutí je snažit se uplatnit v zaměstnání. A uznejte, že namísto poflakování a nicnedělání tolerované státem, je to dost razantní změna.
Bohužel francouzská vláda zbaběle couvla a stáhla ocas. Zákon zrušila. Prý proto, že nenašel většinovou podporu ve společnosti. Navíc po konzultacích prezidenta Chiraca s premiérem. Je vidět, že když si Chirac dupne, všichni poskakují podle něho. Ano, možná, že se vzedmula vlna protestů, možná, že si zákon skutečně nenašel většinovou podporu společnosti, ale je to důvod k jeho zrušení? Navíc, když všichni, snad kromě odborů a churavějícího studentstva, chápou, že tento zákon je prospěšný a alespoň částečně bourá staleté hradby sociálního státu. Francouzská ekonomika se hlemýždím tempem šine kamsi vzhůru, a to je ještě značně nejisté. A vláda po nátlaku ulice a fanatických levičáků vraždí první vlaštovku liberalizace francouzské ekonomiky a společnosti.
Když se na to ovšem dívám jinýma očima, zaráží mě ze všeho nejvíc to, že vláda ustoupila. Pokud byla přesvědčena, že zákon je dobrý, a že pomůže francouzské ekonomice a snížení nezaměstnanosti, neměla ustoupit. I kdyby demonstranti zbourali tu již zmiňovanou Eiffelovku. To by se pak vůbec nemusely konat volby a volit se zástupci lidu – politici, kteří řídí zemi. Stačí, když se sejde pár demonstrantů s odbory za zadkem a něco si vykřičí a vydobudou. Ano, hlas lidu je vždy ten základ, kterým se musí demokratický politik řídit. Jsou však situace, kdy je vládnoucí politik „moudřejší“ než zfanatizované davy pod okny.