Svobody se vám zachtělo ... ale ta není k dostání lacino
Petru Machovi
Slýchávám takovéto názory již drahnou dobu: Víš, já bych ty Svobodné volil, mají dobrý program, ale můj hlas by propadl, tak to tam radši hodím TOPce, to je taky pravice ne? Svobodní by si měli najít pořádného sponzora, nakoupit bilboardy, proniknout do televize a vůbec by je mělo být víc vidět. A taky Máňa od nás z kanclu říkala Jaruně, že prý Mach vůbec nemá todlencto mediální charisma.
Sahám v takové situaci po některé z vlažně souhlasných řečových reakcí (no jo, no jo; pravda, pravda; tak tak;), obzvláště když si připomenu, že tento názor v nepříliš pozměněné podobě obíhá i v našich podvratných kruzích euroskeptických. Ale červík hlodá...
Petr Mach podnikl nevím už kolikátý pokus vytvořit nesocialistickou stranu v zemi socialismem prolezlé skrz naskrz. Chce uspět tam, kde tolik jiných ztroskotalo. Donkichotství? Mladická nerozvážnost? Protože je v této zemi vůbec nějaká poptávka po autentické pravici? Je v této zemi nějaká statisticky významná skupina, která chápe, co život ve svobodě opravdu obnáší? Nevím, nemám prostředky, jak to zjistit. Ale možná kdybych otázku zúžil a zeptal se třeba takto: Jsou ve straně samotné lidé, kteří mají ponětí, co to vlastně je za zvíře ten svobodný občan? Jak se chová, jak jedná, jak smýšlí? A tušíme to aspoň my tady, „hoši co spolu mluvíme“ ?
Mnohé teď asi dost naštvu, ale jsem přesvědčen, že to tušíme většinou jen velice mlhavě, protože virus socialismu zasáhl i nejednoho z nás. A je to tím horší, že se jedná o socialismus „hlubinný“, nepochopený, nepřiznaný, nereflektovaný. Socialismus, projevující se nikoli verbálně projevovanými názory, ale spíš určitými hluboce zažranými postojovými stereotypy a stereotypy (ne)jednání.
Dokázal bych takových socialistických vzorců v chování „pravičáků“ rozlišit hned několik, ale zaměřím se jen na jeden, ten nejzhoubnější. Pracovně ho nazývám Stereotypem televizního diváka.
Psychologickým pozadím je zde mechanismus tzv. projekce. O co jde? Jedinec promítá vnitřní obsah svého vědomí, hlavně své touhy a svá očekávání do svého idolu, ztotožňuje se s ním. Ten pan Klaus (Paroubek, Mach) přece cítí, prožívá a chce to samé, co já. Navíc mne miluje jistě stejně, jako král Miroslav své poddané. Chce pro mne určitě jen to nejlepší, takže svou věc můžu klidně a bez obav svěřit do jeho rukou. On je chytrý a všechno určitě správně zařídí. Jen když mu budu u televize dost fandit a tisknout palečky, jako tenkrát v Nagánu Jardovi.
Uvažování dětí (říkají psychologové) a socialistů (upřesňuji já).
Studovat tento fenomén hodně zblízka jsme mohli třeba před rokem, v době vrcholící kampaně před podpisem Lisabonu. Zhruba milionová síla lidí v téhle zemi, kteří schválení dokumentu nepovažovali za zrovna nejlepší nápad uzavírala sázky a tajila dech napětím: Podepíše pan prezident? Nepodepíše? Ale ani v nejmenším nebyli schopni dát svému favoritovi podporu, na kterou on vyloženě čekal (a musel ten člověk prožívat chvíle opravdu krušné). Vůbec je nenapadlo sdělit Klausovi rázně a energicky co vlastně chtějí, aby udělal (a současně s tím mu slušně, ale rozhodně naznačit, že když to neudělá, tak by se taky mohli rozzlobit a být zlí). Opuštěný Klaus samozřejmě podepsal a zkoprnělé zástupy fandů poinformoval hlasem řečníka na kremaci oděn v úbor k podobné příležitosti se hodící. Komické přerostlo ve fraškovité, jak už se to stalo tak nějak pravidlem v novějších dějinách tohoto staroslavného království.
Variantou popisovaného stereotypu je i všeobecně rozšířená víra v samospasitelnost marketingu a reklamy. Sponzory, víc sponzorů, ještě víc sponzorů.
Hezké, ale kde vzít a nekrást? Ne, že by nebylo bohatých, ochotných tu a tam pustit chlup. Otázka ovšem je, na co a komu. Na podporu svých zájmů (k první části otázky) a tomu, kdo jejich zájem nejlépe politicky zaštítí (k té druhé). A jaký že to je zájem? Mohutný, masivně investující a přerozdělující stát, ze kterého pravidelně ukápne nějaká ta „veřejná“ zakázka. A také stát, chránící před dotěrným hmyzem konkurence (malé, pružné, rychle reagující firmy či jedinci). Samozřejmě se tomu neříká tak ošklivě, ale co v principu jiného je tzv. státní ochrana hospodářské soutěže? Tvrdím, že není větších socialistů, než mezi velkopodnikateli a velkofinančníky (trumfnout by je mohli ještě tak humanitní intelektuálové a umělci ze státního chovu, ti ovšem naštěstí smrdí korunou). A tohle že by měli být sponzoři liberální nebo konzervativní strany? Ale jo, dají vám peníze. Ovšem jen za podmínky, že ze svého programu řádně vykastrujete cokoli skutečně pravicového (v první verzi se mi, kdoví proč, povedlo napsat vycastrujete).
To ovšem není jediná potíž. Další se objeví, když svým úvahám neprozřetelně dovolíte zabloumat do vyšších sfér takřečené morálky. Můžou vás pak totiž začít napadat i takovéto věci: Copak to vlastně je reklama? Není ono to vlastně něco jako aplikovaná masová manipulace? Shodneme-li se, že ano, pak se já škodolibě zeptám, jak jde dohromady užívání manipulativních metod se svobodou, kterou máte v názvu strany. A není dokonce manipulace psychologicky vzato jen nenápadná, rukavičková forma násilí? Liberalismus (neřkuli libertarianismus) a násilí... to myslíte vážně? To jako že účel už zase světí prostředky?
A to ještě pořád není všechno. Rád bych se optal kteréhokoli z „pravičáků“ jsoucích momentálně při smyslech, zda opravdu chce svěřit myšlenky Misesovy, Hayekovy nebo Friedmanovy do rukou nagelovaných zmrdíků z reklamních agentur, aby je tyto kreatury (chci říci kreativci) proměnily v chytlavá hesla pro socialismuchtivé masy. A jestli vážně doufáte, že většinový volič po spatření vašich kandidátů na desetimetrových bilboardech rázem zapomene na své jirky buldozery a mirky jedničky a omámen vaším luzným zjevem se div nepřerazí, aby vám dal svůj hlas.
Prosím bez urážky, ale jinak zdrávi?
Je dobře, moc dobře, že máme Stranu. Ještě o nějakých Svobodných Občanech kdybyste tak někdo věděl... O takových, kteří chápou, že finty a triky, jaké pomáhají k vítězství socialistům (těm z ODS, VV, ČSSD či TOP) jsou už ze samé podstaty autentickým liberálům/konzervativcům k ničemu. Kterým je jasné, že cesta do svobodné společnosti není dlážděna ani plakáty, ani bilboardy, ani reklamními spoty. Už jenom z toho důvodu ne, že reklamní manipulace představuje útok na svobodu druhých. A že právo nazývat se svobodným občanem ztrácí ten, kdo nectí svobodu druhého stejně úzkostlivě, jako svobodu svou.
Takže když manipulaci vyloučíme jako morálně nepřípustnou, co nám zbude? Co můžeme dělat?
Můžeme přesvědčovat, Neagresivně, nemanipulativně, ale vytrvale a nejlépe osobním příkladem. Zdá se vám to málo? Nebo si říkáte: Dobrý, dobrý, ale přece jen taková pěkná marketingová kampaň... Petr Mach stokrát za den na každém televizním kanále... republika oblepená jeho portréty... A už se vidíte v pohodlném křesílku s dálkovým ovladačem v ruce a s pocitem, že to vyhráváme? Nebo vám „přesvědčování vlastním příkladem“ zní jako banální, omletá fráze bez jakéhokoli obsahu? Mýlíte se, přátelé, mýlíte. Protože tohle je totiž jediná rozumná a aspoň trochu fungující metoda v dobách stability, to jest v takových dobách, kdy není šance na rychlou změnu poměrů žádoucím směrem. Kdy většina, kterou v demokracii jaksi potřebujete, ještě nechápe. Ale která bude k vám a k vašim řešením otevřenější, až ji k tomu situace donutí. Ne dřív. Opakuji znovu: Ne dřív, i kdybyste se rozkrájeli.
O jedinou věc tu totiž běží, aspoň podle mne – být perfektně připraven na další krach další varianty socialistické utopie. Krach, který může přijít za týden nebo za deset let, ale který přijde s neodvratností společenského zákona. Společenského zákona, který my známe přece jen o něco lépe, než naši ideoví protivníci (což také představuje naši hlavní a v podstatě jedinou komparativní výhodu). Na jejich straně jsou neomezené finanční zdroje a efektivně fungující manipulační mašinérie. Na té naší lepší chápání lidské přirozenosti, lidského jednání, jeho motivací a mechanismů. Pokud si toto uvědomíte, leží před vámi další důvod (vedle dříve zmíněných důvodů morálních), proč s nimi nesoutěžit v reklamním oblbování, proč je to nejen nesmysl, ale přímo sebevražda. Znamená to totiž odhodit svou zbraň, přijmout jejich styl hry. A nechat si vnutit soupeřův styl znamená prohrát - platí nejen ve fotbale.
Pro názornost aspoň (opravdu jen) pár ukázek toho, čemu říkám přesvědčování vlastním příkladem: Svobodný občan trvale dohlíží na obsah výuky v místní škole a drží zkrátka horlivou aktivistku, kontaminující mozek dětí neomarxistickými exhaláty. Svobodný občan, je-li náhodou učitelem přírodních věd, neponechává své žáky napospas kazatelům globálně otepleného bludu. Svobodný občan nejenže týden před volbami připevní na svůj dům propagační tabulku Svobodných, ale také po volbách aktivně vyhledá a kontaktuje ty, kteří v jeho bydlišti hlasovali stejně jako on a společně začnou organizovat pro své spoluobčany pravidelná setkání s vedením strany. Svobodný občan pochoduje s DOSTem na Hrad, ale také léta a léta udržuje v chodu nekompromisně euroskeptický internetový portál.
Pokud tohle budete dělat dostatečně dlouho, zajistí vám to jednu důležitou věc, která se vám bude zatraceně hodit, až půjde do tuhého – zajistí vám to důvěryhodnost.
Další věc, bez které se při přesvědčování neobejdete jsou argumenty. Musíte znát věc, kterou chcete politicky prosazovat a musíte ji znát dobře, do hloubky. A znalosti získáváme kde? No v knihách, Halík, v knihách. Takže Hayek, Mises, Rothbard, Friedman, Burke. A to tvrdě a bez milosti. Kdyby záleželo na mně, byla by znalost aspoň základní liberálně – konzervativní literatury jednou z podmínek pro přijetí do strany (kladl bych na tohle mnohem větší důraz, než na finanční příspěvek).
Pak by se nemohlo stát to, co jsem osobně zažil v městě XY, kam jsem se přichomýtl k zakládající schůzi místního sdružení Svobodných. Bylo mi dáno slovo a já krátce pohovořil o pravicových myšlenkách, načež následovalo trapné ticho a pak reakce ve smyslu: Víte, nás ideologie zas tak moc nezajímá, ona ta levice a pravice je vlastně věcí 19. století, naším programem je dělat dobré věci pro naše město...
Kolik vy znáte podobných „pravičáků“, jejichž pravicovost spočívá v tom, že se jim tak nějak nelíbí Paroubek nebo Sobotka? Nebo v tom, že mají nevyřízené osobní účty s ODS? A jak a čím mohou tihle nezakotvení, postmoderně zmatení lidé čelit rafinované socialistické demagogii? A co asi tyhle ideové mátohy udělají v kritické situaci, až zase půjde o všechno?
Pokud bych měl ve straně nějaký vliv (což nemám, nejsa členem ani registrovaným příznivcem), ze všech sil bych působil na to, aby se této „práci uvnitř“ věnovalo víc pozornosti. Přimlouval bych se za přesnější (přísnější) definici podmínek pro členství, zohledňující spíš kvalitu než pouhou kvantitu. Cílem by mělo být postupně budovat strukturu třeba malou, ale názorově jasně vyprofilovanou. Akceschopnou. Takovou, jaká neselže v rozhodující chvíli.
Konkrétně mám představu malých buněk v každém alespoň středně velkém místě, které by se staraly o základní liberálně – konzervativní osvětu v daném regionu. Články, přednášky, konference (Cesta ke svobodné společnosti byl výborný nápad až na to, že akce v Praze zapadla. Kdekoli jinde by při jen trochu šikovné organizaci mohla být odezva lepší). Angažovat se v místní politice, ale necpat se k moci za každou cenu (za současné praxe fungování veřejné správy nebezpečí diskreditace). Vytvářet vazby na regionální média a postupně budovat komunikační kanály, které se naplno využijí, až nastane krizová situace. Účastnit se voleb, samozřejmě, ale nedělat z toho jediný smysl existence. Nehysterčit kvůli výsledkům v řádu procent, vždy si plně uvědomovat, že doba prostě ještě nenazrála. Že na pořadu dne je mobilizace, nikoli ofenzíva.
Tak svobody se vám zachtělo, holoubkové... V tom případě mám pro vás dvě zprávy a začnu tou špatnou: Svoboda není k dostání lacino, normální cenou za ni jsou lidské životy. Ta dobrá říká, že máte naprosto neuvěřitelnou, fantastickou historickou kliku, když taková cena zatím není po vás žádána, když se od vás zatím čeká jenom práce.
Ale jste si jisti, že tomu rozumíte? A že tomu rozumíte dobře?