Faleš a prázdnota tibetských fanglí. Pravdolásková taškařice. Havel i Dalajláma jsou oba marxisté
Minulý týden se na řadě českých radnic objevily podivné exotické vlajky. Jejich vyvěšení sice žádnou odvahu nevyžaduje, přesto je v médiích za odvážný čin vydáváno. Máloco přitom ukazuje vyprázdnění politiky tak plasticky jako právě třepotající se vlajka Tibetu - v české kotlině.
S podivným happeningem se roztrhl pytel hlavně za Topolánkovy éry, kdy měly tibetské symboly podporu v nejvyšších patrech české politiky - pět a půl zelených tehdy vyvěšovalo vlajky z okna Poslanecké sněmovny, Kateřina Jacques se do ní demonstrativně zahalovala, tehdejší premiér Mirek Topolánek jel na olympiádu do Pekingu s tibetskou plackou a chlubil se tím v médiích a svého času primátora-horolezce Pavla Béma zase za podporu Dalajlámy nepustili přes hranice, takže si na Mont Everest musel vyšlápnout z té delší strany.
Pro mne nezapomenutelnou (už i proto, že jsem si tehdy na památku pořídil ´printscreen´ obrazovky) byla například návštěva webových stránek Strany zelených v době jejich největší slávy - právě v den podpory Tibetu: člověk se nemohl zbavit dojmu, že strana nemá žádné téma, kromě protibetského aktivismu. Z asi sedmi článků na stránce se jich pět týkalo Tibetu.
Skoro by se dalo říci, že čím menší je vlastenecké cítění českých politiků, o to urputněji mají potřebu demonstrovat za svobodný Tibet. Ti, kteří bez mrknutí oka zrazují český národ (podporou Lisabonské smlouvy či všemožným potíráním všeho, co s vlastenectvím souvisí), na druhu stranu o to vehementněji bojují za jakýsi vzdálený Tibet. Nebo jste snad někdy viděli Kateřinu Jacques či Martina Bursíka s českou vlajkou? Jistěže ne. Ale určitě si dobře vybavujete jejich pózování s vlajkou Tibetu, kterou před delegací čínských komunistů v českém parlamentu mávali jako toreador rudým hadrem před býkem.
Podobné taškařice máme naštěstí za sebou, přesto se vyvěšování tibetského práporu stalo módou, kterou zřejmě jen tak něco nezruší - usídlilo se totiž hlavně v hlavách starostů a radních, kteří před 10. březnem vedou politické boje o to, zda vlajku vztyčit či nikoli.
Rozumějí ale tito politici, primátoři, starostové a zastupitelé, o co vlastně ve vysoké hře o Tibet jde? Myslím si, že nikoli. Naopak by pro ně bylo překvapením, kdyby si zjistili pár historických údajů o životě v Tibetu před čínskou správou. Nebo kdyby si přečetli nějaké knihy (například Kenneth Conboy, James Morrison: The CIA's Secret War in Tibet) o tom, jak se v oblasti silně angažuje CIA, o tom, že je Dalajláma jejich agentem a že mají Spojené státy v Tibetu své specifické zájmy, už například proto, že Tibet je "střechou světa" a pramení zde hned několik ohromných řek Asie. A kdo ovládá takové strategické místo, ten ovládá celý region - to bude zřejmě ten hlavní důvod tak enormního zájmu o tuto zemičku více, než cokoli jiného.
Když toto víme, pak nám začnou věci do sebe lépe zapadat a už nám nepřipadá divné, proč u nás tibetskou mánii zpopularizoval právě exprezident Václav Havel a proč si Forum 2000 bez Dalajlámy už skoro neumíme představit. Proč Dalajlámu tlačí pravdoláskařská média, která nám "Jeho svatost" předvádějí ze všech stran tak dlouho, že i po vypnutí obrazovky nám na sítnici zůstává obraz ochablého svalstva stařecké ruky vyčnívající z oranžovo-rudého hábitu.
Potom nám také nepřipadá divné, že zdaleka nejde jen o havlisty, u kterých je okouzlení starým mnichem jaksi nabíledni (a to nejen proto, že Havel i Dalajláma jsou oba marxisté), ale že se po infiltraci pravdolásky do ODS scházel s Dalajlámou i Mirek Topolánek, stejně jako jeho rival ve straně Pavel Bém.
Ti všichni přistupovali s vážnou tváří (což působilo komicky) na Dalajlámovy kejkle - sepnuté ruce, úklony, kulišácký úsměv za velkými brýlemi. Místo toho, aby mu podali ruku a pěkně počesku potřásli pravicí (když už se tedy s člověkem na výplatní pásce CIA a p. Sorose musí scházet), raději se zesměšňují a napodobují exercície tohoto starce, při jehož prázdných frázích se tváří vzorově osvíceně - čím méně tomu rozumí (protože tomu se ani rozumět nedá), o to osvíceněji se tváří. Prostě šaškárna.
Není to ale pouze pravdoláskařský kurz české zahraniční politiky, co velí podporovat Tibet (stejně jako disent v Kubě či Barmě) coby jeden z domácích úkolů, který jsme v zámoří dostali, ale také prázdnota české politiky vůbec. V neposlední řadě prázdnota postkřesťanského Západu, který odhodil své hodnoty a nyní zjišťuje, že nějaké to duchovno by přece jen potřeboval - a bláhově ho proto hledá v orientální esoterice.
Nedostatek idejí v politice je proto dnes zakrýván o to usilovnějším máváním tibetskou fangličkou.
Řečeno jinak - nemáte-li na nic silný názor, jste-li politik bez barvy, chuti a zápachu, jste-li pouhá nastrčená politická figurka bez idejí - pak si nemůžete dovolit nepodporovat Tibet, protože to je asi jediný silný postoj, který v celé své politické kariéře předvedete (což ale ještě neznamená, že tomuto postoji vnitřně rozumíte - kdybyste rozuměli, nutně byste ho totiž zavrhli).
Proto se asi musíme smířit s tím, že vyvěšování tibetské vlajky bude mezi českými politiky stále oblíbenější a častější. Bohu žel.
Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš