Lékaři – vzpoura našich otroků
Nejslavnější vzpourou v dějinách bylo Spartakovo povstání v 73. roce př.n.l. Všichni jsme se o něm učili, a měli jsme jasno. Na jedné straně tu byla římská společnost, která postavila svou prosperitu a pohodlí na zotročení ostatních bezprávných lidí, které v tomto ponižujícím postavení udržovala všemi nástroji své politické moci. Na druhé straně pak byli otroci. Co tehdy znamenalo být otrokem si z hodin dějepisu také dobře pamatujeme a tím i na to, jaké rozhořčení to v nás vzbuzovalo. Obdivovali jsme odvahu Spartaka i všech těch, kteří po jeho boku šli bojovat za svobodu a možnost stát se plnohodnotnými občany Říma. Cítili jsme, že jejich zoufalý boj měl smysl, a proto nebyl marný. Vítězní Římané si po jejich porážce sice mohli na čas oddechnout, ale již nikdy nezapomněli na prožitý strach. Jejich víra v trvalost nastoleného řádu se navždy rozplynula.
Zdá se, že naše novodobá společnost, hrdá na své principy lidskosti a rovnosti podmínek pro všechny, je na hony vzdálená tomu, aby jakkoli využívala zotročení jedněch ve prospěch jiných členů společnosti. A ejhle děje se, a to v takové míře, že tu máme novodobou vzpouru otroků - našich lékařů.
Ti, kteří doposud považovali za samozřejmost, že lékaři, zachraňující jejich životy a starající se i o všechny jejich bolístky, budou donekonečna a do roztrhání svého těla sloužit, a to bez nároku na důstojný život, se velmi diví a hlasitě vyjadřují své rozhořčení nad jejich troufalostí. I politici, kteří zotročující systém ve zdravotnictví udržují a z něho tyjí, jsou prý překvapeni. Tváří se, jakoby neměli povinnost zajistit fungující zdravotnické služby a házejí ji, jak ostatně doposud byli zvyklí, na bedra lékařů. Nestydí se vykřikovat: "Podívejte se, ne my, ale neetičtí vzpurní lékaři způsobí úmrtí nedonošených nemluvňat. Je nezajímá, že nebude zajištěna ani nezbytná péče, atd." Tak se ptám: "Komu je to jedno? Lékařům, nebo spíše arogantním politikům?"
Šíří se strach a padá jistota, že o naše zdraví bude postaráno. Kojíme se nadějí, že se lékaři dobrovolně a s pokorou vrátí ke svému čím dál více zotročujícímu poslání. Politici nás přesvědčují, že stačí být patřičně neústupnými, a vše se vrátí do starých pořádků.
Nevrátí,doktoři budou i nadále masivně odcházet. Pokud se již jednou rozhodli změnit své postavení, tak to udělají, možná, že i ze zoufalství nad poměry u nás.
A nejsou a nebudou sami. Již odcházejí a stále více budou odcházet vysokoškolští učitelé, vědci a odborníci, kteří by mohli své vzdělání a nadšení pro obor zúročit ve prospěch rozvoje naší společnosti. Ale tady to nejde. Muselo by dojít k radikálnímu přerozdělení prostředků a na to naše společnost ještě není zralá. Značná její část si totiž není vědoma toho, že budoucí rozvoj a prosperita jsou závislé na vyspělosti vědy a techniky, na výzkumu a schopnosti zavádět vědecká poznání do výroby, popřípadě je výhodně prodat. Bohatství státu nelze zajistit z pozice "montovny světa", kterou se již bohužel stáváme.
Je tedy neskonalou hloupostí říci: "Tak si jděte, my vás nepotřebujeme!" Nebo si dokonce myslet, že lze donutit někoho pracovat v náš prospěch, aniž bychom pro jeho práci a život zajistili důstojné podmínky.
Prý nejsou peníze, společnost si to nemůže dovolit. Kdy však budou? Ani v době konjunktury nebyly. Na přerozdělení prostředků není vůle, protože se někde musí vzít a někde zase dát.
Kdo má na to odvahu? Námi zvolení politici? Ti svou odvahu předvádějí siláckými řečmi a proklamovanou neústupnosti, za kterou se však skrývá strach, že nakonec budou muset konat.
Eliška Portešová
pozn. Článek nevyjadřuje stanovisku redakce