Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku
Karel Schwarzenberg a Václav Havel připravovali v 90. letech dohodu s Německem, která by sudetským Němcům umožnila návrat a vrácení majetku.
Bylo to v květnu 1991, kdy Václav Havel společně s německým kancléřem Helmutem Kohlem vypracoval v rozhovoru mezi čtyřma očima pětibodový balíček.
Ten mimo jiné navrhoval pro sudetské Němce možnost návratu, získání státního občanství a na jeho základě i možnost získat prostřednictvím kuponové privatizace půdu a majetek.
Nabídka to byla tak velkorysá, že ji Havel raději ani představil veřejnosti. Naštěstí pro Českou republiku neinformoval ani Kohl o tomto návrhu svého ministra zahraničí ani předáka sudetských Němců, čímž nechal návrh vyznít do ztracena.
Píše o tom rakouská novinářka schwarzenbergského rakouského týdeníku Profit (obdoba českého Respektu) Barbara Tóthová ve svém německy psaném životopise Karla Schwarzenberga, který vyšel i v českém překladu.
Dotýká se na několika stránkách Schwarzenbergovy role v usmiřování s Němci, kterou je dobré si připomenout pro pochopení i nedávných událostí na české politické scéně, kdy Schwarzenberg pozval do Prahy na historicky první návštěvu bavorského premiéra Horsta Seenhofera i s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndem Posseltem.
Německou delegaci Schwarzenberg hostil a jednal s nimi, s oběma muži se setkal i premiér Petr Nečas, třebaže se původně dušoval, že s Posseltem si ruku nepodá. Nakonec si ji podal, i když se to média neměla dozvědět.
Schwarzenbergovo počínání, které tehdy řada politiků odsoudila, není ale v kontextu jeho působení z počátku devadesátých let po boku Václava Havla nijak překvapivé.
Tatáž kniha popisuje, jak – když po výše zmíněném návrhu z května 1991 uvízly českoněmecké rozhovory přes léto na mrtvém bodě – Havel tehdy vybavil svého kancléře potřebnými kompetencemi a vyslal ho do Kohlova letního sídla v St. Gilgen, aby rozhovory oživil.
Jednání, ze kterého neexistuje záznam, trvalo celých šest hodin – až do půl druhé v noci. Politici se dohodli, že se dohodnou a že se sejdou ještě jednou – 1. září 1991 a to na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu v Bavorsku. Až tam se podařilo uzavřít kompromis, který otevřel cestu pozdější česko-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.
A byl to opět Schwarzenberg, který stál za s rozpaky přijímaným Havlovým gestem, které učinil ještě předtím, než se stal československým prezidentem. Soukromý dopis tehdejšímu prezidentovi Spolkové republiky Německo Richardu von Weizsäckerovi (ve funkci byl od roku 1984 do roku 1994), ve kterém se Havel omluvil sudetským Němcům, proběhl prý na Schwarzenbergovo doporučení.
„Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vždycky jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody,“ řekl tehdy Václav Havel.
Ten, kdo dal podnět k tomuto Havlovu dopisu, byl právě Karel Schwarzenberg, kterého si Havel přivedl na Hrad jako svého kancléře, ale byl s ním v úzkém kontaktu ještě v době disentu. Disidenti tehdy Schwarzenberga navštěvovali například v jeho vídeňském paláci.
„Nápad pochází od knížete,“ přiznal tentýž den, co dopis odešel, Havel svému kamarádovi z disentu Vilému Prečanovi, který se na Schwarzenbergově scheinfeldském sídle staral o archiv samizdatové literatury. „Přál bych si, aby věděl, že na jeho rady nezapomínám,“ dodal tehdy.
A byl to pro změnu Prečan, kdo se zase postaral o to, aby tento Havlův dopis Weizsäckerovi nezapadl, ale aby se o něm prezident veřejně zmínil a tím pádem mu (ale i Havlovi) dodal publicity. Havlovi přátelé tehdy počítali s tím, že tento kok může Havlovi pomoci v jeho kandidatuře na prezidenta.
Prečan tak dostal za úkol přesvědčit Němce, že by Havel zveřejnění dopisu uvítal. To se nakonec podařilo a Weizsäcker ve svém televizním projevu dopis zmínil a citoval z něj. Označil psaní za „pozoruhodné“, Havla za „čekého bojovníka za svobodu“ a jeho čin za „příklad mravní síly a lidské moudrosti“.
Poté následovaly první dvě zahraniční cesty nové české reprezentace (Havel, Dienstbier) právě do Berlína a Mnichova. Tyto jednostranné kroky ale na tehdejší domácí politické scéně způsobily značný rozruch a Havel si za ně vysloužil tvrdou kritiku.
Vazby Václava Havla a okruhu disidentů na sudetoněmecké hnutí ale pocházejí z ještě dřívější doby. Podle řady svědectví získával disent peníze i od sudetoněmeckého landsmanšaftu, na čemž se měl údajně podílet sám Schwarzenberg.
Právě zde je třeba vnímat pozdější vstřícnost politiků blízkých Havlovi (Petr Pithart, Cyril Svoboda a další) vůči sudetským Němcům, jejich návštěvy na sudetoněmeckých srazech a vazby KDU-ČSL a politiků dalších stran do Bavorska.
www.prvnizpravy.cz