Evropa - nástup nepohodlné "extrémní" a "xenofobní" pravice
Politický vývoj posledních let v mnoha zemích Evropy - především té západní - přidělává vrásky takzvané středopravici, která se v nejednom z těchto států nachází v pozici vladních stran.
Rozličné partaje křesťansko - demokratického typu, nebo "občanské" strany bez barvy i zápachu sledují oslabování svého politického postavení ve prospěch "zlobivé" pravice, zejména konzervativního typu. A začínají být nervózní. Oprávněně.
Konzervativně patriotická Švýcarská lidová strana (SVP) Christiana Blochera v posledních volbách potvrdila svou pozici nejsilnějšího politického subjektu v zemi helvétského kříže. Nepřirozená koalice křesťanských demokratů, socialistů a zelených sice zatlačila "blocherovce" do opozice, nicméně konzervativním vlastencům izolace svědčí. To potvrdilo i známé "minaretové referendum", v němž SVP přes nepřízeň většiny mainstreamových médií dotáhla svůj záměr zakázat výstavbu minaretů k vítěznému konci
Rakouští nacionalisté ze Svobodných (FPÖ) a Svazu pro budoucnost Rakouska (BZÖ) dosáhli ve volbách bezmála třiceti procent hlasů. Svobodní tak zaujali pozici druhé nejsilnější strany rakouského zákonodárného sboru. V rámci rakouských voleb se rovněž odehrála jedna kuriozní epizoda. Byly to první volby, kterých se mohli účastni všichni svéprávní občané od věku šestnácti let.
Tuto vymoženost umožnilo především dlouholeté úsilí rakouských socialistů a zelených. Hlavně zelení si totiž slibovali od omlazené voličské základny znatelný přírůstek volebního zisku. Realita na ně musela zapůsobit jako šok - mezi prvovoliči totiž nejvíce zabodovali právě nacionalisté s konzervativními a populistickými sklony
Pro současnou mladou generaci zřejmě již není květinový odkaz šedesátých let dostatečně atraktivní.
Snaha belgických úřadů oslabit vliv nacionálního Vlámského bloku se naprosto minula účinkem. Po někdejším pochybném zákazu strany (Vlámský blok byl rozpuštěn na základě údajného hlásání rasové a náboženské nesnášenlivosti - ve skutečnosti pouze vydal shrnující zprávu, která dokumentovala trestnou činnost imigrantů, zejména těch muslimských) se strana Filipa Dewintera pouze přejmenovala na Vlámský zájem, přičemž stále drží své velmi vlivné postavení na belgickém politickém kolbišti.
Protiimigrační a klasicky liberální Strana svobody houfně přetahuje voliče vládnoucím nizozemským křesťanským demokratům, naprosto paralyzovaných politickou korektností. Politická platforma v čele s Geertem Wildersem výrazně uspěla ve volebním klání, přičemž podle většiny průzkumů nadále posiluje.
Podobný trend je znatelný také na evropském severu. Národně konzervativní Dánská lidová strana si bez obtíží udržuje pozici druhé nejsilnější strany, kterou podle všeho úspěšně upevňuje. Velmi dobré vyhlídky má v Dánsku stabilně také pravicově euroskeptické hnutí Občané proti EU, kteří staví především na odmítání imigrace a vstupu do Evropské unie.
Švédští demokraté byli dlouhá léta bráni jako nejsilnější mimoparlamentní strana království tří korunek. To už nyní neplatí.Po posledních volbách totiž tato národovecká strana historicky poprvé zasedla v parlamentních lavicích.
Francouzská Národní fronta nabírá druhý dech. Po překonání extremistické minulosti se už několik let prezentuje jako francouzská nacionální strana s velmi liberálním ekonomickým programem. Mimo Francii dnes málokdo ví, že právě Národní fronta má z relevantních francouzských stran ten nejliberálnější ekonomický program. Francouzští živnostníci a místní podnikatelé tento fakt nenechávají bez odezvy.
Problémového rváče Jeana Marie Le Pena nahradila v čele Národní fronty jeho dcera Marine. Narozdíl od otce netrpí podezřívavostí vůči židům, má jemnější, noblesnější způsoby a islám ve Francii přirovnává k nacistické okupaci. Zatímco její otec představuje jakousi modernizovanou formu "poujadismu", ona se hlásí spíše k odkazu Charlese De Gaulla.
Již po nástupu do předsednické funkce se o elegantní právničce Le Penové hovoří jako o vážné kandidátce na prezidentskou funkci.
Maďarský konzervativec Viktor Orbán de facto vygumoval vliv ostatních stran na státní politiku a jeho FIDESZ (původně liberální, dnes národně konzervativní uskupení) neotřesitelně vládne Maďarsku.
V Polsku se sociálně konzervativní Právo a spravedlnost ještě nedávno zdála býti v těžké krizi.Ostrý důraz na historický tradicionalismus, katolictví a národní stát ji však vrádil do hry. Typicky "evropská"středopravicová Občanská platforma, donedávna považovaná za suveréna polské politiky, nakonec musela vzít zavděk hlasy voličů socialistické levice, když chtěla zajistit úspěch svého prezidentského kandidáta.
Velká Británie je zemí s ustáleným systémem dvou stran, kde jedinou očekávatelnou změnou může být pouze občasný úspěch liberálních demokratů. Ani to však dnes již stoporocentně neplatí.Thatcheristická Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) v posledních eurovolbách dosáhla na sedmnáctiprocentí volební zisk, čímž v podstatě zopakovala úspěch z roku 2004.
Na národní úrovni se jí sice příliš nedařilo. Avšak i tady znamená její překročení tří procent faktický nárůst.
Velmi specifickou pozici zaujímá Britská národní strana (BNP). V protikladu k výše zmíněným politickým silám, jde totiž o stranu se skutečně problematickými kořeny, jistou formou spojenými i s neonacismem a dědictvím nechvalně proslulého sira Mosleyho.
To se však změnilo s nástupem předsedy Nicka Griffina do čela BNP. Dnes je tato strana představitelkou určitého národního populismu. Odzvonilo reminiscencím na Mosleyho i černokošilatým pochodům. Griffin umravnil či jednoduše eliminoval "starou gardu", otevřel stranu židovským zájemcům, začal se hlásit k dědictví britských veteránů obou světových válek a několikrát vystoupil na podporu nepálských Ghurků, tedy etnické menšiny známé svým loajálním postojem k Velké Británii.
Úspěch se dostavil - Minulý rok zasedli zástupci BNP v Evropském parlamentu. Zisk BNP na národní úrovni se pohybuje nad pouhým jedním procentem, ovšem i zde můžeme z čistě matematického hlediska hovořit o nárůstu.
BNP je však odlišná ještě z jiného důvodu - narozdíl od politických uskupení, o nichž byla řeč v předcházejících řádcích, přebírá hlasy nikoliv ideově vyprázdněné či zglobalizované "středopravice", nýbrž levice. Jak výzkumy shodně naznačují, za úspěch v eurovolbách vděčí BNP zejména hlasům někdejších sympatizantů Labour party.
Anglosaská dělnická vrstva tak vyjádřila své znepokojení nad problémy spojenými s imigrací a doktrínou multikulturalismu.
V podobné situaci jako jejich labourističtí kolegové se mohou velmi brzy ocitnout němečtí sociální demokraté. Němečtí socialisté otevřeli Pandořinu skříňku, když si ostře došlápli na dlouholetého a respektovaného člena Thio Sarrazina. Finančník Sarrazin si totiž dovolil napsat knihu, v níž velmi otevřeně popisuje problémy německé společnosti s muslimskými přistěhovalci. Takový prohřešek sociální demokracie zřejmě neodpouští a tak byl starý veterán Sarrazin zbaven členství, snad i z důvodu výstrahy případným následovníkům.
Sociální demokraté ovšem záhy zjistili, že si takřečeně naběhli na vidle. Podle interních sondáží totiž za Sarrazinem stojí zhruba polovina německých socialistů.Vyloučený Sarrazin navíc hrdě oznámil záměr vybudovat v Německu stranu sociálně demokratického typu, která by však nepodléhala politické korektnosti a čelila drancování sociálního systému ze strany migrantů.
Sociálně demokratické straně Německa tak roste na levici další konkurent. Kromě radikálnější levice, představované stranou "Die Linke" se nejspíše bude o její dosavadní voliče již velmi brzy ucházet Sarrazinova formace.
Co se to v Evropě děje ? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme si nejprve jasně definovat, co spojuje strany napříč Evropou, které rostou a sílí na úkor mediálně módní „středopravice“(odhlédněme nyní od zmiňovaných výjimek, odebírajících hlasy levici)
Prázdné nálepky jako „extremistické“ či „xenofobní“ ponechme servilní části žurnalistické sféry a zkusme uvažovat v reálných politologických termínech. Většina těchto stran bývá označována za konzervativně nacionalistické, nebo alespoň k tomuto politickému směru určitým způsobem tendující.
Jedná se samozřejmě o poněkud zjednodušující pohled, nicméně pokud bych měl volit krátkou škatulku, asi bych ji pro převážnou část zmíněných subjektů použil také. Pro náš účel však bude zajímavější,když vymezíme konkrétní shodné body a trochu blíže se u nich zastavíme. Zběžnou analýzou můžeme „styčné body“ vymezit následovně :
Národní stát– Všechny strany uvedeného typu považují národní stát ve svém občanském smyslu za prioritní a základní kámen zahraniční politiky. Stát střeží smlouvy, stát je „gatekeeperem“. Stát je prostorem realizace občanů a proto je důsledně akcentována jeho svrchovanost, nezávislost a suverenita.
Sociální stát– Koncept sociálního státu je v očích představitelů a příznivců těchto stran vnímán jednoznačně negativně, avšak z úplně jiného důvodu než u globalizované „středopravice“, která prosazuje skrz kritiku sociálního státu levnou pracovní sílu pro velké koncerny. Nastupující pravice obviňuje sociální stát především z rozbití rodinné a mezigenerační solidarity, které vede ke společenskému odcizení uvnitř komunit. Sociálnímu státu také vytýká diskriminační přístup k působení místních podnikatelů a zaměstnavatelů a nepřijatelnou výši daňové zátěže pro občany
Evropská unie – Všechny popisované strany jsou kritiky současné podoby EU, ačkoliv v různé míře intenzity, což je někdy způsobeno i odlišnou situací jejich zemí. Kritická škála je velmi široká. Od „vůbec nevstupovat“ přes „vystoupit“, „vrátit se k mezistátnímu přístupu“, „revidovat členství“ až po „návrat před Lisabon“.
Vždy se však vyskytuje kritika současného stavu
Tradice – V pojetí „národních stran“ hraje nemalou roli odkaz předků, rodinné hodnoty, kulturní identita a hlubší vztah k domovu. Z toho vyplývá důraz na daňovou či jinou podporu rodin, akcentování soudržnosti místních komunit, připomínání slavných výročí a podobně. Instituce prověřené tradicí se obecně těší velkému respektu.
„Lokálnost“ – Asi poněkud nešikovný termín, avšak nic výstižnějšího mi nevytane na mysl. V popisovaném prostředí panuje obecná nedůvěra a nevraživost k nadnárodním strukturám, institucím či koncernům.
Charakteristické je naopak zdůrazňování místního, toho co znám, nebo toho na co jsem zvyklý. Je to upřednostnnění hmatatelného před virtuálním a lokálního před globálním.
Z toho vyplývá i politika vstřícnější vůči domacím podnikatelům (často drobným a středním, ovšem i těm velkým) na úkor nadnárodních firem (návrhy „dvojího druhu zdanění“, podpora domácích výrobků, odpor k pobídkám, atp.)
Imigrace a islám – Všechny subjekty, o kterých je řeč, se velmi ostře vymezují vůči masovější imigraci, zejména té z odlišných civilizačních okruhů, hlavně muslimského.
Motivace těchto obav zde není (na rozdíl od skutečně rasistických či neonacistických uskupení) motivována rasově.
Prvotním důvodem je potenciální změna kulturně kontinuálního rázu komunity a krajiny, neloajalita a nepřizpůsobivost velké části migrantů, zvýšená míra kriminality a vnášení prvků neslučitelných se západními hodnotami. Výraznou roli sehrává také fakt, že imigranti jsou velmi často pouhými konzumenty sociálního systému, do nějž jako celek příliš nepřispívají.
Hrozba islamizace Evropy vede patriotické strany k mezinárodní spolupráci. Delegace představitelů tohoto politického spektra
Střední třída – Opomíjený, avšak klíčový fakt. Střední třída mnoha evropských zemí se právem cítí pověstným „Oslíčkem otřes se“. Na jednu stranu je to ona, kdo vytváří předpoklady pro zdravou občanskou společnost, na stranu druhou je poslední dobou de facto obětí každé ekonomické „reformy“.
Živnostníci, učitelé, policisté, hasiči, kvalifikovaní zaměstnanci…Ti všichni jsou v zásadě pod dvojím tlakem. Levicové vlády z nich ždímají peníze ve prospěch sociálního státu, programově plochá „středopravice“ zase penězi střední třídy pomáhá zástupcům velkého byznysu.
Střední vrstva – často navíc poměrně místně ukotvená a patrioticky orientovaná – se právem cítí opuštěna a hledá stranu, která by konečně hájila také její zájmy.
Konec konců – zmiňovaná Švýcarská lidová strana má ve svém emblému napsáno motto tohoto znění : „ SVP - Švýcarská kvalita – Strana střední třídy“
Posilování konzervativně patriotických či národně liberálních stran bývá proto někdy popisováno také jako rebelie střední vrstvy. Rebelie jak proti sociálnímu státu, tak proti globalismu.
Po pročtení všech nastíněných bodů jsme tak v zásadě získali odověď na položenou otázku.
„Velké strany buď převezmou témata těch malých, nebo se postupně stanou malými“ predikoval v roce 2002 Pat Buchanan v souvislosti s úvahami o přístupu jednotlivých politických sil k otázce suverenity, migrace, svobody, kultury, globalizace a hodnot.
Aktuální vývoj mu nejspíš dává za pravdu