Dělení na pravici a levici je jen politiky a médii uměle udržovaný stav, aby se dalo jednoduše vymezovat vůči ostatním. Základním měřítkem je však podle mě úroveň svobody života občanů uvnitř státu. Její úroveň je pak samozřejmě vždy na individuálním posouzení každého z nás. Někdo se prostě cítí být svobodný, když může s občankou přes hranici bez kontroly, zatímco mu (pro mě paradoxně) nevadí všude přítomné kamery, povinné ukládání dat u mobilních operátorů o jeho hovorech a u poskytovatelů připojení k internetu o datových přenosech, databáze použití platebních karet, provázané údaje o něm s jinými státy nebo například šťourání v jeho soukromí skrze sčítání lidu.

Když už u toho dělení na chvilku zůstaneme, tak obecně je lidmi uznáváno, že „pravice“ by měla dbát především na svobodu a odpovědnost jedinců, s minimálními zásahy státu do jejich životů. Oproti tomu „levice“ svobodu lidí, nutno přiznat, že s jejich volebním souhlasem, omezuje a to ve prospěch státu, který by za občany měl naopak převzít hodně z jejich vlastní odpovědnosti. Oba pohledy na svět jsou jistě oprávněné. Považuji ovšem za velikou škodu, že podle toho také nelze občany od sebe po volbách fakticky oddělit. Včetně veřejných financí a jejich správy a včetně platnosti zákonů pro každou skupinu zvlášť, aby si důsledky svého přesvědčení mohli voliči vychutnat dosyta bez toho, aniž by do té své vize zatahovali druhou skupinu...

Dovolím si proto politické strany v České republice (a také ty termíny „pravice“ a „levice“ užívám velmi zřídka) dělit spíše na ty, které posilují moc státu nad občany, a na ty, které se snaží moc státu nad občany omezit, aby měli více svobody v jejich vlastním rozhodování. Všechno ostatní totiž, včetně nápelkování, považuji za nežádoucí mlžení. A je podle mě také zcela jedno, jak deklarují politici sami sebe v očích občanů. Jediné, co se totiž stejně nakonec počítá, jsou činy, odvedená práce a její výsledky.

Na současné vládní koalici jsem se před napsáním tohoto článku moc snažil najít taková jimi navržená a prosazovaná opatření, která by znamenala více svobody občanům v jejich rozhodování, více jejich odpovědnosti za vlastní život, jejich menší finanční zátěž ve prospěch veřejných rozpočtů a v té souvislosti také skutečně koncepční snížení nákladů na státní aparát, ale také například nějaká opatření na sobě samých, která by byla hodna příkladu a následování.

Jelikož jsem nic nenašel – a tak bych si to přál, abych mohl poukázat na nějaké skutečně markantní rozdíly mezi socialisty a vládní koalicí – mám na Vás prosbu. Přestaňte užívat slovo „pravice“ a jeho ekvivalenty v souvislosti s vládními stranami. Stejně jako nikde v Evropské unii, také u nás představitelé skutečně pravicových myšlenek zatím prostě od roku 1989 nevládli a nevládnou ani dnes. V Parlamentu České republiky jsou v obou jeho komorách jen menší a větší levičáci. Čest výjimkám, které to ovšem v té stranické mašinérii se svým přesvědčením o skutečné svobodě lidí a jejich vlastní odpovědnosti za své životy, nemají vůbec jednoduché.