Jan Švejnar prezidentem? Havel a ještě větší bahno
Švejnar v rozhovoru pro iDnes dokazuje, že dotace, regulace a omezování svobod a státní suverenity ve prospěch nadstátních mocí jsou jeho programem. Považuji ho za takového kandidáta na cokoli, kde by se mohl zařadit do koloběhu mocenských dějin. Je mu jedno za co, s kým a do čeho. Hlavně aby tam byl. Jenže takových je Česká republika plná a to poslední, co by potřebovala, je další do takové řady.
Mám-li hledat na české politické scéně státníka, pak pro mě se k tomuto označení blíží současný prezident nejvíce. Podporou mého názoru budiž nejen jeho dříve opakovaně naplněné obavy a hodnocení (přes úvodní kritiku a odmítání jeho slov či dokonce jeho zesměšňování ze strany odpůrců) v takových oblastech s fatálními důsledky pro jedince, společnost i veřejné peníze, jako jsou enviromentalismus, multikulturalismus nebo posilování moci byrokratů v Bruselu, důsledky rozpočtové nezodpovědnosti v Evropské unii či vznik tzv. „záchranných“ balíčků eurozóny. Důkazem jsou pro mě i poslední dny, kdy z významu pojmu „reforma“ si udělali politici jen kus toaletního papíru. I z těchto důvodů trvám na tom, že přes veškeré jeho chyby, které bez jakýchkoli pochyb má současný prezident stejně, jako si je neseme životem každý z nás, bude velmi těžké jej někým nahradit.
Jedním z těch, kteří jsou ve hře, je Jan Švejnar. Člověk, který by jako první krok ve funkci nejraději vyvěsil modré plátno se žlutými hvězdami na Pražském hradě - bílý prapor vohnoutů. Člověk, který je schopen v jednom jediném rozhovoru popřít sám sebe a svůj názor měnit podle toho, kdo si ho zrovna vybral ve stylu „chcete mě?“ a předstrčil před sebe. Jan Švejnar je dobrý kandidát pro současné politiky. Je ohebný, je tvárný, neodporuje a kvalitně kýve. Jenže to je to poslední, co by v současné Evropě potřebovala Česká republika, aby nesklouzla na dno s ostatními. Na dno, na které poslal včerejší summit EU dalším svým krokem peníze občanů členských států, když schválil snížení úrokových sazeb pro Řecko a prodloužení splatnosti jejich závazků z posledních masivních půjček na jeho rozežranost.
V rozhovoru pro iDnes, ve kterém s ním redakce řešila i problematiku důchodové reformy, Švejnar na otázku „Měla by podle vás být u takového (pozn.: státního) fondu státní garance?“ odpověděl: „Nemusí být garantovaný, ale mělo by být zajištěno, že stát dohlédne na to, že fond bude dobře veden, že tam nedojde k rozkrádání a že bude mít velice nízké poplatky.“ Hned další otázka zněla: „Nemůže celý tento projekt v Česku narazit na to, že tady lidé mohli v přímém přenosu vidět, co je to tunelování a pád kampeliček, v kombinaci s tím, že spoření v penzijních fondech má být podle koalice dobrovolné?“ A jeho odpověď? „Rozhodně tady to nebezpečí je. Proto by tu měl být veřejný fond s garancí, že bude dobře veden.“ Zkrátka takový garantovaný fond bez garance. Umíte si někdo představit negarantovaný fond s garancí? A jsem přesvědčen jen já, že každá další státní garance prostě znamená záruky v podobě možných dalších nároků na veřejné peníze? Mimochodem, Jan Švejnar by rád, aby takový státní fond investoval do státních dluhopisů našich, v Evropě i po zbylém světě. Přeloženo do normálního jazyka - aby se důchodoví střadatelé podíleli na dalším spirálovitém zadlužování České republiky, států v Evropě i ve světě. Podle mého přesvědčení každá koruna do dalšího státního dluhopisu znamená jen vyšší riziko, že ze státních důchodů nakonec neuvidí střadatel nic.
Jan Švejnar by podle mého nejhlubšího přesvědčení poslal v případě zvolení do funkce prezidenta Českou republiku ještě do hlubšího bahna. Ostatně samotný fakt, že by si ho jako nejlepšího prezidenta dokázal představit Václav Havel, je jen dalším důrazným varováním, že Jana Švejnara prostě opravdu ne.