Přirovnání George Bushe k Hitlerovi není přehnané. Amerika za něho vystoupila směrem k národnímu socialismu
Mises.cz: 25. února 2011, Llewellyn H. Rockwell, Jr. (přidal Jan Zvěřina)
Levice často přirovnávala George Bushe k Hitlerovi, což přivádělo redaktory časopisu National Review k šílenství. Mně to tak přehnané nepřipadá. Bushovou hlavní metodou vládnutí bylo rozvířit strach ze zahraničních nepřátel a vyvolat nacionalistickou hysterii ohledně potřeby vést válku a vzdát se svobody výměnou za bezpečnost.
Hitler je sice nejslavnější paralelou, ale zdaleka ne jedinou. Stejnou taktiku používají politici již od starověku. Machiavelli ve své knize Art of War radí vládci:
Umět rozpoznat příležitost ve válce a pevně ji uchopit ti prospěje více než cokoli jiného.
Jaký má ale smysl zkoumat vzestup Hitlera k moci, pokud si z toho nevezmeme ponaučení? Důležitým ponaučením je vyvarovat se vládcům, kteří se dostanou k moci v období nestability, a následně začnou zneužívat zahraniční hrozby a ekonomické krize k upevnění své moci. Pokud budeme historii ignorovat, stane se pouhou řadou suchých dat bez širší relevance.
K upevnění moci používal Bush zejména teroristické útoky z 11. září. Neokonzervativní intelektuálové, kteří ho obklopovali, se naučili bezostyšně manipulovat veřejným míněním. Základním stavebním kamenem jejich vládnutí byl mýtus. Hlavním mýtem, který se snažili pěstovat, je to, že Bush byl křesťanský král-filozof vedoucí křížovou výpravu proti islámskému extremismu. Ti nejhloupější z nás tomu věřili, a tento mýtus sloužil jako ideologický základ jeho prezidentování.
To se rozpadlo, když šla ekonomika ke dnu a Bush nebyl schopen udržet absurdní řeči o tom, že nás brání proti celému světu. Výsledkem byla potupa a posílení levice a jejího socialistického étosu.
Řeči o Hitlerovi v Bílém domě se najednou rozplynuly, jako kdyby se analogie vztahovala pouze na nacionalistickou ideologii. Lidé však zapomínají na to, že hitlerismus nebyl pouze o militarismu, nacionalismu (spíše nadnárodním árijském pangermánském eurooptimistickém rasismu-pozn. EUportal.cz) a posilování politiky identity. Součástí byl také přesun domácí politiky od volného trhu (respektive toho, co z trhu zbylo po Weimaru), směrem ke kolektivistickému ekonomickému plánování.
Nacismus nebyl pouze zdivočelý nacionalismus. Byl to také zvláštní druh socialismu.
Pro ilustraci nahlédněme do knihy The Vampire Economy od Güntera Reimanna (1939). Jeho příběh začíná v roce 1933 dekretem, který stanovuje, že veškerý majetek musí být podřízen kolektivnímu rozhodování. Cesta k tomu začíná namátkovými audity a tvrdými účetními regulacemi:
Továrníky v Německu zasáhla panika, když zaslechli o osudech některých průmyslníků, jejichž majetek byl ve větší či menší míře vyvlastněn státem. Na jejich dveře zaklepali státní úředníci, kteří podrobili účetní rozvahy a veškeré účetní záznamy za poslední tři i více let zevrubné kontrole. Svoje šťourání ukončili až v okamžiku, kdy narazili na chybu. Tu ihned nekompromisně potrestali. Jediná účetní chybička znamenala pokutu v řádech milionů marek. Zcela evidentně byly tyto kontroly pouze záminkou k částečnému vyvlastnění soukromých firem s výhledem k celkovému zabavení majetku později. Majitel byl bezmocný, protože neexistovaly nezávislé soudy, které by bránily vlastnická práva občanů proti libovůli státu. Autoritářský stát si osvojil princip, že soukromý majetek nebude nadále nedotknutelný.
Pravidla se začínala pomalu měnit tak, že firmy přestaly být schopny dělat rozhodnutí v zájmu dosažení zisku. Banky byly znárodněny. Hlavy největších společností vyměněny. Najímání a propouštění bylo vysoce zpolitizováno. Soudy nesledovaly spravedlnost, ale politické priority. Řídit se zákony přestalo postačovat. Národní zájmy měly přednost před zájmy jednotlivců:
Podnikatel musí nejenom vzorně dodržovat zákony, ale také podlézat státním úředníkům. Nesmí trvat na svých právech a nesmí se chovat tak, jako by práva na soukromý majetek byla nedotknutelná. Spíše by měl být vděčný Führerovi za to, že vůbec nějaký majetek má. Takové poměry nevyhnutelně vedou k úpadku obchodní morálky. Sebeúcta a sebedůvěra, které charakterizovaly nezávislé podnikatele v období liberalismu, se rovněž vytrácí.
Dalším krokem byly regulace cen, které daly vzniknout šedé ekonomice. Podnikatelé věnovali více prostředků tomu, aby obešli pravidla, než aby vytvářeli bohatství.
Ke zvýšení cen musí mít obchodník speciální povolení cenového komisaře. Požadavek musí nejprve posvětit svaz výrobců; musí zahrnovat detailní vysvětlení nezbytnosti takového kroku a mnoho dalších údajů, jako například výrobní a distribuční náklady.
Další na řadě je státní řízení produkce. Politické cíle jsou nyní rozhodující v otázce, co se bude vyrábět.
Podporováni generálním štábem, úředníci byli schopni přinutit představitele nejsilnějších obchodních a finančních společností, aby se pustili do projektů, které považovali za rizikové a ztrátové.
Bankéři byli pouze loutkami státních úředníků.
Ve fašismu se dříve nezávislí bankéří – kromě „neárijců“ – stávají státními úředníky se vším všudy, s výjimkou názvu své funkce. Leč se pohybují ve vysokých a vlivných postech, jsou všichni členy centralizované státní mašinerie. Jejich nezávislost, iniciativa a svobodná soutěž, tedy principy, pro které kdysi zaníceně bojovali, jsou pryč.
Kdo si myslí, že paralela přestala po odchodu Bushe platit, měl by se zamyslet nad tímto odstavcem z Reimannovy knihy:
Totalitní režim naprosto převrátil vztah mezi státem a bankami. Dříve vliv bankéřů rostl v momentě, kdy stát potřeboval finanční pomoc. Nyní je opak pravdou. Čím zoufaleji potřebuje stát peníze, tím přísnější opatření zavede, aby donutil banky naložit se svými penězi tak, jak si sám přeje.
Jakmile se banky dostaly pod kontrolu vlády, staly se prostředkem k ovládnutí soukromého majetku státním aparátem:
Totalitní stát nemůže mít nikdy prázdnou pokladnu, dokud soukromé firmy a občané mají ve svých rukou nějaké peníze nebo likvidní aktiva. Stát má moc řešit svoje finanční neduhy na jejich úkor. Soukromé banky, které dříve diktovaly podmínky, za kterých byly ochotny půjčovat peníze, vybudovaly systém, skrz který odčerpávaly likvidní prostředky. Tohoto systému se nyní zmocnil stát pro své vlastní účely.
Tak tomu bylo například s burzou cenných papírů, která byla považována za národní majetek. Spekulace byly zakázány. Velké společnosti byly plně pod kontrolou úředníků. Řád vystřídal dřívější spontánnost, zatímco spekulace starého druhu se staly undergroundovou aktivitou. Největší společnosti nemohly plně ovlivňovat běh událostí.
Zánik malých podniků vedl k tendenci drobných investorů neriskovat svůj kapitál do nových společností. Čím byly korporace větší a čím více byly propojeny se státem, tím méně příležitostí existovalo pro rozvoj nových konkurentů.
Tak tomu bylo i u pojišťoven, které byly nuceny kupovat vládní dluhopisy.
Tendence k daleko rozsáhlejším regulacím nevyústila v socialismus jako takový, ale ve fašistické plánování.
Fašistický stát neuděluje soukromým firmám pouze právo vyrábět pro trh, ale vidí produkci jako povinnost, která musí být splněna i za cenu, že firma nedosáhne zisku. Podnikatel nemůže zavřít továrnu nebo obchod jen kvůli tomu, že trpí ztrátami. Je zapotřebí zvláštní povolení od úřadu.
Volání po povzbuzení ekonomiky vedlo k úplnému vytlačení suverénního rozhodování soukromých podnikatelů. Ti byli nuceni vyrábět a zabránit jakýmkoliv ekonomickým výkyvům, které by mohly zkomplikovat život státu.
Nacistická vláda otevřeně vyhrožovala podnikatelům násilím a omezením práv a svobod, pokud nesplní povinnost vyrábět podle požadavků státu.
Tyto snahy však nemohly mít hmatatelný účinek bez ohledu na to, jak tvrdě o to establishment usiloval. Soukromý majetek, svobodná konkurence a tržní síly byly totiž potlačeny.
Totalitní režim zahubil nejdůležitější udržovací sílu kapitalismu – přesvědčení, že soukromý majetek je nedotknutelným právem každého člověka a jako takový by měl být ochraňován. Respekt k soukromému vlastnictví se hluboce zakořenil ve všech kapitalistických zemích. Je to nejmocnější opora kapitalismu. Fašismus tuto sílu dokázal zničit… Lidé stále pracují za peníze a z těchto peněz žijí. Vlastnictví kapitálu stále přináší příjem. Jenže tento příjem závisí na milosrdenství státních úředníků.
Reimann shrnuje:
V Německu neexistuje žádná ekonomická oblast, do které stát nezasahuje. Ve větší nebo menší míře stát předepisuje, jak má podnikatel naložit s kapitálem, který je jeho soukromým majetkem. Z tohoto důvodu se němečtí podnikatelé stali fatalisty – nevěří, že nová pravidla budou fungovat, nicméně vědí, že nemohou běh událostí ovlivnit. Stali se součástí obrovské mašinerie, kterou nemohou kormidlovat.
Režim také dramaticky zvýšil objem sociální a zdravotní legislativy. Poskytoval doživotní penze přátelům a lékařům výměnou za jejich protislužby.
Jestliže se vám něco z toho zdá povědomé, je to proto, že principy státních zásahů jsou univerzální.
Nacistický režim nepředstavuje unikátní zlo v historii lidstva, spíše dnes již obvyklou kombinaci dvou nebezpečných ideologií – nacionalismu a socialismu.
A obě známe až příliš dobře.
Původní článek naleznete zde.
www.mises.cz
