1) Česká republika měla ve své novodobé historii několik okamžiků, kdy šlo použít peníze pro změnu důchodové systému. Demografické ukazatele (pozor, neplést se sčítáním lidu, prosím) jsou jednoznačné. Že nastane zaručeně kolaps v případě, že nedojde ke změně přístupu, prostě politici věděli dávno a ve své podstatě za každé vlády bez rozdílu její barvy. Přesto utratili peníze na vše možné při přerozdělovací správě veřejných prostředků.

2) Ve skutečné důchodové reformě podle mě nemůže jít primárně pouze o úvahy „co musíme zdražit, jaké škatulky přesunout a kolika (více) lidem to pak z přerozděleného kompenzovat“, ale o změnu uvažování od základu. Jde o naprosto nutnou změnu uvažování v oblasti vztahů státu k občanům a opačně a to na všech úrovních našich životů. Skutečnost, že poměr stanovující podíl mezi počtem produktivních lidí a důchodců se každým rokem přesouvá ve prospěch důchodců, a že tomu nebude jinak, je známý dnes stejně, jako byl známý celých dvacet promeškaných let. Samotný průběžný důchodový systém není navíc nic jiného, než letadlo, pyramidová hra. Bohužel je legální. V soukromém sektoru za ni už hodně lidí sedí v base.

3) Důchodový účet nebyl nikdy oddělen od státního rozpočtu. Kvůli tomu nikdy také nevedl žádné podrobné účetnictví, neprošel nikdy žádným auditem, nikdy nikdo občanům od roku 1989 nepředložil ani náznak podrobnějších výkazů, ze kterých by byly patrné podrobné příjmy, výdaje. Vždy jen celková čísla. Návrh „reformy“ se skutečným oddělením také nepočítá.

4) Když chcete mít přehled o svých penězích, jen těžko budete sdílet svůj účet s řadou Vám neznámých lidí. V České republice nejsou individuální účty, na kterých by občan mohl sledovat jak na tom je. Nepočítá s nimi podle doposud zveřejněných kusých informací ani současný návrh důchodové „reformy“.

5) Jsem odpůrcem státních dluhopisů, ze kterých se hradí jen nové a nové dluhy a stoupající úroky z nich. Představa, že budou vydány nové proto, aby si je mohli občané koupit a tím se údajně zajistit na stáří, mě děsí. Neopomenutelným faktem je také nutnost dalších státních garancí úhrady možných škod, tedy námi všemi, jako se tomu dělo u bank, fondů či pojišťoven - a to v případě, že činnost soukromých penzijních fondů bude stát regulovat tak, jak to plánuje, aby údajně ochránil střadatele. Jakákoli státní regulace sebou totiž nese automaticky také povinnost garancí za případné škody toho, co stát reguluje. A to už tu bylo a všichni víme, kolik stovek miliard to stálo.


Od té doby, co se lidé začali spoléhat více na stát, než na sebe a na svou rodinu, jdou veřejné peníze, včetně těch na důchody, do stále hlubší žumpy. Stát vybírá stále více peněz, které mu ale s ohledem na jeho rozežranost nestačí. Stále méně lidí živí stále více jiných lidí. Tato finanční spirála nemá v současném pojetí sociálního státu jiného konce, než vyčerpání. Ve věci důchodů nejde zdaleka jen o to, abychom nějak předělali současný důchodový systém. Současné pojetí sociálního státu prostě přes veškerou snahu sociálních inženýrů nemá šanci na to, aby přerozdělováním dosáhl skutečně dlouhodobé stability vývoje společnosti a skutečně zasloužené prosperity jedinců jako výsledek jejich vlastní práce, natož aby se snad dalo mluvit o nějaké spravedlnosti. Jde o systém od voleb k volbám. Pojmy jako spravedlnost, právo a odpovědnost byly vyměněny za vynucenou a mnohdy ničím nezaslouženou solidaritu a rovnostářství.

Je zjevné, že jeden jediný rok poctivé debaty nad vším výše uvedeným nám jen těžko může uškodit více, než v jakém stavu jsme. Prostě příští rok nedáme miliardy do rozvojových zemí na druhém konci světa, nebo si odpustíme koupi nějakých vojenských systémů, protože po nekoncepčním (opět) plošném snížení platů vojákům nám budou stejně odcházet. Tím vykryjeme rozdíl v důchodech na jeden rok a získáme čas na to, abychom změnili v České republice více, než jen nějaká procenta sem a tam.

Řešit důchodovou „reformu“ bez toho, aniž bychom před tím vedli vážné debaty na výše uvedená témata, je krajně nezodpovědné. Důsledkem takového postupu je pak například prohlášení Davida Ratha, který by po vzoru Maďarska, po získání vlády v ČR, soukromé penzijní fondy zestátnil! Odůvodňovat zvýšení DPH takto vzniklou důchodovou „reformou“ považuji navíc za prasárnu. Ve skutečnosti je plánované zvýšení DPH jen bohužel legální exekuce majetku občanů a zdrojem peněz pro další přerozdělování, když vláda sama jedním dechem dodává, že ho bude kompenzovat důchodcům a sociálně slabým, což je skoro polovina národa. Dluhy přitom, bohužel na základě obdrženého hlasu občanů ve volbách, za ně udělali svým rozhodováním politici a nikoho se po volbách neptali. Zvýšené DPH bude sloužit z velké části opět jen k dalšímu přerozdělování, přičemž právě přerozdělování stále většího objemu daní a odvodů je pravým důvodem současného stavu.

Žádám proto Vládu ČR, aby jednání o důchodové reformě tak, jak ji doposud představili její členové včetně premiéra Nečase, okamžitě zastavila.