Pravda o křížových výpravách
Téma křížových výprav dnes ožívá v souvislosti s islámským fundamentalismem. Radikální muslimské kruhy označují současné vojenské akce v Iráku „novověkým křížovým tažením“, sebevražedné atentáty fanatiků v New Yorku, Madridu a Londýně jsou často prezentovány některými agresivními mohamedánskými duchovními jako „pomsta za křižácké výpravy“. Středověké kruciáty mají už od osvícenství nálepku něčeho špatného a podlého. V učebnicích dějepisu jsou tyto akce hodnoceny negativně jako projev zvůle, krutosti, nesnášenlivosti a rozpínavosti tehdejší Katolické církve. Jaká je ale skutečnost?
Nejprve je třeba stanovit, kdo byl agresor a kdo se bránil. Podle všeobecného klišé byly středověké křížové výpravy 11.-13. stol. válečnými akcemi proti mohamedánským seldžuckým Turkům, tak zvaným Saracénům, kteří okupovali Palestinu včetně míst, spjatých s životem Ježíše Krista, a proto drahých každému křesťanu. Už tato základní historická poučka nese ale v sobě zárodek lži. Navozuje totiž představu, že křesťané se nerozpakovali zaplavit celé kraje krví ve jménu svého nábožensky motivovaného nároku na Palestinu. Ve skutečnosti již v 7. stol. dobyli muslimští Arabové Svatou zemi.
Tehdejší křesťanský svět nic nenamítal, když se tito mohamedánští vládci chovali k tam žijícím křesťanům tolerantně a umožňovali evropským katolíkům konat poutě do Jeruzaléma, Betléma a Nazareta. Tak to fungovalo bez potíží až do 11. stol. Křesťanská Evropa nepodnikala žádné vojenské akce do Palestiny a respektovala muslimskou správu nad ní. V 11. stol. se ale změnily poměry. Muslimští Arabové byli z Palestiny vytlačeni rovněž muslimskými Turky. Křesťanským poutníkům i palestinským křesťanům nastaly zlé časy.
Turci je zajímali a prodávali do otroctví a to v tom lepším případě. Ten horší znamenal, že je týrali, mrzačili a vraždili. Krom toho turecký sultán vedl dobyvačnou válku proti Byzanci a byl to právě její císař Alexios I. Komnen, který, ač pravoslavný, se obrátil o pomoc k papeži a katolickému Západu.
Papež bl. Urban II. svolal r. 1095 synodu do francouzského Clermontu. Tam byli biskupové seznámeni s prosbou Byzantinců, k níž se připojil poustevník Petr z Amiensu, jenž musel z Palestiny emigrovat, protože mu šlo o život. Všichni shromáždění byli otřeseni hrůzostrašnými sadistickými krutostmi, které páchali Turci na křesťanech. Usekávali jim ruce a nohy, ženy bývaly znásilňovány.
Papež odpověděl vyhlášením křížové výpravy na obranu života křesťanských poutníků a palestinských křesťanů, nikoli prioritně na znovudobytí Palestiny, jak se lze často dočíst v literatuře. V tom je obrovský rozdíl. Křižácká výprava, vyhlášená Urbanem II., byla z etického hlediska naprosto oprávněná, neboť její motivace nespočívala v prvořadé snaze dobýt nějaké území, ale v ochraně života a zdraví slabých a bezbranných poutníků i křesťanů v Palestině, vystavených bestiálnímu týrání, vraždění a zajímání do otroctví.
Jednalo se o akt lásky k bližnímu, neboť ta velí vzít na obranu slabého a nevinného proti agresorovi do ruky i zbraň, jsou-li vyčerpány všechny mírové prostředky. Za něco takového se Katolická církev rozhodně nemá proč omlouvat.
Pravdou ovšem je, že po dobytí Jeruzaléma r. 1099 došlo ze strany vítězných křižáků ke zbytečnému prolévání krve. To bylo proti úmyslům papeže Urbana II., který si přál milosrdný postup. Jeho nástupce Paschal II. podle svědectví některých dobových kronikářů vyslovil nad tím lítost, i když neskrýval svoji radost nad znovuzískáním svatých míst.
Nicméně i tady je třeba bránit se proti zveličování tohoto jistě smutného faktu. Jeruzalém se křižákům nevzdal a bylo běžnou praxí té doby, přežívající ještě z pohanství, že v takovém případě sahali vítězové k fyzické likvidaci civilního obyvatelstva. Církev častokrát marně nabádala k milosrdenství a šetření životů nevinných. V případě dobytí Jeruzaléma ale zůstává nezodpovězena otázka, jestli křižáci opravdu vraždili civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí nebo jestli jenom pobíjeli muže, kteří se bránili se zbraní v ruce.
Soudobí kronikáři hovoří nadneseně o „potocích krve“, aniž událost blíže specifikují. Seriózní historikové se přiklánějí k té druhé verzi, neboť i po vyhlášení křesťanského Jeruzalémského království zůstal Jeruzalém převážně muslimským městem a mohamedáni se těšili náboženské svobodě.
Když sultán Saladin r. 1183 opět dobyl Jeruzalém a zajal posledního katolického krále Quida, místní muslimové plakali a volali po návratu tohoto křesťanského panovníka.
Ke stinným stránkám zejména první a druhé křížové výpravy (bylo jich celkem sedm) patří i napadání židovských ghett, násilné křty Židů a jejich vraždy. Tyto zločiny však nepáchalo řádné
křižácké vojsko, ale luza, sestávající z dobrodruhů a kriminálních živlů, kteří zde vytušili příležitost, jak se obohatit a vytvářeli různé pseudooddíly rádoby dobrovolníků. Proti jejich řádění vydávala ostré buly většina papežů 12. stol., na obranu Židů vystoupil také sv. Bernard z Clairvaux.
Nelze též hájit agresi Benátčanů, organizátorů 4. křížové výpravy, kteří r. 1201 místo do Palestiny zamířili do Cařihradu, aby si vyřídili účty se svým dlouholetým nepřítelem – Byzantskou říší. Po vyplnění Cařihradu tam vyhlásili tzv. Latinské císařství. Papež Innocenc III. však tento akt ostře odsoudil a zakázal násilnou rekatolizaci pravoslavných Řeků.
Neúspěchy křižáků po opětném pádu Jeruzaléma do rukou Turků přispívaly k šíření naivních názorů, že čeho nedosáhli vojevůdci, mohou dosáhnout svaté a nevinné duše, nejlépe děti. Toho využili někteří zločinci, obchodující s Turky, jimž dodávali mladé otroky a otrokyně. Ti zorganizovali r. 1212 tzv. křížovou výpravu dětí (nebyla nikdy uznána za řádnou křížovou výpravu) a nic nedbali na to, že papež Innocenc III. takový podnik zakázal pod trestem exkomunikace.
Lodě vezly děti, jež chtěly ve svatém nadšení bojovat za osvobození Božího hrobu, ve skutečnosti do otroctví mohamedánských vezírů a kalifů. Při bouři však lodě ztroskotaly, část dětí zahynula, část upadla do rukou muslimských otrokářů, část se podařilo zachránit a dopravit k rodinám.
Křížové výpravy byly bezpochyby obrovským vzepětím ducha křesťanského středověku. Musí vyvolat opravdový obdiv nadšení tisíců šlechticů i prostých sedláků, kteří ve jménu Krista byli ochotni obětovat všechno, ano, i svůj vlastní život. Něčeho podobného novověk už téměř není schopen. Velkou úctu si zaslouží i všichni ti, kteří k tomuto smyslu pro oběť lid vychovávali a vedli, ať už celá řada ušlechtilých papežů nebo světci typu sv. Bernarda z Clairvaux.
Boží prozřetelnost však nakonec ukázala jinou cestu, jak je zřejmé na příkladu francouzského krále sv. Ludvíka IX., velitele 7. a poslední křížové výpravy. I ona byla neúspěšná, král Ludvík upadl v Egyptě do zajetí. Vykoupil se, ale nevrátil domů, protože zůstal na Blízkém východě jako soukromá osoba, aby zjistil počet křesťanů, kteří upadli do otroctví muslimů. Nechal si posílat z Francie peníze, aby mohl nakonec všechny ubožáky vykoupit a umožnit jim návrat do Evropy. Bůh tak nakonec předložil tomuto svatému králi jiné řešení, než on původně zamýšlel – místo vojenskou výpravou ho pověřil velkorysou charitativní akcí.
Katolické křesťanství se rozhodně nemá proč stydět za ideu křížových výprav. Lze jen litovat, že se k ní připojily nakonec i jiné motivace, jež celou ušlechtilou myšlenku znehodnotily. Světští panovníci, kteří po vojenské stránce všechno organizovali, sledovali často jiné zájmy než osvobození svatých míst a ochranu bezbranných proti krutostem Turků. Zde je důvod neúspěchu této velkolepé a po etické stránce dobré iniciativy.
Křížové výpravy přinesly též v ohledu kulturním pozitiva i negativa. K těm prvním patří bezesporu kontakt s jiným, orientálním světem. Od Arabů převzala křesťanská Evropa zájem o Aristotelovu filozofii, jež se stala podkladem pro myšlení největších géniů středověku sv. Alberta Velikého a sv. Tomáše Akvinského, dále prohloubila své znalosti matematiky, astronomie a vůbec přírodních věd. Současně s tím ale pronikly do Evropy pověry a povážlivé teologické bludy, což je ta negativní stránka. Značně se rozšířily astrologie a věštectví, taktéž znovu ožila pod vlivem orientálního myšlenkového importu manichejská představa o dobrém a zlém božstvu, což nalezlo své vyjádření v bludu sekty albigenských, že Bůh a ďábel jsou si rovni.
Závěrem je tedy možno shrnout: Idea křížových výprav rozhodně nebyla něčím záporným v dějinách Církve, především ne výrazem „evropského a katolického imperialismu proti mohamedánskému světu“, jak se neustále opakuje už od osvícenských dob. Křižácké války byly válkami obrannými proti agresi seldžuckých Turků a na ochranu bezbranných palestinských křesťanů a poutníků. Katolická Evropa nebyla agresorem, tím byli naopak turečtí sultánové, což je třeba jasně bez okolků říci. Litovat a do jisté míry též odsoudit je však nutno jiné cíle, které leckteří organizátoři křížových výprav s nimi spojovali a jež vedly k neobhajitelným skutkům, jak je o nich pojednáno výše.
Radomír Malý
Immaculata 5/2005