Češi mají slavnou vojenskou historii. Nevěřme flagelantům!
„Četl jsem článek v novinách, zas ňákej mudrc tam psal, že český národ měl vždy strach, prý nikdy nebojoval. Noviny v krbu zaplály – oheň zapraskal. Modrý dým mizel do dáli a já vzpomínal…“
Přibližně takto začíná píseň skupiny Taxmeni (fanouškům se omlouvám za případné nepřesnosti v citaci), která hořce připomíná postoje části „mediální elity“ vůči české vojenské historii.
Sebevědomí nedouci s jasánkovským zápalem líčí českou zbabělost, „švejkovskou povahu“, či nebojovnost. Je to přece tak jasné. Jsme slaboši, naše armáda „od Bílé Hory nebojovala“ a my jsme vlastně nikdy za nic nestáli. Diletantští hlupáci pak neopomenou dodat, kterak za války „gestapo nestačilo vyřizovat česká udání“.
Dlouho jsem neměl potřebu vyjadřovat se k těmto překrouceným polopravdám a vyloženým lžím. Jsou totiž snadno argumentačně vyvratitelné, stojí na vratkých nohou a tak jsem měl za to, že slouží toliko k módnímu národnímu sebemrskačství příslušných autorů.
Bohužel, zkušenost mě přesvědčila, že těmto „novým pověstem českým“ věří asi více lidí, než jsem si ochoten připustit. Dokonce včetně těch inteligentních.
Pokusím se tedy laskavému čtenáři v maximální stručnosti nastínit reálný stav, byť mi jednoduchost žurnalistického stylu nedává příliš prostoru. Tak tedy…
Češi byli již v raném středověku vnímáni jako velmi dobří bojovníci. Je málo známou skutečností, že první dochovaná kronikářská zmínka o „kmenu Čechů“ se vztahuje k bitvě o Kaninu (Canburg) z roku 805. Tři voje slavného imperátora Karla Velikého se pokusily pokořit obranu místního hradiště, avšak byly českými obránci odraženy.
Docela sympatický vstup do historických letopisů, ne ?
Zhruba o sto let později se v dobových kronikách hovoří, že zbroj českých jezdců je „lepší než samo válečné štěstí“ , český kníže Boleslav I se honosí titulem „pán Prahy a Krakova“, jeho vojska porážejí elitní merserburskou legii císaře Oty a na východě se dostávají až k Červeným hradům“
Boleslav I, jeho nástupce Boleslav II, Břetislav, Oldřich a další knížata z raného středověku prokázali nesporný válečnický um, který, mimo jiné, rozdal českým panovníkům velmi dobré karty do geopolitického mariáše.
V tomto směru nesmíme zapomínat ani na velkomoravské předchůdce českých knížat. Rovněž hotovosti Rastislava a Svatopluka se uměly ohánět zbraní, o čemž asi nejvýstižněji svědčí porážka franských vojsk u Věligradu.
Sláva českého vojenského řemesla nepohasla ani v pozdějších obdobích středověku. Lva, jako symbol bojovnosti a odvahy udělil Čechům římský císař za jejich služby při dobývání italského Milánu.
Jména jako Soběslav nebo Přemysl Otakar II asi také nemusí zájemcům o dějiny vojenství nikdo blíže představovat.
Král Jan Český (pouze u nás zvaný přízviskem „Lucemburský“ – Bůh ví, proč tomu tak je) byl ve své době nazýván „prvním rytířem Evropy“ a osobně soudím, že nebýt anglického krále Richarda Lví srdce, stal by se oním vzorem „krále ve zbroji“ právě Jan.
A pak tu máme dobu husitskou… Po prvorepublikové a komunistické nepřiměřené adoraci (pokaždé jinak motivované) se stalo husitství terčem salónních tlachalů, ačkoliv z hlediska vojenské historie k tomu nebyl důvod. Pokud se chcete mezi polovzdělanými snoby blýsknout, hodně mluvte o „lupiči Žižkovi“. Jestli však máte zájem o historické poznání, doporučuji věnovat pozornost kupříkladu americkému historikovi R.G. Grantovi, který označuje Žižku za pravděpodobně nejschopnějšího středověkého vojevůdce.
Ono je vůbec zajímavé, že zatímco tuzemští sebemrskači volají po odstranění „Žižkova kultu“ (tady něco takového je ?), západní vojenští historikové se o Žižkovi vyjadřují často velmi pozitivně.
Navzdory hlavnímu názorovému proudu z kavárny Slávie tak můžeme říci, že husitská vojska byla extrémně úspěšnou a na dobové poměry také disciplinovanou silou (ano, disciplinovanou, přes veškeré „pálení kostelů“).
O úspěchu husitské taktiky svědčí i fakt, že se jednotlivá evropská vojska začínají po husitských válkách prodělávat určitou „husitizaci“, tedy proměnu s důrazem na větší roli pěchoty a palných zbraní.
Vozová hradba nebyla husitským vynálezem, jako první s ní do boje vyrazili Švýcaři. Husité však dokázali tuto metodu „zpopularizovat“ a rozšířit ji právě o faktor organizovaného používání houfnic, tarasnic a podobných.
Dnes již prokazatelně víme, že Jana z Arku věděla o používání palných zbraní „le Pragery“ a velmi pravděpodobně jí tato znalost posloužila k inspiraci při použití dělostřeleckých zbraní u Orleánsu.
Raný a pozdější novověk měl také své velké vojevůdce českého původu, ať už úspěšného obránce Vídně, Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, nebo maršála Jana Josefa Radeckého, který zůstal pro své rakouské angažmá v samostatném státě poněkud upozaděn.
Prvoválečné vystoupení sto tisícovek, převážně českých dobrovolníků, v řadách československých legií představují notoricky známou kapitolu českých dějin. Vítězství legionářů u Vouizieres, Terronu, Doss Alta, Zborova či Bachmače jsou nesporná, byť jejich strategický význam nebyl vždy velký.
„Čechoslováci se bili tak, že by před nimi měli všichni padnout na kolena“ prohlásil roku 1917 na adresu legií vynikající ruský generál Alexej Brusilov.
„Radši bojovat s čertem než s Čechy“ znělo mezi ruskými bolševiky při ozbrojeném vystoupení legií na sibiřské magistrále a západní tisk označil legionáře za „nové vládce Sibiře“
Slova uznání tenkrát přišla i ze země vycházejícího slunce. Japonský intervenční generál Onoda uvedl, že nejlepším vojevůdcem s jakým se kdy setkal byl legionářský generál Gajda (doufám, že mohu tento fakt konstatovat, aniž by mne Taliban politické korektnosti vinil ze sympatií ke Gajdově poválečné politické dráze).
V dobách těsně poválečných prodělala mladá československá armáda dvě bojová vystoupení, když se střetla s Maďary na Slovensku a s Poláky svedla takřečenou těšínskou válku. Oba tyto střety vyzněly ve prospěch Prahy, přičemž postupu hlouběji na polské území zabránil velmocenský tlak Francie.
Porážka Maďarů sice proběhla za významné podpory francouzské vojenské mise a bojové pomoci rumunského spojence, avšak rozhodujícího obratu dosáhl československý plukovník Šnejdárek ve vítězné bitvě u Zvolena roku 1919.
„Ergo kladívko“ - Přestože regulérní československá armáda samostatného státu vítězně vybojovala dvě válečná tažení, podle některých veřejně činných es mediální arény „Češi od Bílé Hory nebojovali“.
A tito komentátoři se, prosím, pasují do role intelektuálních veličin.
Asi nejvíce flagelantských mýtů o „české zbabělosti“ je nepochybně spojeno se druhou světovou válkou a dobou „Protektorátu Čechy a Morava“. Známe to asi všichni – Češi nic nedělali, Češi spokojeně pracovali pro Hitlera, v protektorátu odboj téměř neexistoval, Češi byli národ udavačů…
Pojďme se podívat, jak se věci měly doopravdy.
Během svých studií historie jsem velmi rád navštěvoval přednášky profesora Jana Kuklíka (dnes již, Bohužel, zesnulého) o protektorátu a domácím odboji. Pan profesor Kuklík, přední odborník na danou problematiku, totiž velmi často vyvracel teze sebemrskačů o zbabělém českém národě.
Otevírám tedy své zaprášené poznámky z Kuklíkových přednášek…
Úvodem bych rád připomenul, že koncem roku 1941 se počet příslušníků pouze domácího odboje v protektorátu blíží k číslu 200 000 (slovy dvě stě tisíc). Poměrně slušné číslo, vzhledem k tomu, že domácí odboj údajně „téměř neexistoval“.
Zhruba sto tisíc odbojářů přináleželo k tzv. ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího), který zastřešoval vojenskou Obranu národa, „prvorepublikové“ Politické ústředí a levicový (ne však komunistický) Petiční výbor Věrni zůstaneme.
Dalších cca patnáct tisíc členů domácího odboje připadá na komunisty, „zbytek“ představuje menší skupiny, skupinky či jednotlivce.
Jestliže celkový počet obyvatel „Protektorátu Čechy a Morava“ (včetně žen, dětí, starců a obyvatel německé národnosti) je vyčíslen na 7 380 000, pak náhle zjišťujeme, že Češi zase až tak zbabělí nebyli…
Procentuálním přepočtem pak dojdeme k tomu, že rozsahem domácího odboje jsme se v zásadě pohybovali na úrovni Francie či Belgie. A stejně jako v jiných okupovaných zemích, nejkrvavější daň zaplatili bývalí příslušníci armády spolu s inteligencí.
„Standartu“ jsme se nevymykali ani co se četnosti kolaborantů týče. Povídačky o tom, kterak protektorátní gestapo nestíhalo vyřizovat udání nutno odkázat do říše bajek. Toto tvrzení nemá žádnou oporu v historických pramenech.
Pravdou je, že český domácí odboj nebyl tolik orientován na ozbrojené akce jako ve Francii či Polsku a už vůbec ne jako v Jugoslávii. To lze ovšem vysvětlit dvěma objektivními faktory.
První z nich představuje terén. Česká kotlina je pro guerillovou válku naprosto nevhodná. Armija krajowa měla v Polsku neprostupné rozlehlé lesy, četnici a partyzáni mohli v jugoprostoru na okupanta útočit z pro ně velmi příznivého horského terénu.
My jsme se o nic podobného opřít nemohli.
Druhou skutečností je malá míra „vyzbrojenosti“ českého domácího odboje. Poláci, Srbové či Francouzi odcházeli do odboje po vojenském obsazení svých zemí a kapitulaci svých armád. Tito lidé se tedy mohli velmi snadno stáhnout do ilegality i se svou výzbrojí a výstrojí. Měli jsme takovou možnost po patnáctém březnu i my ? Ne…
Od věci zde není ani fakt, že druhorepubliková garnitura neudělala nic pro to, aby případnou rezistenci po okupaci zbytku českých zemí vyzbrojila.
Náš domácí odboj si musel vystačit s tím, co sehnaly jednotlivé osoby, většinou někdejší vojáci z povolání.
Přes tyto nevýhody i u nás docházelo k ozbrojeným vystoupením domácího odboje. První z nich se uskutečnilo již devatenáctého března 1939, kdy příslušníci Obrany národa přepadli zbrojnici v Hostivicích. Němci proti nim během boje vystříleli přes sto ran a použili šest granátů.
Prioritou domácího odboje tak zůstávala zpravodajská činnost a sabotáže. Nutno říci, že Britové vysoce oceňovali ofenzivní zpravodajství protektorátního podzemí. To defenzivní, Bohužel, pokulhávalo.
Československý zahraniční odboj by si jistě zasloužil více prostoru, avšak jsem zde omezen počtem znaků, přičemž předpokládám, že působení českých a slovenských vojáků na západní a východní frontě, stejně jako boje v Severní Africe, jsou čtenářům alespoň rámcově známy.
Pokusil jsem se výše dokázat, že se nemáme za co stydět. České válečné a vojenské dějiny jsou úctyhodné. Samozřejmě, že i ony obsahují své temné stránky, stejně jako dějiny ostatních národů.
Češi nebyli národem zbabělců, Švejků či udavačů, ač by si to možná kavárenští žvanilové velmi přáli. Ačkoliv se to z pohrdavých komentářů velké části mainstreamových médií nezdá, byli jsme dobří bojovníci.
K nějaké zahanbenosti či mindráku z našich vojenských dějin opravdu nemáme důvod a to ani přes mnichovské trauma.
Pamatujme na to…