Když si shrneme pár posledních dnů, tak je to od průseru k průseru. Koalice nedrží slovo a jeden podráží druhého. Ze slova „reforma“ se stal další výraz s pejorativním nádechem. Poslanec Huml se odmítl nechat vydat policii, protože proč by to dělal, když nemusí. Kalouskovi se najednou nelíbí snaha novinářů o společný postup, zatímco na něj spoléhal s láskou a radostí při vzniku TOP09, přičemž právě novináři ho dostali do sněmovny.

Z tvrdé zastánkyně atomové energie Merkelové se stal její naprostý odpůrce. Kvůli volbám se rozhodla odstavit pár reaktorů, čímž zvýšila cenu elektrické energie na trhu v celé Evropě. Bravo. Brusel chce změnu Lisabonské smlouvy, na kterou hodně dlouho nechtěl sahat, protože svět se zase, jako již tolikrát, vydal jiným směrem, než unijní sociální inženýři chtěli. Teď potřebují zachraňovat zadlužené státy a jelikož solidarita má své hranice přesně tam, kde z Vás ti, kterým máte pomáhat, dělají opakovaně voly, nutně potřebují rozhodovat kvalifikovanou většinou o nových záchranných balících, aniž by k tomu byl nutný souhlas všech. A jako shodou náhod tu kvalifikovanou většinu bez problémů naplní Francie s Německem a zrovínka s těmi nejzadluženějšími státy Unie...

Kdyby to šlo zařídit, za ministra hospodářství bych chtěl Ivana Pilného, za ministra kultury bez pochyby Tomia Okamuru, ministrem financí by byl Petr Mach, zahraničí by vedl senátor Oberfalzer, na životním prostředí nechť zůstane Tomáš Chalupa, který ještě ví, že lidé jsou víc než tráva a brouk, no a ministrem práce a sociálních věcí by mohl být Jaroslav Kubera (to by bylo najednou raději zaměstnaných). Na školství bych pak chtěl někoho, kdo ještě ví co je to Česká republika, aby na základce neučil ve vlastivědě o státech Evropské unie. Třeba Ladislava Jakla. Vnitro bych se vůbec nebál svěřit někomu, jako byl svého času Jan Kubice. Dnes mě poprvé také mrzí, že je Václav Klaus prezidentem. Chtěl bych ho za premiéra takové vlády.