Klaus: Evropská unie je institucí s vrozenou vadou
Interview prezidenta republiky pro italský týdeník Südtiroler Wirtschaftszeitung o Evropě
CHP: Pane prezidente, Vaše vystoupení na Jihotyrolském hospodářském fóru nese název „Evropa má budoucnost – ale ne příliš růžovou“. Jakou barvu má tedy budoucnost Evropy?
VK: Barva není tak důležitá, ale Evropa by si právě teď neměla nic nalhávat, neboť její situace příliš růžová není. Nedávno se mi v jedné diskusi někdo zeptal, proč to vidím tak negativně. Byl přesvědčen, že Evropa pro většinu zemí světa představuje vzor či ideál. Tento postoj je podle mého názoru klasickým případem tohoto nalhávání si a je smutné, že je v Evropě v současnosti tak rozšířený. Jsem velmi často v různých zemích světa, ale tento názor jsem tam nikdy neslyšel.
Že jste euroskeptikem je o Vás všeobecně známé. Co Vám v první řadě na Evropě vadí?
Nejsem žádným euroskeptikem. Pouze s kritickým pohledem sleduji vývoj v Evropě a „pouze“ se ptám, proč je právě takový. Jsem přesvědčen, že k němu na straně jedné vedla příliš paternalistická doktrína sociálního tržního hospodářství a na druhé straně kontraproduktivní centralizace, harmonizace, standardizace a unifikace Evropy prováděná pod praporem evropské integrace. To nemá se skepsí jako osobním životním postojem nic společného. Z mé strany je to čistě analytický výrok.
Je Evropská Unie chybnou konstrukcí, která byla dobře myšlena ale špatně realizována?
Termín „chybná konstrukce“ není špatný, ale já spíše mluvím o tom, že je Evropská unie institucí s vrozenou vadou a s velmi problematickým následným vývojem. Nevěřím ani tomu, že byla jejími iniciátory „dobře myšlena“, možná byla dobře myšlena pro ně samé. Oni chtěli a chtějí Evropu, to znamená nás, řídit. Pro ty z nás, kteří nevládneme z Bruselu a nebo nežijeme z Bruselu, v tom nic dobrého není. Jsem až přecitlivělý na formulaci, že něco bylo dobře myšleno, ale špatně realizováno. To jsem slýchával v éře komunismu každý den.
Faktem zůstává, že v Evropě vládne mír a že blahobyt ve všech zemích roste. Není to zásluha Evropské unie?
Mír v Evropě určitě není zásluhou Evropské unie, spíše naopak, Evropská unie je důsledkem míru. Tragédie druhé světové války byla tak velká a tak hrozná, že alespoň pro naší historickou epochu vylučuje její opakování. Navíc nezapomeňme, že máme NATO, které je v tomto smyslu daleko důležitější než Evropská unie.
S blahobytem to v Evropě také není tak slavné. S výjimkou těch zemí, které jsou ve válce nebo které procházejí revolucemi, je ekonomický růst v zemích EU v posledních desetiletích nejpomalejší na světě. Například ve Vaší zemi, v Itálii, byl reálný ekonomický růst v posledním desetiletí nulový nebo dokonce negativní. Je to úspěch?
Vycházíte z toho, že se Evropská unie znovu rozpadne? Byla řecká krize jen prvním symptomem jejího nevyhnutelného rozpadu?
I když považuji Evropskou unii za velmi problematickou konstrukci, nemyslím si, že se rozpadne. Její existence bude pokračovat, ale náklady tohoto pokračování budou stále vyšší. Hypotéza, že ona sama nevyvolává žádné náklady nebo že jsou její náklady daleko nižší, než její přínosy, je nepochybně neudržitelná. To lidé v Evropě, zejména po řecké krizi, vědí velmi dobře. Pro mne je nepochopitelné, že to nevěděli dříve.
Nemyslíte, že by po ekonomické stránce byl rozpad EU katastrofou? Sama společná měna – euro – má přece mnoho pozitivních stránek.
Nemyslím si, že má společná měna v neoptimální měnové zóně (a eurozóna dnešních sedmnácti, vysoce heterogenních zemí není v žádném případě optimální měnovou zónou) více pozitivních než negativních stránek. To, že za existenci eura platíme vysokou cenu, bychom vědět měli. Rozpad eura neočekávám, ale jako ekonom musím dodat, že by snížení počtu zemí eurozóny žádnou katastrofou nebylo. Já jsem zažil „rozpad“ československé měnové zóny (a bez velké radosti jsem ji musel spoluorganizovat) a ten také žádnou katastrofu nevyvolal.
Jako špičkový politik v bývalém Československu jste byl jednou z hlavních hybných sil rozdělení na dva státy – na Česko a Slovensko. Když se dnes podíváte zpátky, byla to skutečně jediná správná cesta?
Narodil jsem se v Československu (tehdy to bohužel nebylo Československo, ale říšský Protektorát Čechy a Morava) a vždycky jsem si myslel, že v něm také zemřu. Proto jsem chtěl svou vlast, Československo, zachovat. To bohužel, k mému velkému zklamání, Slováci nechtěli. Přesto je férové dnes říci, že rozdělení federace pomohlo v různých ohledech oběma zemím. I toto dnes akceptují v obou našich zemích skoro všichni, pouze v cizině to chápe málokdo. Je to ale vlastně docela logické, jako cizinec jsem také nic nenamítal proti bývalé Jugoslávii.
Proč jste si tak jistý, že by se Československo nevyvíjelo přesně tak jako samostatné státy Česko a Slovensko?
Homogenita původního státu příliš vysoká nebyla (ale byla samozřejmě daleko vyšší než je homogenita dnešní EU a nebo než byla homogenita Německa v momentu jeho znovusjednocení) a zejména Slováci cítili její důsledky. Navíc chtěli – prvně ve svých dějinách – mít svůj vlastní stát. A to jsem musel akceptovat.
V půlmilionové zemi Jižní Tyrolsko jsou touhy po přestřižení pupeční šňůry od Itálie stejně tak velké. Většinová strana SVP (Südtiroler Volkspartei) usiluje o stále větší autonomii, která již nyní sahá dosti daleko, opoziční skupiny aspirují dokonce na vlastní stát. Jaká by byla Vaše politika, kdybyste byl prezidentem Jižního Tyrolska?
Nemám žádné ambice komukoli v tomto ohledu radit. Rozdělení Československa jsme udělali tak rychle a tak přátelsky a mírumilovně, že „zbytek světa“ nedostal žádnou příležitost, aby se do našich vnitřních záležitostí vměšoval a to jsem považoval za vítězství. Vývoj v Jugoslávii ukázal, jak je vnější vměšování kontraproduktivní. To pro mne bylo dostatečným varováním.
Jižní Tyrolsko je ve zcela jiné situaci. Při svých zdejších lyžařských pobytech (mým oblíbeným místem je Passo Monte Croce, které se tam ale spíše nazývá Kreuzbergpass!) jsem pochopil, že jsou obyvatelé Jižních Tyrol více probruselští než prořímští. Proto nejsou tak kritičtí k dnešním tendencím oslabování a podkopávání národních států v Evropě a k vytváření „Evropy regionů“.
Co Vás přimělo k tomu, abyste vystoupil s projevem takříkajíc v „provincii“? Brixen není Berlín a Jihotyrolské hospodářské fórum není Světové ekonomické fórum v Davosu.
Pozvání do Brixenu si velmi vážím. Ještě jsem tam nikdy nebyl, i když u nás toto místo zná každý Čech, neboť tam byl v dobách rakousko-uherské monarchie poslán do exilu známý český spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský. V Davosu jsem už byl skoro dvacetkrát a přesto se tam dobře necítím. Lidé, kteří obhajují „globální vládnutí“ nejsou mými přáteli. Homo Davosensis je nebezpečný lidský druh, Homo Brixensis je určitě daleko přátelštější.
Christian Pfeifer, Südtiroler Wirtschaftszeitung, 25. února 2011
(překlad z němčiny)