Pakt konkurenceschopnosti EU: Zadlužit víc, zvýšit daně a dotovat! Rompuye a jemu podobné měli hnát z České republiky!
Ve středu k nám dorazí Herman van Rompuy aby zjistil, co si myslíme o paktu konkurenceschopnosti EU a hlubším provázání hospodářských politik. Mám jasno. Hnal bych ho a z EU vystoupil. Ostatně stejně jako s multikulturalismem je i v případě nového uspořádání Evropy jen otázkou času, kdo se ozve první. Ti ostatní se rádi přidají. Prostě jen nemají, jako většinou, tu odvahu udělat první krok a potřebují se na někoho vymluvit. Z krátkodobého hlediska bych to ukázování na nás od socialistických unijních politiků unesl. V době následné by nás občané států EU oslavovali jako hrdiny, kteří se dokázali vzepřít a položili tím krokem základy skutečné a žádoucí konkurenceschopnosti v Evropě, konce masivního přerozdělování daní a vrácení odpovědnosti za chyby národním politikům bez výmluv na Brusel.
Co je to skutečná konkurenceschopnost? Je to stav, kdy bez jakékoli dotace, úlitby, výjimky a tím pokřivení obchodních odběratelsko dodavatelských vztahů, tedy při skutečných tržních nákladech a skutečných tržních výnosech, jejichž vstupy jsou na obou stranách podmíněny výhradně poptávkou a nabídkou trhu a ne objednávkou politickou, existuje Vaše výroba nebo služba v reálném čase. Ano, je to stav, kdy musíte být neustále ostražití, hlídat si náklady, konkurenci, sledovat vývoj na trhu a z těchto hodnot pak vycházet při plánování. No a když zjistíte, že to opravdu nejde, nemá cenu to uměle udržovat. S ohledem na systém dotačních politik v Evropské unii tvrdím, že skutečná konkurenceschopnost je stavem, který naleznete každý rok ve stále menším počtu oborů. Stále více oborů lidské činnosti je uměle, z ryze politických důvodů, dotacemi, úlitbami, výjimkami a tím pokřivením obchodních odběratelsko dodavatelských vztahů postaveno před fakt, že konkurenceschopnost už není založena na znalostech, zkušenostech, umu, myšlence a dobré a kvalitní práci, ale na tom, jak si kdo dokáže zajistit od politiků dotace. Vždyť dnes už skoro nikdo nezná a nedokáže stanovit díky tomuto postupu skutečnou hodnotu výrobků a služeb.
Považuji za zcela odtržené od žádoucích dlouhodobých ekonomických potřeb lidí v Evropě nazývat jakákoli ekonomická opatření Evropské unie za směřující ke konkurenceschopnosti. Zejména pak, když se jedná o státní rozpočty a zajištění možnosti systémového nového prohlubování jejich schodků. Zároveň jsem jednoznačným odpůrcem sbližování hospodářských politik a daní tak, jak to Evropská unie navrhuje, prosazuje a postupně realizuje, neboť jediným výsledkem je vznik zcela nekonkurenceschopného byrokratického molochu, který kromě dalšího zadlužování, zvyšování daní, zavádění nových a zvyšování míry přerozdělování prohrává na všech měřitelných frontách skutečného trhu.
Ve středu k nám dorazí Herman van Rompuy, aby zjistil jak se staví Česká republika k přijetí návrhů, které na papír daly především Německo a Francie. Chtějí po nás souhlas se vznikem stejných podnikových daní v Unii, zavedení přímých daní do rozpočtu EU kromě našich vlastních a navýšení peněz pro krachující státy do „záchranných fondů“, u kterých by nejraději, aby do nich sypali své peníze i ti, co nemají euro (prý ze solidarity). Chtějí ale také ústavní závazky výše možných nových schodků národních rozpočtů podle jednotných pravidel. Ne závazky vyrovnaných (!) rozpočtů, ale závazky v zadlužování se každý rok všichni podle stejných pravidel, aby se nestalo, že některé státy budou mít kvůli své nezodpovědné politice vyšší úroky z nových půjček, čímž nebudou peníze pro ty ostatní, co si také chtějí půjčit - nebo bude cena této služby vyšší.
Z výše uvedeného je zřejmé, co si Brusel pod onou „konkurenceschopností“ ve skutečnosti představuje. Jde o to, aby si finanční trhy nemohly vybírat možnost investovat za větší úroky, neboť ačkoli na tom budou státy blbě, budou na tom blbě přibližně všechny stejně. Finanční trhy jsou přitom zcela účelově politiky označovány za původce hospodářských a tím i sociálních problémů členských států Unie. Pravda je ovšem taková, že jedinými pravými původci problémů jsou politici sami, neboť nikdo jiný státy jejich systémovým zadlužováním do srabu nedostal.
My se tu v České republice handrkujeme o stamiliony či jednotky miliard pro ty či ony obory, o peníze do školství nebo pro policisty a hasiče, ale každý rok zaplatíme cca 80 miliard (!) jenom na úrocích ze státního dluhu. Proto zásadně nesouhlasím s návrhy Hermana van Rompuye a jemu podobných, neboť má-li existovat přirozená a jistě žádoucí konkurence mezi lidmi v zaměstnání, mezi živnostníky a mezi podniky, pak musí existovat zdravá a žádnými společnými unijními pravidly nesvázaná konkurence mezi jednotlivými státy Evropy. Jak v oblasti hospodářské, tak i daňové, ale i sociální. To je podle mě jediná cesta jak z hospodářské krize, tak ze škodlivých, nijak nemotivujících a přebujelých sociálních podpor všeho druhu, ale i z doposud v Unii centrálně plánovaného multikulturalistického soužití. A v takovém případě je jasné, že Evropskou unii v současném pojetí státy na starém kontinentu prostě nepotřebují.
Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že bychom Hermana van Rompuye a jemu podobné měli hnát z České republiky. Jsou to oni, kdo pohřbívají celou Evropu a svými nařízeními šlapou po skutečné konkurenceschopnosti, o které nemají ze svých drahých kanceláří, postavených z peněz daňových poplatníků skoro celé Evropy, při svém novodobém centrálním plánování našich životů ani páru. Nikoli mé úvahy na téma škodlivosti Unie, ale Unie sama je druhem Matrixu, milí oponenti.
A návrh řešení? Svoboda národům, suverenita jejich státům, férová hospodářská soutěž bez dotací a tím skutečná konkurenceschopnost, bez umělých politických zásahů sociálních inženýrů. A také návrat odpovědnosti do rukou národních politiků před jejich voliči. Zde, vážení, návrh Evropské dohody (a zde originál na The Telegraph). Stále se pak můžete připojit k petici, u jejíhož zrodu jsem stál a za své peníze nechal přeložit do všech národních jazyků členských států Evrospké unie, proti důsledkům přijetí Lisabonské smlouvy. Najdete tam podpisy lidí z celé Evropy s nimiž budeme další kroky v budoucnu koordinovat (více zde). Jen zkuste porovnat text v petici z roku 2009 s tím, co se nyní v Unii děje. Uvidíte, zda a jak moc jsme se mýlili.