Karel Kramář a jeho odkaz pro českou pravici
27. prosince 2010 jsme si připomenuli 150 let od narození významného českého pravicového politika a prvního československého premiéra Karla Kramáře. Toto jubileum nás nutí zamyslet se nad tím, zdali nám má pořád tato výrazná osobnost českých dějin co říci. Přes veškerou kritiku, která se nabízí a která je i oprávněná, měl po mém soudu Kramář v řadě věcí pravdu.
Kritici se nemýlí v tom, že byl ve srovnání se svým spolupracovníkem Aloisem Rašínem poněkud zhýčkaný, což se projevilo při jeho pobytu ve vězení, kde oba čeští politici čekali na vykonání rozsudku smrti za protirakouský odboj. Ale spíš si položme otázku, jak by obstáli jiní politici či jak by obstál kdokoli z nás. Rašín byl opravdu člověk houževnatý a na pobyt ve vězení zvyklý, protože již jednou souzen byl za protirakouské postoje v procesu s tzv. Omladinou. Ve srovnání s drsným a zoceleným Rašínem by patrně jako zbabělec vypadal téměř každý.
Intervence proti bolševikům
Za Kramářovu chybu bývá často považováno to, že během své účasti na jednání o pařížských mírových dohodách nesmyslně bojoval za intervenci dohodových vojsk a československých legií v Rusku, které měly v jeho plánu potlačit bolševickou revoluci. A to prosazoval za situace, kdy všichni měli už válčení dost a obyvatelstvo i vojáci byli vyčerpáni.
Kdyby však byl ve svém zárodku komunismus potlačen, dějiny dvacátého století mohly vypadat úplně jinak. Děti by se ve školách třeba nemusely učit o desítkách milionů obětí komunismu v Sovětském svazu, Číně, Kambodži. Nemusely by se třeba učit ani o únoru 1948.
Uvědomme si také, že v období několika let po první světové válce hrozilo, že se bolševická revoluce rozšíří i do dalších zemí Evropy. Rudá armáda byla zastavena až na Visle (srpen 1920), v Bavorsku byla republika rad (duben – květen 1919) a součástí té maďarské (březen – srpen 1919) byla i velká část Slovenska.
Mimochodem protibolševickou intervenci v Rusku podporoval i jistý Winston Churchill, který bude později podobně jako Kramář varovat před německým revizionismem a bude se snažit zabránit izolaci Benita Mussoliniho, aby se nestal spojencem Adolfa Hitlera. Je naprostá pravda, že Kramář svým pobytem v Paříži vyklidil prostor doma T. G. Masarykovi, ve vládě Antonínu Švehlovi a ve straně Aloisi Rašínovi, ale jeho postoj byl donkichotský s pozitivními i negativními důsledky tohoto atributu.
„My bohužel nezabezpečili svou budoucnost tím, že bychom pomohli osvobodit Rusko od bolševiků a umožnili tak utvoření slovanské jednoty, která by zaručila nejen mír v Evropě, nýbrž i naši samostatnost vnější i vnitřní,“ posteskl si jednou Kramář.
Ke smrti Vladimíra Iljiče Lenina pak poznamenal: „Odešel člověk, který nejen nezmizí z historie Ruska, nýbrž který také v historii lidstva zanechává nesmrtelné stopy. V temných koutech Ruska dlouho a dlouho s hrůzou budou vypravovati o antichristu, ale tam, kde objektivně dovedou soudit o krvavé epoše ruského bolševictví, uvidí snad v Leninovi a jeho díle vyvrcholení těžké krize ruské i vysvobození všeho lidstva ze sugesce socialistických utopií, které všude ohrožovaly mírný a organický rozvoj lidské společnosti.“
Vztah k ruskému dubisku a Slovanům
Hodně byl kritizován i Kramářův projekt slovanské federace pod ruskou hegemonií a po mém soudu oprávněně, na druhou stranu Kramářovým poselstvím pro současnou pravici by mělo být aspoň to, že bychom se neměli Ruska stranit a měli bychom ho naopak co nejvíce zapojit do západních mezinárodních struktur, neboť právě jeho izolovanost by vedla k jeho nevyzpytatelnosti.
Neexistují pak dilemata Moskva, nebo Brusel, kterými hrozil jeden nepříliš úspěšný a rádoby pravicový český premiér. Navíc i vzhledem k tomu, že hegemonický tandem Evropské unie, Francie a Německo, zájem na udržení dobrých vztahů s Ruskem má, Česká republika by tedy rovněž měla budovat vstřícné, byť obezřetné bilaterální vztahy s Ruskem.
Sice je nesmysl orientovat se pouze na slovanské země, ale proč nevyužít kulturní blízkosti a historicky dobrých vztahů se státy, jako jsou například Polsko či Srbsko (uznání Kosova je pak ranou dýky do zad národu, z jehož řad se rekrutovalo 60 tisíc dobrovolníků, kteří chtěli v roce 1938 bojovat za Československo proti Hitlerovi), ale i další. Kramář viděl spolupráci menších středoevropských národů (v rámci Rakouska-Uherska, než se dostalo do vleku Německa) jako protiváhu silnému Německu. I to je po mém soudu idea, která má svou relevanci dodnes (i vzhledem ke stále více se islamizující západní Evropě).
Nacionalismus
Kramářovi bývá často vyčítán jeho nacionalismus. Zde pouze zmiňme, že podobně jako politolog Stanislav Balík či historici František Kutnar, Miroslav Hroch či Miloš Řezník nepovažujeme nacionalismus za něco a priori negativního. Ostatně nacionalisty byly velké postavy naší historie jako třeba František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Havlíček Borovský, Alois Jirásek, Josef Pekař, Viktor Dyk, Ladislav Rašín a v minulosti svým způsobem i Dalimil, Kosmas, František Vavák, Bohuslav Balbín či Jan Amos Komenský, jak o tom píše ve své práci o nacionalismu a vlastenectví František Kutnar.
Dokonce i T. G. Masaryk, kterého rozhodně nemůžeme označit za pravicového nacionalistu, prohlásil: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo.“ V knize Nová Evropa T.G.M. napsal: „Svým rozsahem státy by se měly rovnat národům. Národy jsou přirozenou organizací lidstva, národnost je nejlepší zárukou mezinárodnosti…Státy musí být znárodněny… Myslím, že správné je pokládat národ a národnost a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek; de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.“Za konzervativní nacionalisty, a to v neutrálním, ba dokonce až pozitivním, smyslu slova, označuje politolog Alexander Heywood i Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou.
Kramáře tedy v tomto nešovinistickém smyslu můžeme v klidu označit za nacionalistu. Nacionalismus podle pojetí Kramáře totiž „vůbec není a nechce být násilným, my, poněvadž nacionalisté, máme úctu k poctivému národnímu cítění každého, není-li chauvinistickým a nechce-li potlačování druhých. Náš nacionalismus nikoho nechce odnárodňovati, dává plnou možnost národního života i druhým, ale stát je náš, a třeba nám nedával nijaká privilegia, ukládá nám privilegované, zvláštní povinnosti, poněvadž jeho síla a rozkvět je před celým světem otázkou cti našeho národa a jeho úpadek naší hanbou a zodpovědností.“
„K čemu vůbec to tažení proti našemu nacionalismu, který je opravdu naší hrdostí, naším čestným titulem mezi všemi ostatními národy…Máme před ním dáti přednost prázdnému, studenému internacionalismu, který nám u nikoho lásky a váženosti nezíská, poněvadž dnes znamená něco už jen ve všesvětovém bolševismu a jinak úplně zkrachoval…,“ napsal také Kramář.
K takovémuto pojetí nešovinistického nacionalismu by se po mém soudu měla česká konzervativní pravice otevřeně přihlásit a přiznat – bez ohledu na newspeak a politickou korektnost.
Hrozba Německa
Co se týče zahraniční politiky, tak Kramář a jeho národní demokracie velmi brzy začali varovat před novým vzestupem Německa a jeho hegemonickými snahami stejně jako před revizionismem Maďarska. „Bylo přece přímo šíleným mysliti, že v sousedství Německa a Maďarska se udržíme svým pacifismem, pro nějž ti sousedé měli jen posměch a skrytou radost,“ napsal například Kramář, který podporoval silnou bojeschopnou armádu.
Domnívám se, že potom, co vešla Lisabonská smlouva v platnost a Německo se dnes opět stalo hegemonem Evropy a potom, co jsou z Maďarska stále slyšet hlasy o nespravedlnosti Trianonu, je tato obezřetnost před některými poraženými státy Ústředních mocností i spojenců Německa ve druhé světové válce stále na místě. I v tom smyslu, že Armáda ČR již v současnosti bohužel není koncipována k obraně vlasti, nýbrž k plnění zahraničních misí.
V tomto smyslu stojí za připomenutí i myšlenka Václava Klause, že „dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války.“
Kramář s až churchillovskou předtuchou předpovídal nový světový konflikt způsobený Německem. Již v roce 1920 (!) napsal: „Oni (míněno Němci – pozn. L.P.) budou dělat vše, aby tuto porážku odčinili. Jakmile se jim k tomu naskytne příležitost, tu se Němci vzchopí, aby napravili mír versailleský a st. germainský, ať s nimi zacházíme jakkoli. To nezávisí od nás. V té chvíli, kdyby Německo mělo naději a našlo spojence, v té chvíli musíme počítati s novou světovou válkou“.
Karel Kramář byl stejně jako Churchill proti appeasementu: „A vy se velmi mýlíte, a je to velmi nebezpečný prostředek, když si někdo myslí, že v zájmu udržení své posice může usmířit Henleinovce a Němce nějakými malými presenty…Když budeme ustupovati, budou si říkati, že neustupujeme ze spravedlivosti, nýbrž že ustupujeme ze slabosti.“
Zahraniční reálpolitika
V čem měl Karel Kramář a jeho strana pravdu a v čem po mém soudu udělal Edvard Beneš obrovskou, pro Československo možná fatální chybu, byla otázka Mussoliniho Itálie a její invaze v Habeši. Příliš se to neví, ale Mussolini velmi dlouho pohrdal Hitlerem i jeho rasistickou teorií. V roce 1922 Benito Mussolini odsoudil vraždu německého ministra židovského původu Walthera Rathenaua šovinistickým Freikorpsem a v počátcích měla italská fašistická strana i členy židovského původu.
Ještě v roce 1934 Mussolini prohlásil o německém národním socialismu: „Stoprocentní rasismus. Proti všemu a proti všem: včera proti křesťanské civilizaci, dnes proti latinské civilizaci, zítra možná proti civilizaci celého světa ... opilý nezlomnou žádostivostí války.“
Itálie byla spojencem a garantem nezávislosti protinacistického konzervativně autoritativního rakouského režimu Engelberta Dollfusse, který by hrází proti anschlussu a nacifikaci Rakouska. Když rakouští nacisté provedli puč, při kterém zavraždili Dollfusse, Mussolini byl připraven dokonce do Rakouska poslat italskou armádu, která by zabránila nacifikaci Rakouska a jeho připojení k Německu.
Právě sankce Společnosti národů proti Itálii, které byly nejvíce z popudu Edvarda Beneše podporovány a uplatňovány Československem, poprvé sblížily Itálii a Německo, neboť Německo sankce proti Itálii neuplatňovalo. Sankce od sebe odcizily Francii a Itálii, které právě v římských dohodách z roku 1935 garantovaly suverenitu Rakouska. K dalšímu sblížení Německa s Itálií pak došlo během občanské války ve Španělsku, kdy se u Madridu nebojovalo za Prahu, nýbrž za Moskvu. Mussolini pak v roce 1938 na oltář nového německého spojence obětoval Rakousko. A samozřejmě nám v době Mnichova nezapomněl náš postoj během habešské krize.
Nutno dodat, že nebezpečí sankcí a příklonu Itálie k Německu si uvědomoval i Winston Churchill a varoval před nimi. Napadení Habeše jistě nebylo morálně ospravedlnitelné, ale přímo vitálním národním zájmem Československa bylo udržení protiněmecké Itálie a nezávislého protinacistického Rakouska, a ne nezávislé africké Habeše. Kritika Itálie ze strany západní veřejnosti a některých politiků byla navíc poněkud pokrytecká, protože Francie a Británie měly Afriku již rozparcelovánu. Francie měla celý severozápad, zatímco Británie měla kolonie od Suezu podél Indického oceánu až k mysu Dobré naděje.
Kramář a fašismus?
Pokud jde o jisté Kramářovy sympatie k českému a italskému fašismu, tak Kramář (i Churchill) s italskými fašisty sdílel odpor k bolševismu a s českými jejich slovanství, nacionalismus a odpor k německému šovinismu. Český fašismus byl totiž specifický v tom, že byl silně protiněmecký (v roce 1938 se postavil na obranu republiku proti nacismu a řada českých fašistů zahynula v protiněmeckém odboji). Kramář měl s českými fašisty také společný odpor k Edvardu Benešovy a Hradu a jeho mnohdy nechutným politickým praktikám.
Kramář o Benešovi prohlásil: „Jsou prostředky jeho politiky, která v každém člověku zvyklém mravnosti, budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: pravdu a čistotu. V tom je hluboká propast mezi námi a světem Benešovým. Jistě rádi mu přiznáme, že si získal vážnosti v diplomatickém světě, že docílil úspěchů pro republiku. Avšak to, co zavedl ve vnitřních bojích politických, to vykopává nepřeklenutelnou propast mezi námi a jím.“
Stačí zmínit Gajdovu aféru, kdy byl náčelník generálního štábu a hrdina ruských legií Radola Gajda křivě obviněn, že plánoval fašistický puč a současně spolupracoval se Sověty (sic !). Za Masarykova a Benešova vměšování byl pak vyhozen z armády. Bývalý Masarykův přítel a spojenec Jiří Stříbrný byl zase falešně obviněn bez jakéhokoli důkazu, že trpí syfilidou a byl odstraněn z národněsocialistické strany, kde překážel Benešovi. Tyto kauzy a další, při nichž Masaryk i Beneš často využívali přímo nezákonných metod, ve svých knihách dobře popisuje a dokumentuje historik Antonín Klimek. Hrad měl také vlastní síť placených agentů a Masaryk občas překračoval i ústavu.
Karel Kramář si však nikdy nepřál zavedení fašistického systému. V roce 1926 prohlásil: „My zůstaneme věrnými a pravými národními demokraty, poněvadž všecko dobré, co je ve fašismu, chce náš program a všecka naše politika.“Protektorem a sponzorem Národní obce fašistické byli pak spíše agrárníci.
Závěr
Ve sporu s Benešem a Masarykem měl Kramář pravdu i v tom, že podporoval autonomii Slovenska. Mnohdy ke slovenským specifikům (například včetně Masarykova tažení proti Církvi) necitlivý čechoslovakismus vedl k odcizení mnoha Slováků od Československa, což vedlo k dvojímu rozpadu společného státu (1939, 1993). „Staly se chyby, pokoušeli jsme se nemožným centralismem přeměnit duši Slováka, úmyslně zanedbaného přímo zločinnou maďarizační politikou, a tím jsme jen živili separatismus pro samy Slováky přímo samovražedný,“ napsal k tomu kupříkladu Kramář.
Národní demokracie rovněž oprávněně kritizovala demokracii oklešťují zákony z roku 1934. Zmocňovací zákon vyjímal z kontroly parlamentu hospodářskou politiku státu a tiskový zákon v mnohém zakazoval kritiku vlády a posiloval již tak přísnou cenzuru.
Stejně tak Kramář zůstal neúprosným kritikem komunismu i salónního levičáctví některých příznivců politiky Hradu. Neměli bychom zapomenout, že například v roce 1935 Karel Čapek napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie…Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích…Hned teď po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“
Ukázali jsme si tedy, že Karel Kramář, ač udělal ve svém životě řadu chyb a mýlil se v mnohém, v řadě věcí měl naopak zase pravdu a mnoho jeho myšlenek, které se týkají především obrany suverenity národního státu a varování před levicovou utopií, je aktuálních dodnes.
PhDr. Lukáš Petřík
Autor vystudoval historii-politologii na FF UK
Vyšlo ve sborníku Centra pro ekonomiku a politiku č. 87/2011 „Karel Kramář. 150 let od narození“