Klaus: Nespojujme důchodovou reformu se zvýšením DPH
Sjednocení sazeb DPH je samostatný reformní projekt v oblasti daňového systému. Je pro něj řada rozumných, učebnicově známých důvodů a je žádoucí tímto směrem postupovat. Za celých 20 let se nám to nepodařilo, i když samo o sobě vytvoření jen dvou sazeb této daně (místo desítek či stovek, dokonce záporných sazeb daně u předchůdce systému DPH, kterým byla daň z obratu) bylo revolučním krokem. Nicméně, v jakékoli složité realitě, a ta naše dnešní složitá je, není důvod pro daňový fundamentalismus či purismus.
Daňovou reformou by bylo sjednocení sazby daně z přidané hodnoty, které by bylo výnosově neutrální. To by vyžadovalo, aby stát od občanů nevzal více, než kolik jim bral před tím. Vládou navrhované sjednocení sazeb DPH, které je přílepkem k důchodové reformě, představuje zvýšení průměrné sazby této daně, čili je čistým příjmem pro stát a čistým výdajem občanů, kterým se zvýšení sazeb promítne do cen zboží, které budou platit. I to je samozřejmě možný projekt, ale měl by takto být vysvětlován. Neměl by být schováván za důchodovou reformu.
Vláda by tedy nyní měla obhájit, proč tuto finanční výpomoc od občanů při přechodu na mírně pozměněný důchodový systém potřebuje, proč ji potřebuje právě teď a proč stát není schopen pro start své důchodové reformy (jejíž náklady budou rozloženy na dlouhá desetiletí) uspořit jinde. Vyplácené dávky důchodového pojištění absolutně i relativně rostou. V roce 2009 činily 332 mld. Kč, z toho starobní důchody 244 miliard (v roce 2000 to byla skoro jen polovina – 182, resp. 131 mld. Kč). To je zhruba 9,2 %, resp. 6,7 % HDP (v roce 2000 to bylo 8,5 %, resp. 6,1 %), ale je to 28,4 %, resp. 20,9 % výdajů státního rozpočtu v roce 2009. To jsou hodnoty velmi vysoké, ale nejsou ve státním rozpočtu jediné. Důchody jsou jen částí státních financí.
Něco úplně jiného je to, jestli je právě teď ta pravá chvíle ke zvyšování cen u výrobků, které měly dosud nižší sazbu DPH, což jsou např. potraviny. Ceny potravin jsou dnes – v celém světě – na své nejvyšší úrovni v historii, v nemalé míře kvůli nesmyslnému používání zemědělské půdy na nepotravinářské účely pod heslem boje s CO2 a s globálním (ne)oteplováním. Ceny potravin u nás reagují na vývoj světových cen a proto je legitimní otázkou, zda k tomu máme právě teď my sami něco přidávat? Nevyžádá si takto vyvolaná inflace valorizaci důchodů (a řady dalších položek výdajové stránky státního rozpočtu), která velmi oslabí případný příznivý rozpočtový efekt „sjednocení“ sazeb DPH?
Zvýšení DPH se také dotkne řady služeb, které jsou u nás provozovány, aniž jsou vystaveny tlaku světové konkurence (nejsou to tradables), a proto jejich ceny v minulých obdobích rostly více než ceny těch druhů zboží, které měly až dosud vyšší sazbu DPH. Ale opakuji, můj vážný „daňový“ článek by vypadal jinak, já teď pouze tvrdím, že je pokrytecké zaměňovat zvýšení DPH za důchodovou reformu.
Měl bych to asi říci ještě silněji. Právě teď zvýšit daně je jistým typem sdělení o důchodové reformě, resp. je to sdělení o důchodové nereformě. Je to sdělení, že se stát i nadále snaží – navzdory demografickým trendům posledních desetiletí, kterými je snižování míry porodnosti a prodlužování délky života – udržet dosavadní, byť velmi mírně modifikovaný model. Začnu-li důchodovou reformu tím, že zvýším daně, dávám jasný signál: něco vám vezmu, ale pak se mnou můžete i nadále, téměř v neztenčené míře, počítat. Tedy, že stát nehodlá reformovat to hlavní: míru své účasti v důchodovém systému.
Smysl jakékoli důchodové reformy musí být ve sdělení, že občan v budoucnu se státem tolik počítat nemůže, že se musí každý – daleko více než dosud – o svoji budoucnost starat sám a že je třeba se staráním se o své vlastní zajištění ve stáří začít velmi brzy. Jsem přesvědčen, že jsou na to lidé, zejména mladší generace, připraveni a že to vědí. Nesmějí však dostávat špatné signály. Signály, které dostali minulý týden, špatnými byly.
Když Bismarck v osmdesátých letech 19. století vytvořil tehdy zcela průkopnický sociální systém, v tehdejším Německu stanovil – míru, jak to měl promyšlené, nedovedu posoudit – rok odchodu z práce do důchodu s nárokem na důchod 3 roky po průměrném věku dožití. Sdělil tím zcela jasně, co tento důchod znamená, jakou má funkci a kolik lidí ho bude dostávat. Tím si zajistil ufinancovatelnost svého průběžného systému. Když jsem se jako předseda vlády v polovině 90. let důchodovým systémem u nás zabýval a zahájil postupný (příliš pomalý, protože větší politickou sílu jsem v koalici s lidovci neměl) posun odchodu do důchodu, vypočítal jsem si, že je u nás rozdíl roku odchodu do důchodu a průměrného věku dožití 14 let, ale v opačném směru. Minulý týden řekl ministr práce a sociálních věcí Drábek, že u nás budou lidé pobírat starobní důchod v průměru 20 let! Rozdíl čísel mínus tři, plus čtrnáct a plus dvacet je fatální.
Plyne z toho, že buď bude třeba radikálně zvýšit daně a platby na důchodový účet (aby byl systém ufinancovatelný), čili razantně zvýšit platby od nedůchodců, nebo každému důrazně říci, že důchody budou v budoucnu proti platům a mzdám nižší než dosud. Žádná třetí cesta není. Nemyslím, že si přejeme, aby stát lidem přikázal, že musí povinně spořit – to by totiž už nebyl liberální stát. To by bylo totéž, jako kdyby jim rovnou zvýšil daně.
Jedině takto lze vést dialog s veřejností. Jedině tak bude moci důchodovou reformu respektovat. Jedině tak ji nestihne osud třicetikorunové platby u lékaře.
Václav Klaus, MF Dnes, 8. března 2011