Evropský parlament již počtvrté vypisuje cenu 5.000 eur za novinářskou práci, která „prosazuje lepší chápání institucí a politiky EU“. Protože už deset let prosazuji chápání úplně nejlepší, chci se na ni letos konečně přihlásit. Mám pro EU samou chválu a obdiv.

            Hned v prvních pár týdnech roku zaslouží pochvalu za štědrost, s níž dvěma tisícům těch nejodpovědnějších a nejupracovanějších činitelů s měsíčními platy od pouhých deseti do pouhých dvaceti tisíc eur měsíčně dala v minulém roce tři měsíce placených prázdnin. Zlatou medaili v soutěži o vybrané placené volno zaslouží komisařka pro zahraniční styky baronka Ashtonová, která vynechala téměř polovinu schůzí Komise, aby tím dala najevo, že jich je necivilizovaně mnoho. Za rok celých dvaačtyřicet.

            Obdiv patří EU za to, že, slovy holandského bývalého auditora Maartena Endwirdy, „nachází ty nejinovativnější způsoby institucionalizované korupce“ (kam se na ně hrabou Češi). Tím nejinovativnějším je průběžná výměna auditorů a komisařů, která pokračuje a pokračuje, až zbývají jen ti, kteří „systematicky sabotují šetření a zastírají podvody na nátlak zemí jako Itálie nebo Francie“, čímž „zneužívání fondů EU zametá pod koberec přesně tentýž orgán, který je měl odhalovat.“

Takovým nejnověji záslužným orgánem je viceprezident Komise Estonec Slim Kallas, do loňského roku komisař pro věci administrativní, jehož úkolem bylo auditorům poskytovat (čili znemožňovat) přístup k účtům. Stal se takovýmto komisařem dosud nejúspěšnějším, když se za jeho komisařství za šest let auditorům nepodařilo jedinou účetní nejasnost objasnit, tím méně dokázat. Rozpočet komise tak zůstává už patnáctý rok bez auditorského štemplíku a funguje vesele dál. Za tuto zásluhu byl Kallas letos převeden do funkce komisaře pro dopravu, který má pod sebou větší rozpočet na hlídání.

            Největším letošním zdrojem evropské hrdosti na inovativní rozpočtové vynálezy je deficit 1,9 miliardy eur na stále ještě nedokončeném navigačním satelitu Galileo, který s radostí doplatí nekonečně bohatý evropský daňový poplatník. Třebaže (jak vysvětlil ředitel německé firmy, která z projektu vycouvala), je to „stupidní nápad sloužící hlavně francouzským zájmům a mrhající penězi evropského daňového poplatníka.“ Ostatně za tento odborný posudek, který se provalil na Wikileaks v depeši amerického velvyslanectví v Německu, byl ředitel z funkce vyhozen. Zcela správně, co nám má co kazit optimistickou náladu a pomlouvat nás Američanům.

Vedle něho bledne v nicotu přetažení rozpočtu o 7 milionů na návštěvnickém centru evropského parlamentu v Bruselu, jehož dostavění se zpožďuje pouze o dva roky a které  europoslanci za britskou stranu UKIP hrdě nazvali „mickymouseovský reklamní projekt, který přemění parlament v Disnyeland“.

A rozpočet na záchranu eura se bude zvyšovat ze 750 miliard na – kolik? No, na tolik, o kolik ještě Řekové a Irové dokáží ty solidnější státy vydírat, než se euro zhroutí, odhaduje  bývalý vrchní ekonom Evropské centrální banky Otmar Issing.

Což bude konkrétně kolik?

A záleží na nějaké číslici sem či tam? 

Vždyť se zas můžeme celému světu pochlubit: No řekněte, kdo jiný na to máte?

Vyšlo v MFDnes