Ruce natažené pro dávky, podpory, dotace, výjimky ze zákonů, zákony šité namíru jen pro vyvolené, nebo toužící po své vlastní ochraně za peníze všech ostaních, ačkoli sami hledají cesty, jak leccos obejít. Tohle jsou důsledky současného pojetí státu, na který někteří tak rádi spoléhají, že jejich život zajistí za ně.
Nic není neměnné. Jen smrt, na kterou se můžeme spolehnout, čeká každého z nás. Hodně lidí žije životem, u kterého neví, co bude zítra. Ti šťastnější si mohou plánovat svůj život na období týdnů, měsíců a ti nejšťastnější snad na dobu několika málo let. Ani tak nemají jistotu. Mohou se sebevíc snažit, nicméně přijde zásah zrovna zvolených politiků, který nemohou ovlivnit - a vše je jinak. Přijdou nové krize, protože jsou přirozenou součástí našich životů stejně, jako doby úspěchů. Přijdou nové zákony, které z důvodu politikaření, jehož cílem je získat moc na čtyři roky, stanoví nová pravidla. Jiná, než podle kterých jste se zařídili a naplánovali svůj život. Děje se to nikoli v řádu desetiletí, ale každý rok a někdy i několikrát ročně. Nemyslím si, že by byli politici blbí. Vůbec ne. Jsem hluboce přesvědčen, že nám vědomě a cíleně lžou. Lžou nám z důvodu jejich vlastního prospěchu.
1) Obhajovat například zvýšení DPH důchodovou reformou je prasárna, ze které prospěch mají ti, kteří sedí na veřejných penězích. Obhajovat zdražení všeho tím, že nám to přinese užitek za desítky let, je s odkazem na předchozí odstavec neobhajitelné. Potřebují prostě jen zalepit jimi způsobené díry v rozpočtu a apel na důchody, které k tomu zneužili, se jim hodí.
2) Kázat o morálce a korupci a zatím být sám beztrestný za účelové hlasování bez hrozby úhrady způsobených škod občanům, jako například v oblasti fotovoltaiky nebo jiných rádoby zelených dotací, to je prasárna.
3) Říkat nemocným a postiženým, že nemáme peníze na služby a léky pro ně, ale posílat z veřejného rozpočtu peníze do Libye (více zde), je prasárna.
4) Nemít peníze na platy vojáků, ale kupovat nepotřebné a předražené systémy, to je prasárna.
5) Nemít peníze pro zdravotníky, ale vědomě neumožnit skutečné systémové změny, protože by to znamenalo mít menší vliv na obrovský přerozdělovaný balík peněz ve zdravotnictví, kde se lze tak pěkně zaštiťovat veřejným zájmem, je prasárna.
6) Nechat se svými kolegy jako zvolený politik jmenovat do státních a městských firem bez toho, aniž by důvodem jmenování byly zkušenosti v oboru či jiné profesní předpoklady, to je prasárna. Nakonec být zvolen je pro mnoho lidí nikoli otázkou prestiže, ale cestou právě k těmto místům.
Troufám si tvrdit, že výše uvedených šest příkladů nemá nic společného s nějakým dělením na pravici či levici. Dělají to bez rozdílu stranické příslušnosti, bez rozdílu barvy dresu, který občas mění, aby to už nebylo blbý, bez rozdílu toho, co napsali do volebních programů. Proto jsem zastáncem štíhlého státu. Ne kvůli politickým preferencím, ale kvůli principu a přesvědčení, že tím hlavním, čím by se lidé měli řídit, je jejich svoboda rozhodování a odpovědnost za své činy. Teprve pak, tam kde to opravdu z nějakého důvodu nejde, má stát svou roli. Stát je tu od toho, aby nám poskytofval služby a politici od toho, aby je plnili. Bohužel mám pocit, že se to nějak zvrtlo, a že stát se skrze politiky stal samostatnou entitou, která si z občanů udělala služebníky své.
Jsem hluboce přesvědčen, že nám politici v zájmu zachování své moci vědomě lžou. Lžou nám z důvodu jejich vlastního prospěchu. Prospěchu politických stran, ve kterých se dostali nahoru, prospěchu osobního, při usedání do placených křesel státních či městských podniků, prospěchu svých přátel, jejichž společnosti byly mnohdy založeny jen proto, aby dojily veřejné peníze. Slovo „politik“ se za poslední roky stalo pejorativním výrazem, nadávkou plnou neúcty a opovržení. Skuteční státníci vymřeli, nebo nejsou ve volební módě, protože by jejich vláda ku prospěchu věci znamenala konec pohodlnosti natažených rukou.
Jsem zastáncem silného samostatného státu, který je ale silný navenek vůči okolí kvůli jeho obraně, nikoli silného uvnitř vůči občanům, kde má být naopak velmi střídmý, neřkuli slabý na to, aby zasahoval do jejich životů a diktoval, co je pro ně správné a co ne. Život patří každému z nás stejně, jako vydělané peníze. Ne státu. Naše svoboda myšlení a vyjadřování patří každému z nás, ne státu. Svoboda rozhodování, co je pro každého z nás dobré, patří jako ryzím individualitám nám, ne státu. Stát tu jako instituce nesmí být od toho, aby posuzoval či snad dokonce soudil, zda si lidé mohou něco myslet, něco říkat. Politici tu nesmí od toho, aby jiné názory označovali puncem. Jste někteří z Vás přesvědčeni, že politici jsou moudří pastýři, kteří ví vše nejlépe? Já ne. Jste někteří z Vás přesvědčeni, že politici Vás skutečně ochrání v případě potřeby a postaví ze Vás za každé situace, protože si Vás váží a váží si Vámi odvedených daní? Já ne. Jste někteří z Vás přesvědčeni, že politici rozhodují ve Vašem zájmu o Vašich životech? Já ne. Jste někteří z Vás přesvědčeni, že politici Vám zajistí důstojné stáří za to, že jste jim odváděli daně na jeho utrácení? Já ne. A co konkurence? Opravdu jsou někteří z Vás přesvědčeni, že zrovna politici Vám zajistí férové podmínky pro Vaše podnikání? No, já prostě ne...
Umožnění politikům rádoby chránit každý kousek našich životů kuratelou státu je jen cestou ke snížení schopnosti lidí samostatně přežít a postarat se o své rodiny. Důsledkem je zvýšení závislosti občanů na státu. Nechci to tak aje mi jedno, zda tam sedí ti či oni. Jde o princip a životní postoj.
Otázkou zůstává, zda se lidé stihnout probudit včas v takovém počtu, aby se na ta politická prasata našel volební řezník a místo nich přišli konečně státníci. Jestli ne, pak děti těch, co se cítí být pod kuratelou státu a za peníze jiných v bezpečí nyní, teprve zažijí skutečné sociální nepokoje. Pak budou jistě chtít, aby se s nimi svezli i všichni ostatní, jejichž hlas před tím na žádoucí změny nestačil. Tací pak ale ať nečekají žádnou solidaritu, pochopení nebo toleranci. Budou dřít hubou po dně, protože už prostě nebude za co jim jí zvednout.