Není to tak dávno, co se uctívači politické korektnosti, rovnosti dle Marxova účení a multikulti nesmyslů rozhořčovali nad „antikristem“ Romanem Jochem, který se stal poradcem premiéra Nečase pro lidská práva. Jako smečka hladových psů poštěkávala skrze média a poukazovala na to, že pan Joch je vlastně extremista. V posledních několika dnech si tito zastydlí socialisté vzali na paškál Ladislava Bátoru.
Když se jej nejdříve prezident Klaus a poté Tomio Okamura prostřednictvím svých článků dovolili zastat, sklidili bouři nevole.
Jakoby páni novináři a spol. vůbec nepochopili, co chtěli oba pánové svými články říci. Spíš se ale obávám, že chápat ani nechtěli.
Je v naší společnosti cosi nezdravého, cosi, co zavání starými pořádky. Dvacet let po revoluce si zde opět jisté skupiny zosobňují právo určovat ostatním, co si mají a a vlastně i musí myslet. Šrouby se stále víc a víc utahují. O některých tématech se mluvit nesmí, další témata jsou záměrně opomíjena.
Přestáváme pomalu, ale jistě přemýšlet vlastní hlavou. Pouze pasivně přijímáme cokoli, co se objeví v médiích. Kritické myšlení, schopnost učinit si názor na základě vlastních zkušeností je považováno za zbytečný luxus. Stačí sem tam projevit jiný názor, který nezapadá do mainstreamového nazírání na jakékoli společenské téma a novinářští „ochránci“ demokracie okamžitě přispěchají se svými nálepkami.
Neonacistou, rasistou či pravicovým extremistou se dnes může stát prakticky každý. Pilná novinářka z Lidových novin Šárka Pálková se takto naposledy pustila do Tomia Okamury. Nejspíš si nebyla schopna najít žádné solidní téma, brázdila celý den po internetu, chudák holka, a hledala, čeho by se mohla chytit. Když pracujete v novinách, svoje si prostě musíte napsat, to je marné. Nejlepší je si najít nějakou mediálně známou tvář a pokusit se její doposud neposkvrněný obraz nějakým způsobem devalvovat. Lidově řečeno, pěkně to té primadoně natřít. Ať si nemyslí, že český novinář je nějaké ořezávátko. A vida, slavná chvíle Šárky Pálkové opravdu přišla. S vypětím všech sil dosurfovala až na článek Tomia Okamury Již po pár řádcích se jé nejspíš začaly červenat tváře samým vzrušením. Celodenní úsilí se vyplatilo. Šéfredaktor bude spokojen a kolegové k ní budou konečně vzhlížet s obdivem. Šárka má svoji kauzičku!
Již po prvních řádcích Okamurova článku je nad slunce jasné, že ten člověk je obyčejný nácek. Nejraději by zlikvidoval české cikány a kdo ví, jestli mezi řádky nebrojí také proti židům! Děs a hrůza! Naštěstí tu nad námi bdí pokračovatelka Havlíčka a Čapka paní/slečna Pálková. Jak skvělé je být novinářem pracujícím v celostátním deníku. Jak zlehka pero klouže po papíře, když se celí rozpálení vydáváte po stopě pořádné kauzy. Kdo by to byl ještě nedávno do toho milého a věčně usměvavého „čechojaponce“ řekl? Ale kdepak, před zapálenou českou novinářkou své zvrhlé smýšlení nikdo neutají. A to ani nějaký ten Okamura.
Bylo by to celkem vtipné, kdyby podobně neuvažovala taková spousta českých novinářů. Být novinářem v České republice na počátku 3. tisíciletí dává obrovskou moc do rukou lidí, kteří s ní neumí zacházet. Obdobné je to s některými politiky. U těch je však naděje, že nebudou zvoleni a po příštích volbách o nich nebude vidu ani slechu. Politiky si nakonec volíme sami, takže dobře nám tak.
Kdo ale volí novináře? Není trochu podivné, když o pravdě a lži rozhoduje Šárka Pálková a její kolegové z Lidovek či Mladé Fronty? Jakým právem mají v rukách tak obrovskou moc bulvární pisálkové okresního formátu? Denně nám tito hbití investigativci přinášejí příběhy o zlých a zkorumpovaných politicích. Novinář se pravidelně staví do role žalobce i prokurátor v jedné osobě. "Obyčejný člověk“ se stává pouhým zrnkem mezi mlýnskými kameny politiků a médií. Kdosi se nám pokouší stále dokola namlouvat, že politika je největší zlo. Dobro pak představují novináři a média, která nás před bezohlednými politiky chrání. Nějak ale přestávám věřit, že laskavá náruč českých pisálků je pro náš lid to pravé ořechové. Že by měl Hájek s tou mediokracií nakonec tak trochu pravdu?
www.eportal.cz