Když jsem psal článek o „věčných petentech“, bylo mi jasné, že vyvolá rozruch (což ale nebylo záměrem). Nakonec přišlo ohlasů více, než jsem čekal.

V první fázi se přihlásili ti oponenti, kteří jsou na svou příslušnost k pravdolásce pyšní, kterým bylo líto, že v „seznamu“ nejsou a kteří se do něj vysloveně hlásili.

Druhá vlna povyku nastala ve chvíli, kdy text pochvalně zmínil prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny (18. 12. 2010). (VK: "Jenže v Praze věční petenti – to je termín pana Bartoše, jehož nedávný blog na téma věční petenti považuji za geniální – využili této pravdoláskovské příležitosti, aby šli do ulic, to já považuji za nedůstojné a směšné.")

V první skupině je například bývalý senátor Zdeněk Bárta či novinář a disident Jan Urban, jehož spis na krycí jméno „Dramatik“ byl zničen hned po „sametu“ v prosinci 1989. Dnes vystupuje jako hlavní školitel (jaká to náhoda) v TOP 09.

V druhé vlně kritiky se ozval kněz Tomáš Halík, redaktor ČT / Respektu / Hospodářských novin Jindřich Šídlo, redaktor Lidových novin (dříve také Respektu) Jiří Peňás, komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, ale překvapivě i například poradce premiéra Petra Nečase Roman Joch.

Jistá paní z Plzně, která zřejmě více než akademickou prací tráví čas psaním komentářů na internet, blogováním a vysedáváním u fejzbúku, založila také pohotově fejzbúkovou skupinu „Chceme být zařazeni do Bartošova seznamu“, kam se přihlásilo něco přes sto lidí. Vesměs ale příliš obyčejných občanů na to, abych je do připravované aktualizace seznamu zahrnul. Pravdoláska si totiž zakládá na elitářství a výlučnosti, a tak mezi její členy nelze považovat pana Vopičku, protože pan Vopička není vyvolený a zasvěcený. Nebyl ani v disentu, ani pravdolásce a jejím záměrům nijak (v médiích, byznysu či jinde) neslouží. Prostě má jen rád pana Havla / nemá rád pana Klause. Ale o tom seznam nebyl.

Stejná paní, když se její iniciativa neuchytila, rétoriku přitvrdila. Seznam pohotově přirovnala k jakýmsi seznamům židů. Jiný můj kolega novinář napsal, že jde o seznam „jak od gestapa“ či že „podobné seznamy psali jen nacisti a estébáci“. Nepochopil jsem tyto výkřiky.

Jistě, na seznamu pravdoláskařů můžeme najít několik lidí židovské národnosti, a má to i svou logiku (podobně jako ona paní z Plzně jsou někteří z nich loajální především ke svému národu, ne k českému, ergo preferují takový politický styl, který české vlastenectví cíleně haní – a právě zde nacházejí s pravdoláskou styčnou plochu), stejně tak ale mám přátele židovské národnosti, kterým české vlastenectví cizí není a s pravdoláskou by nikdy nechtěli mít nic společného. Ztotožňovat tedy seznam pravdoláskařů se seznamem židů může vpravdě pouze ten, kdo už pro svůj přepjatý boj s údajným rasismem není schopen racionálně uvažovat či ten, komu došly veškeré argumenty a snaží se tak pouze plivat jedovaté sliny.

Za jejím výhružně zdviženým prstem nicméně cítím snahu zdiskreditovat mne lživým nařčením z antisemitismu, což je prohřešek, který se – v České republice zvláště – neodpouští. Dosud mám v živé paměti nedávnou SMS zprávu od ministra obrany Alexandra Vondry, který mi v reakci na můj článek o něm (kde jsem se zmínil o opileckých večírcích Charty 77) napsal, že mu v něm (zatím?) chyběla už jen otevřeně antisemitská pasáž, čímž dal najevo, že nějaká taková by se mu nejspíše hodila. A když taková nepřichází, je potřeba si vysněnou konstrukci alespoň vymyslet.

Spolehlivým způsobem, jak někoho denunciovat, je totiž obvinění z antisemitismu. V našich podmínkách se to rovná společenské popravě. K jakým absurdnostem anti-antisemitistické kampaně vedou, ukazuje například neustále natahovaný soudní proces s webovým magazínem Zvědavec.org, jehož editor je šikanován za přetištění článku, který si klade legitimní otázky a snaží se dopátrat historické pravdy. Stejnými lidmi, kteří udali editora Zvědavce, jsou analyzovány a rozebírány i mé texty a když v nich nic žalovatelného k nalezení není, vytvářejí se alespoň vachrlaté konstrukce (seznam petentů je přirovnáván k seznamu židů, což má z autora učinit prototyp nacisty). Jistá paní z Plzně (aby tyto konstrukce podpořila) raději promptně vymazala můj podpis pod prohlášením Ligy proti antisemitismu, jakkoli jsem patřil mezi jeho první signatáře. Inu, i takové věci se dějí.

Já bych se ale spíše – když už bych měl zkoumat světonázor pravdoláskařů – ptal spíše na to, kolik z nich je zároveň svobodnými zednáři. Oficiálně se to ví pouze o Petru Pithartovi či Odilo Štampachovi, ale jsem přesvědčen, že takových tam bude více. Zesnulý Ivan Dejmal by mohl vyprávět, kdo všechno z pravdoláskařské elity chodil do jaké lóže. Protože je ale příslušnost k zednářům povětšinou tajná (a vytrubují ji jen ti, kteří se tím chtějí pochlubit), je na takovou otázku těžké odpovědět.

Svobodným zednářem byl i otec bývalého prezidenta Václava Havla, který se k této „víře“ hrdě hlásil a ve svých vzpomínkách poměrně podrobně popsal, kdo z předních osobností první republiky mezi tento tajný a okultní spolek patřil. Nebylo by tedy příliš překvapivé, kdyby se ve stejných šlépějích vydal i jeho syn.

Pravdoláska a tajné bratrstvo svobodných zednářů mají totiž mnoho společného. Před transparentností dávají přednost zákulisnímu pletichaření, tajným úmluvám, před demokracií vládě elitářů, zasvěcenců a vyvolených. Pravdoláska se svou nepolitickou politikou a dohodami činěnými za oponou dobře vystihuje ideály okultních svobodných zednářů – při tajných setkáních a tajných obřadech rozhodovat o těch, kteří jsou vně.

Ale zpět k seznamu. Zase jiní mi totiž vytýkají, že vůbec myšlenka sestavovat nějaké seznamy je ošemetná a že „to se zkrátka nedělá“.

Když pominu zásadní rozdíl, kteří někteří nevnímají (nebo spíše nechtějí vnímat), mezi seznamem „konzervativců určených k likvidaci“ (psal jsem o něm zde http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/z-domova/na-webu-je-seznam-konzervativcu-urcenych-k-likvidaci), kde jsem byl také zmíněn, a mým seznamem pravdoláskařů, který vyzývá maximálně k tomu, aby lidé nesedali těmto petentům na lep, protože jde o Havlovy kamarády a obdivovatele, ne o nějaké nezávislé osobnosti, je tu ještě rozdíl jiný.

Onen seznam totiž vpravdě vytvářejí pravdoláskaři sami – svými podpisy pod petice či různé otevřené dopisy (následně medializované), kde se prezentují jako elita národa.

Petice proti velké koalici v Praze byla jistým způsobem skutečně unikátní, když tito vyvolení mezi sebe vpustili i zástupce obyčejného lidu (stejně tak tam ale byla i falešná a ryze fiktivní jména), ale v mnoha jiných případech jde často o stále stejný výkvět vybraných jedinců.

Jako novinář jsem četl několik tiskových zpráv, které pocházely tu ze Strany zelených, tu od jiných pravdoláskovsky orientovaných iniciativ, které se pyšnily tím, že je (peticí či otevřeným dopisem) podpořily některé známé tváře a slavné osobnosti – hned v několika případech byl tento připojený seznam „slavných“ do písmene identický, včetně pořadí těchto podporovatelů.

Proto jsem vyslovil myšlenku, že u podobných iniciativ často dochází k pouhému kopírování  jmen (což ale neznamená, že by tito s kopírováním svých jmen nesouhlasili – naopak velmi ochotně podepíší vše, co vzejde z okruhu bývalého prezidenta nebo těch, kteří se mu svými nápady chtějí zalíbit).

Jména z těchto všemožných petic a výzev jsem dal pouze dohromady a ještě je navíc okořenil jmény pár politiků, kteří sice petice nepodepisují, ale pravdolásku reprezentují. A připojil i jména novinářů, kteří – jak víme – petice taktéž nepodepisují, protože se snaží tvářit objektivně, ale jinak pravdolásku nereprezentují o nic méně, než zmínění politici.

V souvislosti s mým článkem se také vyrojila řada komentářů či textů, které se na seznam dívají z jiného úhlu pohledu – a místo rozhořčené kritiky poukazují na to, že seznam je vlastně seznamem elity národa. A že je tedy pro všechny na něm uvedené čest být v „tak dobré společnosti“.

Takový argument – udělat z nouze ctnost a z pokleslého politického aktivismu výraz téměř občanského hrdinství – je do jisté míry pochopitelný, ale nijak zvláště originální. Navíc bych osobně velice polemizoval s tvrzením, že jde o elitu národa.

Ačkoli nezastírám, že bych si některých jmen mohl pro jejich přínos české kultuře a naší společnosti vážit, elitu národa – ať se dívám, jak se dívám – však v seznamu hledám marně. Elita národa je totiž úplně jiná, než jak si ji představují novináři. Elitu národa nesestavují média.

Ať se na mne nikdo nezlobí, ale za elitu národa nepovažuji filmový štáb režiséra Hřebejka s jeho kýčovitými filmy, ani exhibicionistu Davida Černého, který ve svých plastových plastikách uráží český národ, protože k jeho symbolům, jsa příslušníkem jiného národa, necítí žádnou úctu.

Nevím, jak radikální feminismus může řadit Olgu Sommerovou k elitě národa. Netuším, proč by měl k elitě národa patřit spisovatel obhroublých komerčních románů Michal Viewegh či spisovatelka jim podobných románů pro ženy Irena Obermannová. Či snad „chudák ženská“ Eva Holubová?

Herec Bohumil Klepl občas rozesměje, patří ale snad proto k výkvětu národa? Jsou bratři Formanové elitou národa jen proto, že jsou syny slavného otce? Je zpěvačka Lenka Dusilová někým, ke komu by Češi obdivně vzhlíželi? Zaujal designér Maxim Velčovský něčím jiným, než kritikou Klause, návrhy bizarních předmětů a extravagantním účesem?

Může se k elitě národa řadit někdo, kdo připevní na katedrálu svatého Víta neonové srdce? Je „Středoevropan“ Luboš Palata synem tohoto národa, když je zároveň členem soukromé Rockefellerovy nadace usilující o zánik národů? Co k elitě národa řadí jeho kolegu Plesla nebo Taberyho, kteří sice členy tohoto obskurního spolku nejsou, ale zájmy této skupiny hájí stejně vehementně? Je Václav Moravec – jen proto, že dokáže odmoderovat neukoukatelně dlouhé pořady – příslušníkem elity národa?

Je snad pan Pehe někým, koho by si měl národ vážit? To, že si bilderbergové někoho vyhlédnou a pozvou na svou párty, přece neznamená, že jde o předního syna národa. Je tomu přesně naopak – činí to z něj takřka národního odrodilce, takže řadit jej k elitě národa by bylo urážkou všech vlastenecky smýšlejících Čechů.

Takto bychom mohli vzít jedno jméno ze seznamu za druhým a u řady z nich se zastavit a úspěšně pochybovat. Často jde jen o lidi známé, mediálně protežované, lidi, ze kterých televizní mágové uměle vytvořili experty na to či na ono.

Známý ale nerovná se kvalitní.

www.prvnizpravy.cz