Co mám proti Havlovi. Odpověď Pavlu Kohoutovi
Před časem se mi podařilo rozvířit debatu na téma neutuchajícího vlivu skupiny přívrženců bývalého prezidenta Václava Havla, pro zjednodušení označované jako „pravdoláska“.
Byl jsem až překvapen, kolik členů tohoto bratrstva bylo vyprovokováno k reakci na můj článek, jehož součástí byl seznam téměř dvou stovek nejviditelnějších tváří havlismu (nyní aktualizovaného na 300), za kterým někteří chtějí vidět seznam ideových nepřátel k likvidaci a přirovnávají ho proto (se zlým k úmyslem) k seznamu židů či jiných nežádoucích osob.
Protože se ale debata stále více točí spíše kolem toho, zda je či není etické sestavovat seznamy osob (já na tom nic neetického nevidím, navíc pravdoláska to dělá běžně, viz Cibulkovy seznamy, které měly jednou provždy zdiskreditovat potenciální oponenty), případně, zda slovo „pravdoláska“ je či není nadávkou, a protože se opomíjí podstata věci, chtěl bych se k tématu ještě jednou vrátit. V následujícím textu hodlám shrnout, jaké důvody mne vedou k takto striktně kritickému postoji vůči bývalé hlavě státu a politicko-mediálně-kulturní frontě, která se kolem ní vytvořila a s povýšeneckou umanutostí cíleně útočí na současný politický status quo.
Text budiž zároveň odpovědí na útočný článek z pera spisovatele-budovatele Pavla Kohouta, který mne kvůli seznamu přirovnává k nacistickému pohlavárovi a vydavateli antisemitistického listu Der Stürmer Juliu Streicherovi (MF DNES 29. ledna 2011) a vytýká mi jakousi mladickou nerozvážnost, se kterou jsem seznam vytvořil. Dobrá, ponechme pana Kohouta – který ve své mladické a postmladické (ne)rozvážnosti oslavoval stalinský režim (natolik, že datum své svatby stanovil na Stalinovy narozeniny), byl do poslední chvíle horlivým komunistou, aby poté, když už Stalin nebyl v módě, byl alespoň komunistou s lidskou tváří a když ani to nevyšlo, přeoděl se pro změnu do hávu demokrata – ponechme ho jeho fantazírování a podívejme se na to, co pravdoláskařskému bratrstvu vyčítám.
Vytýkat Václavu Havlovi excesy mládí – nevěry, opilecké večírky, bohémský styl života, přezíravý postoj ke svým kolegům ve vězení, kteří podobně prominentní postavení neměli, to vše by bylo příliš malicherné. Útočit na něj z těchto pozic by bylo nedůstojné. Je to jako vytýkat pubescentnímu mladíkovi jeho první návštěvy hospod či barů či Pavlu Kohoutovi to, že (podobně jako Streicher, jen opojen ideologií, která přinesla o poznání více mrtvých) oslavoval v první půli svého života sovětskou totalitu a byl oporou totality vezdejší, která se v té sovětské zhlížela. Nechme tyto hříchy minulosti a přivřeme nad nimi velkoryse oči. Mýlit se je přece lidské (a kdyby Streichera tak rychle nepověsili, třeba by také v novém režimu řekl, že se mýlil, včas by se překabátil a mohl by psát do hlavních německých novin, jako pan Kohout píše do düsseldorfského MF DNES).
Pochybné politické kroky, jako je velká amnestie a další chyby, kterých se Havel ve své funkci dopustil, také nemohou být tím hlavním, co by mu mělo být vytýkáno. Chybovat je přece lidské.
Můj bytostný nesouhlas s pravdoláskou dokonce není dán ani tím, že se jako konzervativně smýšlející člověk nemohu ztotožnit s levicovým světonázorem bývalého prezidenta a jeho spolupracovníků. Levicové přesvědčení přece má v českém národě silné kořeny a jakýsi sociáldemokratismus proto beru jako legitimní politický proud. Proto kdyby šlo jen o toto, byl by pro mne Havel stejně neškodným, jako socialista Paroubek či jeho nástupci Hašek se Sobotkou, byť je z mého pohledu mrhání penězi daňových poplatníků na jakýsi sociální stát věc nemravná.
Václav Havel je ale více než pouhý levicový politik, který by si liboval v rozhazování peněz sociálně slabým a v zadlužování státu na úkor příštích generací. To by ještě bylo dobré. Václav Havel je „levičák“ celým svým životním směřováním a uvažováním, svojí představou, že je potřeba lidskou společnost nějakými apely zlepšit, přeorientovat a vytvořit (z přirozeně hříšného) člověka jakéhosi člověka lepšího. To se totiž neobejde bez radikálních zásahů do společnosti a jejího přirozeného vývoje, se kterými jako konzervativec souhlasit nemohu.
Ale pojďme ještě hlouběji – není to ani dokonce levicové smýšlení Václava Havla v etických otázkách, pro které ho nemohu obdivovat tak, jak Česká televize káže. Jakkoli mi je podobné uvažování odporné, Havlovo přirovnávání rodiny k teletníku, abych uvedl alespoň jeden příklad této relativizace tradičních hodnot (byť i ten v sobě už obsahuje určitý zárodek zvráceného myšlení, na které si ještě ukážeme), není ještě tím jediným, proč jej považuji za nebezpečnou postavu české politiky (a to i po jeho odchodu z prezidentského úřadu). Podobných lidí, kteří se tradičním hodnotám vysmívají, je přece v dnešní společnosti povícero a Havel – opět – není tedy žádnou výjimkou.
Sociálněinženýrské představy bývalého prezidenta jdou totiž ještě dále. Přesahují české prostředí. Havel má nejen (na jednu stranu pochopitelnou) potřebu komentovat v českém prostředí probíhající politický zápas o to, zda homosexuálům přiznat speciální výhody (z té doby pochází onen kuriozní výrok o rodině coby teletníku), ale rád by se vyjadřoval a také se vyjadřuje k otázkám lidstva jako takového. A právě na této úrovni rozvíjí ty nejvíce nebezpečné ideje. Má chorobné nutkání mravokárně poučovat lidstvo – a protože snad i on sám už došel k poznání, že jeho morální apely k ničemu nevedou a pokojnou cestou realizovány být nemohou – nejraději by onen svůj vysněný svět vybudoval silou, což vidíme například na jeho pozitivním přístupu ke skandálním návrhům Římského klubu, jehož je čestným členem.
Tedy klubu, který se netají zvrácenou touhou zredukovat (pod různými záminkami) počet obyvatel na zemi na půl miliardy lidí – to vše pod pláštíkem jakéhosi environmentalismu a neomalthusiánského strachu z nedostatku ropy a jídla, ve skutečnosti však nejspíše na základě okultních vizí iluminátských či jiných tajných společností. Souhlasit s čestným členstvím v organizaci s takovými plány ukazuje buď na ohromnou lehkovážnost, se kterou se Havel připlete všude tam, kde cítí šanci zviditelnit se vedle jiných elitářů (aniž by si předtím přečetl jejich základní programové příručky), nebo (a to spíše, s přihlédnutím k některým jeho názorům) na mrzkou morální úroveň člověka. Členství jako toto pak není nijak nepodobné členství v nacistické straně či – ještě lépe řečeno – příslušnosti k účastníkům schůzky u Wannsee. Tam se plánovala likvidace milionů, zde se plánuje likvidace miliard. A nejen plánuje, ale i probíhá – skrze eugeniku, potraty, vakcíny, plánované rodičovství a všemožné moderní způsoby kontroly populace, skrze přidávání jedů do všeho, co konzumujeme, zubní pastou počínaje a potravinářskými výrobky konče. Takový postupný, tichý, plíživý holokaust, stokrát horší než ten hitlerovský. Jenže na připomínání holokaustu už mají monopol jiní, a tak mluvit o nějakém ještě horším, je jaksi nepatřičné.
Ještě ani to by ale nebylo tím hlavním kamenem úrazu – dalo by se totiž říci, že Havel si těchto souvislostí není vědom a jen dělá, co mu někdo poradí, což ostatně dělal celou svou politickou kariéru. Vždyť i v nacistické straně byla spousta lidí, kteří ani netušili, co se u Wannsee domlouvalo a Pavel Kohout asi také nevěděl, že v jím opěvovaném Svazu existuje něco jako gulag. Navíc, podobných blouznivců s mesiášským komplexem, podobných falešných proroků či samozvaných rabínů-revolucionářů, kteří by chtěli spasit svět či alespoň zabránit přelidnění, poznala už historie nespočet. Havel by byl jedním z nich, na Hrádečku by si sepisoval své moudré manifesty do šuplíku a více by neškodil. Neštěstím pro Československo a posléze Českou republiku bylo ale to, že člověk s těmito svéráznými idejemi (nebo je získal až poté, co jej myšlenkově oplodnila Madeleine Albrightová či Dalajláma?) se stal vítaným spojencem globalistů. Tedy někým, koho Mocní pozvedli do předem připravené role a kým po celou dobu manipulovali. Mesiáš-teoretik tak nečekaně dostal pravomoci a náležitě je začal využívat v praxi.
To, do jaké míry si toho Havel byl nebo nebyl vědom, na jeho vině nic nemění. Rozhodující mocenské elity se zkrátka rozhodly Havla povýšit a daly mu moc, skrze kterou mohl své teoretické úvahy (alespoň na čas a alespoň zčásti) realizovat, což se mu zalíbilo natolik, že z původně slibovaného roku a půl úřadování na Hradě se stalo nakonec třináct nekonečně dlouhých let a ještě dnes jsme svědky neustálého Havlova Přicházení. To, že se Havel přemístil z Hrádečku na Hrad, je tedy jakýmsi klíčovým momentem, za který tedy primárně mohou jiní (ti, co jej vybrali), Havlovi (pokud mu odpustíme ctižádost, ve které s tímto návrhem souhlasil) ale můžeme vyčítat nedostatek pokory v této nečekaně získané zodpovědné roli, kdy své mesiášské vize nenechal ve zmiňovaném šuplíku, ale ještě více je rozvinul a aplikoval na deset milionů svých spoluobčanů.
Pojďme ale ještě dále. Co Havlovi vytýkám, je jeho neupřímnost a faleš, předstírání jakési virtuální reality, kdy se podílel na podvodu zvaném „sametová revoluce“ a celý život se stylizoval do role někoho, koho náhodné a nečekané dějiné zvraty vynesly do středu dění, třebaže to bylo ve skutečnosti tak, že byl pouze dopředu vybrán, na tuto roli připraven a poté ji jen – s větší či menší improvizací – odehrál.
Havel nebyl a není žádný Přemysl Oráč, kterého by od pluhu – nic netušícího – přivedli na trůn. A nebyl ani Masarykem, který si svou funkci a nehynoucí obdiv odpracoval univerzitní pílí, organizováním odboje a spoluprací na založení republiky. Byl to jen potomek prominentní rodiny, se kterým už za hluboké normalizace bylo počítáno jako s budoucím prezidentem a který tak byl dokonce svými známými titulován. Dokonce i funkcionáři KSČ (jak je vidno z projevu Milouše Jakeše na Červeném hrádku) věděli, že existují plány na jeho instalaci do prezidentské funkce ještě dávno předtím, než se věci na podzim 89 daly do pohybu.
O kom tu mluvím? O západních šedých eminencích, které si Havla vyhlédly, finančně podporovaly Chartu a sepsaly scénář k následnému dramatu, jehož ale Havel nebyl žádným spoluautorem, nýbrž obyčejným kulisákem či osvětlovačem, který schválně cílil kužel světla z reflektoru tak, aby jiná místa záměrně zůstala ve tmě. Kdo přesně si ho vyhlédl a proč právě jeho (a zda to třeba byla nějaká splátka za to, že jeho rodina hostila v 33. roce v Lucerně klíčový 18. sionistický kongres), o tom můžeme jen spekulovat. Stejně jako o tom, jakou roli v tom všem sehrálo svobodné zednářství jeho otce a – podle některých pramenů – i jeho vlastní.
Dobrá, dalo by se říci – je nesnadné odolat takové nabídce a někdo by možná i řekl, že by bylo špatné takovou příležitost promarnit. Havel se mohl své šance chopit a prokázat (jak se nyní marně pokouší pan Kohout), že je skutečným následníkem Masaryka, někým, kdo bude společně s ním, slovy Kohouta, „vynesen na nebesa dějin.“ Leč nic takového Havel neučinil. Z pozice, do které se dostal, nikdy nehájil české zájmy. Neodstřihl se od těch, co ho vynesli k moci, aby – když už se tam za oněch prapodivných okolností dostal – byl národu v něčem prospěšný, ale pouze do puntíku a přesně plnil úkoly mocných, nemaje žádného vlastního přesvědčení. Téměř veškeré jeho politické kroky byly pouze plněním přání odezíraných ze rtů těch, co stáli kolem a úkolovali ho. Zkrátka jim jen splácel to, že mu pomohli k prestižnímu postu. České zájmy šly stranou. Splácel svou moc otrocky a poslušně.
Pojďme ale ještě hlouběji. Jakkoli je nehájení národních zájmů ta nejhorší vizitka, jakou může ten který politik mít, i toto bych ještě dovedl pochopit (i když ne tolerovat), protože dnes skoro žádný politik národní zájmy nehájí. V tomto ohledu je Havel jen jedním z mnoha, nebyl by žádnou výjimkou (třebaže je pravda, že dnešní politici národní zájmy nehájí často kvůli tomu, že tyto zájmy už dávno hodil přes palubu právě Havel a generace dalších politiků tak v tomto slabošském duchu svým příkladem vychoval).
Co ale Havla odlišuje od všech těch, kteří národní zájmy také nehájí, je to, že on navíc cíleně postupuje proti nim – proti národní svébytnosti a suverenitě, proti národnímu státu jako takovému. Pohrdlivě mluví o vlastenectví a národovectví a spolupracuje s těmi, kteří se netají svou snahou o zrušení národních států a nahrazení jich nadnárodními uskupeními. Dokonce tomu sám věří a tyto názory prezentuje a propaguje ve svých projevech. Havel tak není a nemůže být pokračovatelem Masaryka (který novodobý český stát spoluzaložil), protože činil a činí vše pro to, aby českou svébytnost potlačil a suverénní český stát demontoval. Jestli na někoho navazuje, tak na komunistické prezidenty podléhající Kremlu (dávat ho do souvislosti s Háchou by bylo Háchovou urážkou). Toto quislingovské hrbení se před mocnými, posluhování jim a kolaborace je hlavním odkazem Havlovy politické kariéry. Je to smutné a spousta lidí mne za taková slova nebude mít ráda, ale je tomu tak.
Nejkřiklavějšími příklady Havlovy neúcty k národním zájmům (našim či našich bratrských států) je například bezmezná podpora a propagace humanitárního bombardování Jugoslávie, bratříčkování se s islamistickými radikály a vrahy (což mu ale nebrání být zároveň členem spolku, který si dává za cíl bojovat proti politickému islámu), podpora sudetským Němcům (jako splátka za financování disentu ze sudetoněmeckých peněz), hrbení se před Evropskou unií a zrada národa přímou podporou Lisabonské smlouvy a mnohé další příklady, které jsou u něj o to závažnější, že k takovým postojům inspiroval nejen své spolupracovníky a pokračovatele, ale často i běžné občany, u kterých se těšil určité důvěry. Komu je mnoho dáno, od toho je mnoho požadováno a Havlova vina by měla být posuzována mnohem přísněji, než vina řadových kolaborantů, kteří jen neměli odvahu jít proti proudu.
Tím jsme se dostali k oné pravdolásce, vlivné skupině lidí propojených výše zmíněnou zhoubnou ideologií (havlovské filosofie, na kterou se naroubovaly prvky amerického neokonzervatismu, neomalthusiánství a novopohanství, které vidíme v uctívání Matky Země), pokrevními svazky (mnoho těch, kdo se narodili z oněch bouřlivých a nejasných nemanželských disidentských vztahů jsou dnes vlivnými diplomaty nebo mají jiné zajímavé posty), svojí minulostí (staré vlivné pražské rodiny), členstvím v komunistické straně (jako zmíněný Pavel Kohout) a posléze rolí v disentu, finančními zájmy či přináležitostí k různým institucím, spolkům, nezřídka i okultním sešlostem. Skupina natolik pevně etablovaná v současné společnosti, v politických stranách, mediálním světě, světě byznysu či světě universitním, že vymýtit její vliv je téměř nemožné. Doplňuje ji neméně početná skupina „užitečných idiotů“, tedy hvězd a hvězdiček české kultury a showbyznysu, kteří vytvářejí jakousi stafáž a Havlův fanklub a – ač často o zmíněných souvislostech nemají nejmenší potuchy – o to halasněji vystupují po Havlově boku a vytvářejí mu potřebné mediální krytí. Pravdoláska má tedy jakési tvrdé jádro (zmíněné staré rodiny, které si předávají moc z generace na generaci) a k tomu měkký obal herců, zpěváků, spisovatelů a dalších veřejně známých osob, které tomu všemu mají dát jakýsi civilní nádech.
Ale zpět k Havlovi. Mám-li svoji úvahu shrnout, pak bývalému prezidentovi vytýkám absenci hájení českých národních zájmů, která často přecházela v přímé útoky na českou státnost. Vytýkám mu jeho servilní vztah k mocným tohoto světa, kterým splácel to, že jimi byl vybrán pro nejvyšší ústavní funkci, v níž měl vytvářet kulisy, které by dodaly přesvědčivosti dramatu zvanému „sametová revoluce“, ve kterém se režim minulý na základě součinnosti světových zpravodajských služeb měl přeměnit na režim nový (o tom, že se to u nás tak úplně nepovedlo, protože onen nový režim se vyvinul jinak, než jak si Havel představoval, tím, že do hry vstoupil někdo, kdo se ironií osudu stal jeho následníkem, o tom zase někdy příště).
Toto své úsilí pilně provozoval po celou dobu své politické kariéry, ale – naneštěstí – v něm pokračuje i nadále, inspiruje k němu své souputníky a pokračovatele a sám se i jako enfant terrible stále vynořuje ve chvílích, které mají z jeho pohledu potenciál pohnout společností jeho kýženým směrem (tedy zpravidla před volbami nebo jako nedávno, když pražská lůza pod jeho vedením vtrhla na magistrát a za divošských hrdelních zvuků demolovala zasedací síň).
Stává se tak člověkem, který místo toho, aby tvořivě přispíval ke konsensu a národní jednotě, pro své vlastní, překvapivě stále neukojené, ambice neustále usiluje zvrátit současný společenský systém, jako se mu to na čas povedlo v roce 1997.
Jde tu ale ještě o něco více než o pouhý mocenský zápas dvou politických vizí o vliv v tomto státě – té, kterou reprezentuje Václav Havel a skupina kolem něj (pravdoláska) a té, která si přeje klasické demokratické soupeření politických stran, Evropu svobodných národů a národní státy svobodných občanů (Václav Klaus). Ve skutečnosti se zde formuje bojová fronta, ve které půjde stále více o bytí a nebytí tohoto národního státu jako takového.
Dělící linie mezi těmi, kteří věří, že národní stát je hodnota, která je cenná sama o sobě a kterou stojí za to hájit proti všem pokusům (na globální úrovni) ji rozrušit, zavrhnout a nahradit něčím novým a mezi těmi, kteří právě tyto pokusy o zánik národního státu propagují a postupnými krůčky se je snaží realizovat, přesně kopíruje dělící linii mezi oběma výše zmíněnými tábory.
Rýsuje se tu tak konflikt mezi lidmi, kteří ctí český národní stát a přejí si jeho uchování pro příští generace a mezi lidmi, kteří vlastenecké smýšlení nikdy neměli a nemají a český národ by nejraději viděli jako pouhý dnešní region v rámci novodobého evropského svazu a zítřejší gubernii jednoho celosvětového impéria s jednou globální vládou.
Do kterého z těchto táborů patří pravdoláska, musí být snad každému jasné.
Pro Prvnizpravy.cz