Jan Pavel II. a laciné tituly svatosti
Převzato a přeloženo z SSPX USA.
Některá svatořečení od Druhého vatikánského koncilu vyvolala u leckoho údivné pozdvižení obočí a zprávy o nadcházejícím blahořečení Jana Pavla II. pouze přispívají ke zmatení mnoha duší. Je svatořečení neomylným úkonem mimořádného Magisteria papeže? Sv. Tomáš, učitel Církve, vysvětluje, že konkrétní kanonizace se nachází někde mezi obecnými pravdami (dogmaty) a soudy k jednotlivým případům, protože Církev by se mohla zmýlit kvůli falešnému svědectví. „Protože je úcta vzdávaná světcům jistým vyznáním víry, kterým věříme ve slávu světců, musíme zbožně věřit, že i v tomto se úsudek Církve nemůže mýlit.“ (Quodlibetales IX, poslední článek). To klade otázku do správné perspektivy.
V době sv. Tomáše se stal proces svatořečení centralizovaným (Řím se musel finálně vyjádřit ke všem soudům) a komplexním – zahrnoval trojí posouzení římským tribunálem: pravověrnost spisů (jak soukromých, tak veřejných), heroismus ctností a autentičnost zázraků. Tento proces je tak osvětlující jako tajemný – protože Božský původ zázraku je prakticky nemožné potvrdit (kromě řídkých výjimek, neboť ďábel se může dovedně opičit po Bohu), autentičnost zázraku závisí na heroismu ctností. Ale posuzování heroismu ctností se také může ukázat jako velmi obtížné, protože jej posuzujeme pouze podle vnějších úkonů a v posuzování úmyslu se můžeme snadno mýlit. Proto jsme odkázáni na první požadavek, věroučnou pravověrnost. Z tohoto důvodu všechna svatost v podstatě závisí na neporušenosti nauky kandidáta, která se dá snadno určit.
Jestliže teologové hovoří o „neomylných svatořečeních“, je to správné, protože svatořečení závisí v prvé řadě na prověření nauky. (1) Vezmeme-li v potaz, že papežové tehdy /v době sv. Tomáše/ byli velice obezřetní, měli specializované porotce, kteří vše překontrolovávali, pak se takové deklarace těsně blížily k neomylným definicím náležejícím všeobecným dogmatům.
Když jsme toto zmínili, není obtížné pochopit, jak moc se současný status „svatořečení“ liší od dřívějších dob, což nás činí velmi podezíravými ohledně jejich neomylného charakteru (2):
-
Papeži dnes naprosto odmítli dát jakýmkoliv dokumentům vycházejícím z Říma pečeť autority vzhledem k převrácenému „vnímání víry“, principu kolegiality, pomocí něhož biskupské konference de facto diktují Římu rozhodnutí, a kvůli naukovému subjektivismu, který všude převládá.
-
Nemilosrdné zjednodušení procesu svatořečení za Jana Pavla II. spolu s rostoucím počtem svatořečení naznačuje ztrátu kvality „mimořádného Magisteria“, která se formálně vztahuje ke svatořečení.
-
Svatost se nyní definuje dle schopnosti člověka dát se druhým a přijímat život (
3). To je jednoduše znamení důstojnosti uděleného Kristovu následovníkovi. Dnes člověk k povýšení k úctě oltáře potřebuje jen být „autentickým křesťanem“ a mít určitou publicitu.
-
Kandidát musí projít sítem „ekumenismu“, které drží Sekretariát pro křesťanskou jednotu, a které /před svatořečením/ zastavilo lidi jako Isabela Španělská. Jan Pavel II. rozšířil mučednictví do ekumenických rozměrů. Dokonce vytvářel představu „mučedníků jiných náboženských konfesí“. (
4) V Argentině je dnes proces „mučednictví“ otevřený marxistickým biskupům a gerilám.
-
Světci se dnes vybírají v závislosti na tom, jak „posvětili“ éru po Druhém vatikánském koncilu: Msgr. Escriva, Jan XXIII., Jan Pavel II.
-
Příliš se nedbá na podezření z nepravověrnosti. Například o tom svědčí třeba blahořečení Jana XXIII., který mlčel spíše než by rozhodně bránil papežskou neomylnost (
5), nebo kardinála Ferrary, který v době sv. Pia X. napomáhal modernismu.
-
Způsob připisování zázraků Matce Tereze (a Janu Pavlu II.) vyvolal bouři kontroverze, protože osoby, kterých se zázraky týkaly, zkoumali lékaři a nic neprokázalo Božský původ uzdravení.
Poznámky:
(1) Jean Bois, “Canonisation dans l’Eglise romaine,” D.T.C. t. II, odst. 1647. Jakékoliv věroučné podezření by proces navždy pohřbilo.
(2) Viz vydání časopisu The Angelus z kedna 2007, P. Lorber & P. Gleize “On the Canonization of John Paul II”; Sel de la Terre, nb 72, Printemps 2010, P. Calderón, Infallibilité des canonisations et lois universelles.
(3)Kázání Jana Pavla II. při svatořečení Zdislavy v Čechách, 21. května 1995.
(4)Tertio Millennio Adveniente, §37.
(5) Marsaudon, “L'oecumenisme,” str. 45.
> Tématické články / Laciné tituly svatosti
www.vendee.cz